České země ve středověku (375-1526)

Studijní literatura

kolektiv autorů: Velké dějiny zemí Koruny české (zatím díly I., II., V.)

Životy (Konstantin a Metoděj)

Pekař, Josef: Sv. Václav (studie, X Třeštík)

Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců

Třeštík, Dušan: Vznik Velké Moravy

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí

Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců

Fiala, Zdeněk: Přemyslovské Čechy

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava

Kavka, František: Karel IV.

Šmahel, František: Husitská revoluce /III./ (připravují se Husitské Čechy)

Macek, Josef: Věk Jagellonský (I. - IV. díl)

časopisy ČČH, ČMM atd.

Období "stěhování národů" (375-550/600)

375 - Hunové, 406/9 a 433 - předání Panonie Hunům (Římany). Na Moravě: Svévové odchází 406 (připojují se k Vandalům a Alanům). Nájezdy Attilových Hunů, ti mají centrum v Panonii, zastaveni 451 v bitvě na Katalaunských polích, 453 smrt Attily, 454 rozpad říše. V této době na Moravě Herulové - centrum na Brněnsku, mocní, vybírali tributy (hroby Cezavy u Blučiny; mohyla Žuráň /jako ve Skandinávii/); Rugiové (Rakousko); před pádem Attily i Gótové a Gepidové. V Z Evropě konstituce Franků (531 ovládnou říši Durynků a dostávají se do sousedství Čech). Svévští Langobardi - 509 porazili Heruly, poslední neslované u nás (už před 489), získali i Panonii opuštěnou Góty (527), 539 umírá král Wacho, 546 dává Justinián lang. králi Audoinovi tvrze v Panonii, nejpozději 568 odešli Lang. od nás, protože 568 přichází do Panonie Avaři a zakládají kaganát, Langobardi na jih. 6. století - odchod posledních Markomanů a Langobardů. U nás Slované (od cca 530).

SLOVANÉ a jejich první státy

Slované na území našeho státu

Začátek středověku: raný středověk (cca 550-1197). První slovanská vlna přichází asi ve 30tých letech 6. století (keramika Praha-Korčak) nejdříve na neosídlenou S Moravu. Styk s Germány (Bavory - Boiohaema, "etnogeneze" Bavorů po 500), přejímání některých geografických názvů (řeky). Hlavně archeologické prameny (písemné ze zahraniční, Velká Morava).

6. století - časně slovanské období (příchod Slovanů)

7. a 8. století až 822 - /archeologicky starohradištní/ (623-658 Samova říše)

822 až 906 - velkomoravská doba

870 až 995 - nejstarší existence českého státu (995 † Slavníkovci ? jednota Čech)

9. až 10. století - středohradištní

995 až 1197 - Přemyslovci (novohradištní)

(1197 až 1306 - doba posledních Přemyslovců)

Příchod Slovanů - časně slovanské období (6. století)

Slované (Sclavini, Sclawacnoc, Sklabloi) - na Ukrajině v 5. stol., jednotný jazyk; Jordanes (6. stol.): "O záležitostech a dějinách Gótů" (Sklavini, Antové); Prokopius z Kaisareie. "Historie o válce gótské". Ztotožňování (spíš neoprávněně) s Venety (1. stol. po Kr.): polyhistor Plinius st., historik Tacitus, geograf Ptolemaios. Baltoslovanská jednota, slovanská pravlast Odra, Visla, Pripjať, Dněpr: kultury zarubyněcká (kyjevská), černjachovská, przeworská; (smíšené, praslovanské). Čistě slovanské kultury: Peňkovka (Antové), Praha - Korčak (pražský typ) /Ukrajina, Sklavini/ - od Dněpru a Pripjati po Čechy a Německo. Nezdobnost u všech - 3. kultura (Koločin - Tušemlja).

Kultura pražského typu: stř. a JV Morava, stř. a SZ Čechy - přišli v 1. třetině 6. stol., velká slovanská migrace, z Ukrajiny přes Malopolsko Moravskou branou, postupovali na jih k Langobardům - ti odešli, odešli i starší obyvatelé do Bavor ("muži ze země Baia") /551/. Současně s Avary přichází druhá kultura, z Podunají - zdobená (impulsy pro hradištní kulturu) - 2. vlna Slovanů, přelom 6./7. stol. ("slovanský hrnec"). Obě slovanská obyvatelstva se spojila proti Avarům, vznikl gens Čechů (poč. 7. stol., Samovo povstání).

Historické zprávy: 512 - Herulové z Podunají do Skandinávie "přes území všech slovanských kmenů" (první zmínka o Slovanech ve stř. Evropě). U nás Langobardi, v Polsku slovanští Venedi.

Slované tedy severními sousedy Langobardů, kol. r. 535 od nich ke Slovanům uprchnul i družinou člen langobardského královského rodu a jeden z nápadníků trůnu Hildigis - často velel Slovanům, kteří ovšem nepodpořili Gepidy v boji proti Langobardům. Langobardský král Wacho († asi 539) se zprvu vyhýbal střetu s Gepidy o dominanci nad bojovými družinami v Karpatské kotlině, 536 však Justinián proti Gótům v Itálii, proti Gepidé úspěšně zabírají Sirmium (Sremska Mitrovica), Justinián na ně poštval Langobardy, jejichž králi Audoinovi Justinián propůjčil jižní Panonii, 548-552 války mezi Gepidy, Langobardy a Byzancí, Hildigis vede slovanské vojsko (mohutné, kvalitní - 6.000 jízda) - nájezd na Itálii na pomoc Gótům (550) - Hildigis záhadně zavražděn v gepidském exilu.

Už tehdy asi mocenské centrum na Moravě (a Z Slovensku) - slovanské, JV Morava (pohřebiště), keramika pražského typu, asi rada knížat (později zvolila Sáma).

562 - Avaři (ze stř. Asie) na Dunaji (chán-kagan Bajan), 567 se spojili s Langobardy (král Alboin) proti Gepidům (Kunimund), zvítězili, císař Justin II. obsadil Sirmium, 568 Alboin s Langobardy (a dalšími) do Itálie, Avaři vytvořili panonský kaganát - říše asijských nomádů, které vládne kagan z pověření Nebes; daně od Východořímské říše. Slované byli jejich spojenci, Bajan osídlil Panonii slovanskými zemědělci (měl od nich daně).

592 útočí na Slovany v okolí řeky Drávy (Korutany) merovejskými Franky dosazený bavorský vévoda Tassilo I. (591-609), zvítězil 595 však Slovanům pomohli Avaři a dvoutisícové bavorské vojsko zničeno.

Kultura pražského typu (Praha - Korčak, 1. vlna): nížiny, místa starých sídel, polozemnice (rodina asi 5 členů), žárový ritus, nezdobená keramika; náčelníci a jejich rody, kolem jízda.

Samova říše (snad 623/4-658/9, nebo kol. 626-661)

Francká Kronika tak řečeného Fredegara Scholastika (kronika přisouzena tomuto Frankovi, jen on píše o Samově říši: Čechy, Morava (centrem říše její jih), Z Slovensko a Korutany. Vznik této říše spjat s Avary, kteří dosáhli svého vrcholu za kagana Bajana (války s Byzancí); po jeho smrti a smrti jeho synů (r. 602) vnitřní krize ? 623/4 slovanské povstání vedené franckým kupcem Sámem; 626 porážka Avarů (a Slovanů /i Peršanů/) pod Konstantinopolí, Slované stateční, přesto kaganem potrestáni, konec avarské "pýchy".

Ruská Pověst vremennych let převzala na poč. 12. stol. starší "Vyprávění o přeložení slovanských knih" (Skazanie), sepsané někdy v 10. stol. v Čechách: "Obři" utlačovali Doudleby, "kteří byli Slované", tak, že zapřahovali do vozů slovanské ženy. Fredegar: útisk Slovanů Avary, těžké tributy, uchylovali se k panonským Slovanům na zimu a ženy Slovanů jim musely sloužit jako souložnice. Avaři byli malí jezdci, ale stavěli Slovany do prvních šiků - obři. Fredegar spíše přeháněl.

Na poč. 7. stol. "rozchod Slovanů od Dunaje" (Pověst vremennych let), odešli z Panonie z avarského područí. Francký kupec Samo, pobývající u Slovanů, se zapletl do boje s Avary, byl shledán užitečným a zvolen za krále (knížete, povstání asi 623/4). V této době asi etnogeneze nových gentes: Čechů, (jižních) Moravanů, Slezanů, (Malo)Poláků, Srbů (mezi Sálou a Labem).

Od 628 vládne král Dagobert I. celé merovejské Francké říši (sjednotil ji). Záminkou k válce prý přepadení franckých kupců, 631/2 Austrasijci, Alamanové a Langobardi vysláni Dagobertem proti Samovi. Austrasijci oblehli pohraniční hrad Wogastisburg (asi vrch Rubín u Podbořan, SZ Čechy), utekli po třídenní bitvě, zmařeno celé tažení, Slované útočí na Durynsko. Výsledek bojů: vévoda (polabských) Srbů Dervan odpadl od Francké říše a připojil se k Samově říši. Slované na Franky útočili minimálně do 633/4.

Samo měl 12 žen, 37 dětí (politický harém, sňatky upevňovaly konfederaci gentes). Samo vládl Slovanům 35 let, zemřel kol. 660 (podle toho, jestli vládl před nebo až po 626).

Jakési mocenské útvary (678 - zpráva) i po Samově smrti. Centrem (jižní) Morava, hlavně Mikulčice, po celé 8. století, blízkost avarské kultury, vznik elity. Slované nevyráběli meče + embargo ze západu ? vzácnost. Bronzové (a jiné) šperky od Avarů či podle nich (Mikulčice - výroba). 8. století - opevněná hradiště v Čechách a na Moravě (v Polsku už snad i v 6./7. století, u nás hradiště poměrně pozdě). 7. století - Mikulčice (val či palisáda).

Temné 8. století

- zájem karolinských kronikářů o nás až na konci století, předtím nic.

Korutanci a Bavoři (743-789). Korutanský kníže Walluc (Valuk, "vladyka") zřejmě kdysi podléhal Samovi (jako srbský Dervan); obřad nastolování knížete (Krnský hrad, hlavice iónského sloupu) /převzetí avarských jmen pro sociální skupiny: kosez, župa - decania/. Narozdíl od našeho území v této době o slovanských Korutancích písemné prameny, ale skoro žádné archeologické. Přijali křesťaství a podle Conversio (870, proti Metodějovi, snad samotný arcibiskup Adalwin) prý vytvořili i stát - Korutany paralelou k Moravě; jenže spisek napsán ve prospěch korutanské misie (prý ze Salzburgu, ve skutečnosti však z Chiemsee), salzburského arcbiskupství, vítězů Franků a Karla Velikého (kolaborace Bavorů, kterým Korutanci dříve podléhali). Asi 741 korutanský kníže Borut podmaněn bavorským vévodou Odilem, (n. Odilo, 737-748). Asi 750 Borut umírá, knížaty jeho syn Cacatius a synovec Chotimír (rukojmí u Bavorů, pokřtni). Za Chotimíra misie z Chiemsee (vévodské založení, nikoliv biskupský Salzburg). Pokračování misie vzešlo od Pipina, poručníka Tasila III. 769 zakládá vévoda Tassilo klášter pro Liburnii (snaha o christianizaci korutanských Slovanů a vojenskou kontrolu nad nimi).

Avarské války Karla Velikého (791-803). 781 Karel Veliký (768-814) podrobuje bavorského vévodu Tassila III., 788 sesazen, na Bavorsko útočí Avaři (poraženi 791), Karel Veliký přes Čechy na Avary (oslabování Avarů 795-803), 803 Karel nepřímo ovládá Panonii.

Vojenská výprava do centra Čech 805 (Karel, syn Karla Velikého), 3 proudy, Češi ustoupili, Karel nedobyl pevnost Canburg (asi na Kokořínsku) - zabit jeden z českých (slovanských) knížat Lecho (náčelnický titul lech archaický). 806 nová výprava, důsledkem tribut francké říši; 817 (Ordinatio imperii) - dělí Karlův syn a nástupce Ludvík I. Pobožný (814-840) karlovskou říši, jeho syn Ludvík II. Němec (VFR král 840-876) obdržel kromě Bavorska (bavorský král od 826/833) též Korutany, Čechy, Avary a Slovany na východ od Bavor (snad Moravané, možná jistá forma závislosti na říši).

- keramika pražského typu, chudé žárové hroby, polozemnice

8.-9. století - kostrová pohřebiště, kočovníci, JZ-Slovensko. Na jižní Moravě žádné kostrové hroby (jen avarsko-slovanské předměty). Předvelkomoravské hradisko v Mikulčicích, sociální rozvrstvení, Staré Město.

798 - zřízení salzburgského arcibiskupství, pod něj spadá Morava; první misie, první kostely v Mikulčicích již cca r. 800 (+ Modrá u Velehradu). Čechy náležely církevně pod bavorské Řezno, ale nemají tak staré stopy křesťanství jako Morava.

822 - Ludvík Pobožný svolal říšské shromáždění do Frankfurtu, poprvé jménem označeni vyslanci Moravanů (Marvani).

Období Velké Moravy

Avarské války Karla Velikého

Karel Veliký (768-814) - francké impérium, od Atlantiku po Sasko a S Itálii.

Po dobytí langobardského království (774 sesadil langobardského krále Desideria a vložil si na hlavu langobardskou korunu) sousedí s avarským kaganátem ("Avarie", stát v Podunají: Rakousko, Slovensko, Sedmihradsko + část Moravy, soužití s většinovým slovanským obyvatelstvem, kulturní vliv až do Čech a na Krakovsko). Avarský kagan měl s Langobardy "věčný mír", přesto nereaguje na změnu situace.

Avarie reaguje až na změnu poměrů v Bavorsku, které si chce Karel podmanit. Od 781 proti svému synovci Tassilovi III. (manželkou nenáviděná Desideriova dcera Liutpirc), kvůli šlechtě zinscenován proces (Tassilo se prý paktoval s Avary, Slovany...), Tassilo se musel Karlovi veřejně podrobit, Avaři znepokojeni (782 poselstvo a vojska na hranici). 788 Tassilo sesazen (klášter, "prefektem" Karlův švagr Gerold), okamžité boje s Avary (prý přišli na pomoc svému spojenci Tassilovi a Liutpirc), bavorská šlechta (která Tassila sesadila) osvědčuje věrnost Karlovi, Avaři poraženi. Karel jedná s Avary o hranicích, z Bavorska se stává marka. V avarských válkách šlo o hranici na řece Enži (Avaři na ní trvali, židovský obchod). Válka s Avary 791-805, pro Karla prý nejdůležitější, propagandisticky válka za šíření křesťanství (přitom Bavoři předtím s Avary žili v míru, přeshraniční styky), 791 tažení části vojska do Panonie přes Čechy (Češi se zřejmě tažení účastnili), Avaři usoupili. 793 kvůli saskému povstání válka nepokračovala, 795 po zavraždění kagana vnitřní spory v Avarii, část se poddává Karlovi, friaulský markrabí Erich a posílá do Avarie Vonomíra (Slovan z knížecí rodiny, která byla zřejmě později spolu s dalšími sjednocena Ljudevítěm 818-822, Posáví), jeho přepad se zdařil a Erich posílá Karlovi do Cách část avarského pokladu kaganů, avarský nižší vůdce tudun skládá Karlovi vazalskou přísahu, je v Cáchách pokřtěn a Karel je mu kmotrem. V kaganátu občanská válka, nový kagan např. tudunem neuznáván, Erich z Friaulu a italský král Pipin (Langobardi + Bavoři a Alamané) přímo do kaganova "hringu" mezi Dunajem a Tisou, kagan se dobrovolně poddal (synové rukojmí). V dalších bojích proti Avarům a jejich slovanským spojencům umírají Erich i Gerold. 803 se tudun, Avaři i Slované z Panonie (ne z Moravy) Karlovi v Řezně poddali. Asi 804 je dorazil bulharský chán Krum východně od Tisy.

Karel Veliký a Čechové

Posílení Frankové (800 . Karlova korunovace) proti Čechům, zprvu jakási neutralita Čech, když přes ně táhne Karel na Avary (791). Strategický význam Čech při tažení proti Avarům, 803/5 zpacifikoval Karel avarskou Panonii, jenže možnost dalších bojů, Karel chtěl vytvořit pás závislých "gentes" při východní hranici; 803 loví v "Hyrkánském lese". 805 pověřil svou pravou ruku, syna Karla, útokem na Čechy (poprvé zmíněni čeští Slované jako jednotný celek, Boheimi, "Čech" = 9./10. století). Křesťanský motiv vyloučen, chyběl jednotící kníže (Lecho nebyl tak významný, nedošlo ani k pokusu o pokřtění). Útok Karla Mladšího byl však neúspěšný.

Ze jména Karla Velikého u západních Slovanů titul král.

První střet Čechů s Karlovci

805, tři proudy: Karel Mladší, bavorský prefekt Audulf, prefekt Východní marky Werner, Češi ustoupili (poučeni 791 z Avarie), dobyvatelé nedobyli hrad Canburg (snad v okolí hory Říp), 40 dní pustošili zemi, padl kníže Lech ("král" Čechů).

806 - další výprava, velitelem další Karlův syn, italský král a pán Bavorska Pipin (vládl všemu na jih od Dunaje), Langobardi v zemi svých předků (viz Chronicon Gothanum), Čechové zřejmě vojensky neporaženi, ale země zpustošena, vyhladověna, v důsledku této výpravy tributární závislost Čech na (francké) říši. Pipin zřejmě po Karlovu rozdělení říše /806/ ustavil (značný) tribut odváděný jemu /do Bavorska/ (Kosmas: 120 volů a 500 hřiven stříbra), ale nic víc; při dalším dělení říše 817 získal Ludvík Němec i poplatné Čechy, kteří v období Velké Moravy odmítli platit závazek, na jehož trvalost se odvolával ještě Břetislav o 200 let později.

Knížata, kmeny a "národ" Čechů

Raný středověk - doba stěhování národů: zemědělské "kmeny" slovanské odlišné od vojenských "kmenů" germánských (Gótové).

Lepší než termín "kmen-národ" je používat dobové gens (velký kmen, etnikum), termín kmen (už vůbec ne národ) - znehodnoceno ideologickým (marxistickým) evolucionismem; gentes nevznikly nějakým přirozeným vývojem, ale často nepřirozeným jednorázovým "politickým" aktem (Třeštík): počátek 9. století - existuje jednotný gens "Bohemanů" ("kmen" Čechů) vzniklý asi za Sáma z (obou) skupin Slovanů (6./7. století), předchůdce českého středověkého národa (svobodní muži), jiné než národ z 19. století.

Archaická totalita - příslušnost jedince ke kmenu, zajištění osobní svobody, bezpečnosti a vlastnictví ? politický sněm (zastupoval celý kmen, 1x ročně vybíral tribut pro Franky). Nemožnost vystoupení z "archaické totality"; nahrazovala represivní a administrativní orgány - tj. exekutivu panovníka, státu.

Počátek 9. století - prudký ekonomický rozvoj ? proměny společnosti ? z kmene se vydělují nejschopnější = knížata + družina - jsou mimo kmenové struktury a vládnou mu ? volí jediného panovníka (vnější zásahy) ? stát (Morava poč. 9. stol., Čechy konec 9. stol.).

Prameny: "kníže" (dux; vévoda) - jeden národ, více knížat (Češi nejsou jediní takoví Slované; knížata výsadní, ale ne suverénní).

Fuldské anály: 856 přijal Ludvík Němec (840-876) od některých českých knížat uznání svrchovanosti (donutil je k tomu vojensky); 895 - Arnulfovi (poslední významný panovník z rodu Karla Velikého, nemanželský, přesto císař) se poddala všechna knížata, kníže Spytihněv jen jejich předákem a o toto postavení se dělí s jakýmsi Vitislavem. Arnulf porušil svůj slib daný Svatoplukovi po Bořivojově smrti. 805 - padl Lech (jméno či titul?) - prý král (rex), přitom Svatopluk kníže, Lech jinde taky kníže (dux), jen fuldské anály. Lech asi vládce všech Čechů; potom rozdrobenost. 845 křest čtrnácti českých knížat (jejich samostatná zahraniční politika).

(X /špatné/ kmenové teorie: postupné sjednocování) /9. století/

(centralizační snaha Bořivoje a jeho následovníků)

České legendy 10. století (ludmilská a svatováclavská) /Kristiánova legenda/: vždy přemyslovský vládce (Bořivoj, syn Spytihněv, Styptihněvův bratr Vratislav, Vratislavovi synové Václav a Boleslav).

Reginonova kronika (Trevír, rol. r. 900): 890 - bavorský král Arnulf postoupil Čechy Svatoplukovi, králi Moravanů.

Nejdříve pověst o legitimizaci přemyslovského rodu (Libuše), poté křesťanství. Rovněž dříve knížecí systém; nejdříve jeden kníže, poté pluralita.

Vznik nových hradišť, velmožské dvorce. 8. století - honosné mužské ozdoby (hroby - Čechy žárové; málo, ale kvalitní); 9. století - ženy; takže už nejen válečník - jezdec, ale celý rod (dědičně) mocný.

Čechy tedy měly v době prvních střetů s karolinskou říší jednoho panovníka, nastoleného sněmem svobodných českých mužů. Byl vybírán z jednoho rodu. Poté se velmožové osamostatnili v zahraniční politice, panovník však znamenal jednotu v nebezpečí častých nájezdů. Hrozilo nebezpečí rozpadu na malá knížectví, jenž by byla pohlcena (Franky, V.M.), od Bořivoje však posílení centrální knížecí moci (hradská centra).

805 (kmenový "král" Lech) ? 40.-80. léta interregnum, slabá centrální moc však existuje, vládce ale nenastolen (nebo byl slabý) ? 80. léta 9. století (Bořivoj).

Hypotéza: 805 padl Lech, jeho nástupce nenastoloval francký král, slabá legitimita panovníka nastoleného Čechy, do 40. let upevňoval Ludvík Němec moc. Arnulf porušil práva Čechů, když dal Čechy Svatoplukovi. (Regino z Prümu) X Fuldské anály – delegitimizace českého panovníka.

Podunají a Ljudevítovo Posáví

Karel se sažil o zachování avarských struktur, ovšem Slované zahájili vyhlazovací válku, 811 musel na žádost Avarů vyslat do zmírajícího se kaganátu vojsko, vyjednávání v Cáchách, avarské zastoupení už nevýznamné, naopak důležitá slovanská knížata sídlící okolo Dunaje (ale ne z Moravy či Nitranska) - z Panonie. Slované avarskou organizaci založenou na zbytcích vysoké aristokracie rozvrátili, 817 při dělení říše jsou uváděni Avaři a Slované na východ od Bavorska, Slované už spíš politickým než etnickým činitelem, Avaři v roli politického činitele vystupují naposledy 822, ztráta vlastních knížat (stejně jako Korutanci) při velké reorganizaci východních území r. 828 - zrušeno zbytkové avarské poplatné knížectví (k říši připojena jen malá část mezi Enží a Vídeňským lesem, bavorská kolonizace) ? expanze Moravanů na avarská území.

Karel chtěl Avary od počátku christianizovat, mírněji než v Sasku, ale vůbec k tomu nedošlo. Území Avarie ale (taky předčasně) přiřknuto Salzburgu, ten povýšen na Karlovo přání papežem 798 na arcibiskupství. Arcibiskup Arno měl křtít Slovany v Dolní Panonii (Slovinsko v Posáví). Tato oblast od 797 součástí friaulské marky, před 818 se stal vévodou Posáví Ljudevít, který podléhal friaulskému správci Kadolahovi. Karel získal kol. 803 i Istrii, Liburnii a Dalmácii, konflikt s Byzancí o města (Benátky) do 812, Karel to vzdal.

817 stížnosti Byzance u Ludvíka na Slovany (i Romány), stěžuje se ale i dalmatský kníže Borna (stoupenec Kadolaha) X Ljudevítovo poselstvo stěžující si na Kadolahovu krutost, Ljudevít asi financován Byzancí. Císař podpořil Kadolaha, Ljudevít obviněn z rozbíjení říše, 819 právě Kadolah proti němu neúspěšný v Korutanech, umírá. Ljudevít přemluvil některé další Slovany k vytvoření protifrancké koalice, povstání, dalmatské Slovany se pokusil získat silou na svou stranu, 820 Ludvík proti Ljudevítovi "klasicky" neúspěšný, jenže rok poté plenění, vyhladovění (a la Čechy 805/6), Ljudevítova moc se 822 zhroutila - odpadli spojenci, Ljudevít z hradu Sisak prchnul do Srbska, zavraždil majitele hradu, sám zavražděn 823 v Dalmácii Ljudomyslem (Bornův ujec).

Vznik mojmírovské Moravy (okolo 790 - 831)

- dvě centra pozdější mojmírovské říše, centrem Mikulčice + Nitra. 818 povstal proti francké nadvládě panonský slovanský kníže Ljudevít, 823 zavražděn. 827 Panonie obsazena Bulhary. Dolní Panonie nárazníkem mezi Bulhary a karolinskou říší.

V souvislosti s těmito boji se na severní hranici Panonie objevuje v pramenech slovanské knížectví. Mezi léty 817-822 navázali Moravané styky s říší. Po skončení války s Ljudevítem svolal císař Ludvík Pobožný (814-840) v listopadu 822 do Frankfurtu všeobecný sjezd, který se měl "po slavnostním způsobu" zabývat zvláště záležitostmi východní části říše. Císař jmenovitě pozval "optimáty", jichž se to týkalo, tedy především jistě markrabí Friaulska Baldericha a bavorské Východní marky Gerolda. Dostavila se početná poselství "všech východních Slovanů", zřejmě také na císařův příkaz. Byli zde Obodrité (severní, z Pobaltí), Srbové, Veleti, "Bohemané", Moravané, "Praedenecenti" ("lupiči a vrazi", východní Obodrité, Potisí, Podunají, Dácie, sousedili s Bulhary, útoky) a Avaři sídlící v Panonii. Poprvé jsou tu jmenováni Moravané a Praedenecenti, naposledy Avaři. Moravané asi přinesli dary - jistá forma tributu.

Předtím jméno Moravané chybí, i když již hluboko v 8. století se výrazně vydělila centra na řece Moravě, hradiště v Mikulčicích (asi centrální hradiště, na konci 8. stol. zničeno požárem, postaven nový hrad), ve Starém Městě u Uherského Hradiště (archeolog Galuška) a také v Olomouci (v Čechách nebylo centrální hradiště, na Slovensku v 8. století vůbec žádná). Silný kulturní a určitě i politický vliv Avarů, ale Morava jistě nebyla v područí svých jižních sousedů. Proti moravskému politicko-mocenskému centru postavil kaganát strážní stanoviště na cestách (avarská kostrová pohřebiště, hranice na Dyji, Hevlín). Jízdní bojovníci, knížecí elita, kontakty s katolickým světem, žeh. Slované obsazují levý břeh Dunaje, spolu s přeměnami center na Moravě na přelomu 8./9. stol. (boje, požáry, Mikulčice, Olomouc) vzniká na Slovensku Pobedim, proti kaganátu Děvín (Bratislava).

V roce 822 zastupovali vyslanci knížectví, jehož hradištní síť vznikla na přelomu 8./9. století (Morava + část Slovenska). Kol. 800 - "moravská etnogeneze", přechod z avarského do karolinského vlivu (porážka Avarů, první křesťanské kostely); konsolidace vnitřních poměrů. "Kmen" Moravanů s mojmírovskými knížaty.

Roku 826 se vlády v Bavorsku, přiřčeném mu dělením říše již roku 817, ujal mladý Ludvík Němec a již roku 828 byl z tohoto titulu otcem pověřen válkou s Bulhary, v níž předtím hanebně selhali oba správci východních marek friaulský Balderich i Gerold, který spravoval tu část východních území, která ležela na sever od Drávy. Ludvík ale potrestal jen Baldericha, jehož území bylo rozděleno mezi hrabata. Tehdy také zanikla samostatnost Korutan tím, že domácí knížata byla nahrazena franckými hrabaty a podobně zanikl i zbytkový avarský státeček, který pro kagana Theodora zřídil Karel Veliký 805. Po této velké reformě 828 byla všechna tato území až do roku 832 pod vrchní správou prefekta Gerolda, Který pak byl nahrazen Ratbodem.

Pribina a Mojmír (831-832)

Kol. 800 - změny v gens Moravanů, na jejich výzvu misionáři z Pasova, Říma i byzantské Dalmácie; 829 - Ludvík Němec potvrdil úpravu hranic salzburského arcibiskupství a pasovského biskupství; zřejmě na žádost Mojmíra I. r. 831 pasovský biskup Reginhar oficiálně "pokřtil všechny Moravany", tj. Mojmíra a jeho věrné, završení procesu, Reginhar vytvořil církevní organizaci (nároky Pasova), jeho zástupcem na Moravě byl archipresbyter. Rok 831 nebyl zlomem, "pohanství" ještě daleko později, i v mikulčickém knížecím centru ještě v pol. 9. stol. vedle řady křesťanských chrámů i "pohanské" obětiště. Přechod ke kostrovému pohřbívání už na přelomu 8./9. století, bohaté hroby "knížecích" elit (směs avarských a karolinských stylů, blatnicko-mikulčický styl), karolinské zbraně, změna životního stylu elity. Přijetí křtu vyděluje z tradiční kmenové společnosti, ale posiluje autokratickou roli mojmírovského panovníka (který však byl na VM omezen knížaty).

Pravděpodobná chronologie: Na přelomu 8./9. století Moravané expandují na západní Sovensko, na avarská území (Podunají, Pováží), 805 vytěsněn kagan Theodor z Komárna, expanze na Nitravu (řeka), vzniká hrad Nitra, území svébytné. Vrchol expanze na poč. 30tých let, za nitranského knížete z Moravy těsně před 830 dosazen kníže Pribina (Moravan, hypoteticky Mojmírovec), možná má už z Moravy styky s panonskými hrabaty, 830/31 si bere za ženu bavorskou křesťanku z rodu Vilémovců (rod Viléma I., hrabství Traungau mezi Lincem a Mautern), připravuje se na křest (katechumen), 831 staví kostel (archeologicky nezachycen), který vysvětil salzburský arcibiskup (pramenem Conversio). Na podzim 832 Pribina vypovězen Mojmírem (ten po křtu 831 upevňoval svou pozici), na jaře 833 přichází do exilu k hraběti Ratbodovi, správci Východní marky, představen Ludvíku Němci. Pribina pokřtěn až v exilu, jeho synem Kocel (Kadolah).

Krize říše a pokus o obnovení poměrů na východní hranici; válka s Čechy (830-853)

Záhadný křest v Řezně, Nastolení Rostislava a vznik Blatenska

Od druhé poloviny dvacátých let 9. století zprávy o Čechách a Moravě umlkají, protože se kronikáři věnují bulharským útokům na JV říše. 817 Ordinatio imperii, dělení říše, Ludvík jmenuje nejstaršího syna Lothara císařem, Pipin získal jen Akvitánii a Ludvík Němec Bavorsko s Korutany, Čechami a Avary a Slovany na východ od Bavorska; měli zde být králi s plnými pravomocemi, avšak podřízenými císaři a jím kontrolovanými. V letech 830-844 se říše v krizi v důsledku zastavení expanze, zaobírá se sama sebou, proto se Mohla Morava konsolidovat. 830 povstání synů proti otci, který 840 umírá, boje bratří, 843 řešení verdunskou smlouvou: Ludvík Němec VFŘ (od Baltu po Jadran) už předtím tam vládl jako král bavorský (od 826/833).

Při východní hranici VFŘ byl věnec závislých slovanských gentes, některé poplatné, všechny podřízené říši; po roce 830 přestaly platit tributy. Ludvík Němec chtěl jako jeho otec i dědeček upevnit východní hranici a Slovany k říši připoutat; uspěl u Obodritů, kteří se spojili s Dány hrozili Sasku, na výpravě 844 zabil knížete Gostomysla a ostatní knížata se poddala.

Diplomatická ofenzíva i vůči polabským Slovanům: k Ludvíkovi se v zimě 844 zcela neočekávaně dostavují česká knížata, záhadný křest čtrnácti českých knížat v Řezně 13. ledna 845 (z králova rozkazu). Ludvík překvapen, neorganizoval v Čechách žádnou misii, dobrovolné přijetí křtu nemá u Slovanů obdoby, Češi inspirováni moravským křtem 831 (tam ale autokrat Mojmír, tady jen většina knížat). Nenalezeny ale ale žádné stopy po kostelech (možná se ještě najdou), ale ani v legendách (až Bořivoj), ani ve sporech s Metodějem se nikdo na 845 neodvolával; neobvyklé datum křtu, snad aby byl mír. O 50 let později tento křest zapomenut (snad naschvál). 856 si v bojích Ludvík ztratil hodně mužů, podmanil si však některá z českých knížat - nebylo to však vítězství nad Čechy (po desetileté válce); křest tedy zřejmě posílil rozbroje uvnitř českých poměrů.

846 chce Ludvík potvrdit bavorskou hegemonii nad moravskými Slovany, táhne na Moravu, dosazuje Mojmírova synovce Rostislava (Mojmír asi sesazen). Vrací se přes Čechy, kde chce obnovit starý tribut, je však v podstatě poražen, bavorské vojsko utrpělo těžké ztráty. Experiment se křtem tak po 16ti měsících skončil. Dux Rostislav neutrální při franckých bojích s Čechy a Srby.

Pribina s družinou u hraběte Východní marky Ratboda, na Ludvíkův příkaz pokřtěn (stal se jeho vazalem), neshodl se s Ratbodem, uprchnul do Bulharska, poté k chorvatskému knížeti Ratimírovi, když se však 838 blížilo Ratbodovo vojsko, které vyslal Ludvík, protože Ratimír získal velký vliv v Posáví, Pribina začal vyjednávat s Ratbodem, povolán zpět, 847 Ludvík Němec Pribinovi propůjčil část Dolní Panonie na západ od Blatenského jezera, kde vybudoval hrad Moosburg (Blatnohrad) - kolem řeky Sály (Zala), kolonizoval Horní Panonii, 848 v Řezně Pribina jmenován hrabětem Dolní Panonie, titul měl dux (kníže), Pribinův syn Kocel titul hrabě; blatenské knížectví později součástí V.M. Pokud Pribina Mojmírovec, byl silnou Ludvíkovou kartou jako pretendent trůnu (846).

Neúspěšná válka Ludvíka Němce s Čechy 846-849, 849 boje v zemské bráně (přeseky), české vítězství, válka vedena rytířsky, vyjednává správce srbské marky Thakulf. Bohatý knížecí kolínský hrob, francké importy, vysoká životní úroveň české aristokracie srovnatelná s Franky, Čechy okrajovou součástí franckého (a ještě méně moravského) koloběhu luxuního zboží (dary). V říši odezva, české "pohanství" nehrálo žádnou roli (pohany byli Dánové-Normané).

856 Frankové po neúspěchu na Moravě opět do Čech, Ludvík si podmaňuje několik českých knížat, jinak neúspěch. Na Ludvíkově straně i Srbové, Thakulfovi se podařilo získat knížete Čestibora, u něhož pobýval syn českého knížete Vistracha, kterého po otcově smrti vyhnal z hradu bratr Slavitah. 857 Ludvík vyslal vojsko, Slavitah prchl k Rostislavovi, na Vistrachův hrad dosazen jeho bratr.

Rostislavova vláda

- Morava vyspělejší než Čechy, otevřenější. Rostislav byl z pohledu říše jako dux gentis součástí VFŘ, fakticky však byl nezávislý. Ratbod se odvrátil od Pribiny i Ludvíka, spojil se s Rostislavem, roku 854 Ratbod sesazen (byl mu kladen za vinu vpád Bulharů se Slovany), správa východních území si zatím ponechal Ludvík osobně. Rostislav roku 855 "rebeluje" (dostává se do pozice "krále", vládce svébytného regnum), Ludvík vysílá vojsko nejprve do Čech, poté na Moravu, hrad neoblehl, plení zemi, debakl; proto r. 856 jmenuje správcem východních území svého syna Karolomana, ten je v bojích taky neúspěšný. Rostislav navázal s Karolomanem diplomatické styky, 858 spojenectví, 860 otevřená vzpoura Karolomana proti otci, chtěl polovinu Bavorska, s pomocí Rostislavova vojska obsazuje Bavorsko až po řeku Inn, cenou je odepření ochrany Pribinovi, který je Moravany zabit (asi osobní zášť). 861 vypověděl Ludvík ze země Karolomanova švagra, markrabího Ernsta (prý zrádce, Karoloman ztratil oporu v bavorské šlechtě), 862 slibuje syn otci poslušnost, slib nedodržuje, dosazuje své lidi do Korutan, paktuje se s Rostislavem - ten na vrcholu své moci, západofrancká říše ho uznává jako svébytného krále (ale VFŘ tvrdí, že když přijali křest z Pasova, jsou součástí říše), Rostislav do budoucna usiluje o arcibiskupství (od papeže), pasovské biskupství v krizi, Rostislav žádá 862 učitele. Ve stejném roce Ludvík prohlašuje, že Karoloman za jeho života nedostane žádný veřejný úřad, postrašený syn chce vyjednávat z Korutan, Ludvík jedná o spojenectví s bulharským chánem Borisem. 863 Ludvík napadl Korutany, Karoloman do domácího vězení v Řezně, pánem Korutan se stal zrádce Gundakar. Rostislav z obav před Bulhary nepomohl, na podzim 863 vysílá do Byzance žádost o učitele; Michal vyhověl, Boris ve stejné době jednal o přijetí křesťanství s Ludvíkem Němcem (Bulharsko X Byzanc). 864 Ludvík jedná v Tullnu s Borisem, poté oblehl Rostislavův Děvín a Rostislav mu musel dát rukojmí a spolu s knížaty; Rostislav však dál zůstal mocným nezávislým vládcem.

Karloman utekl do Korutan, stárnoucí Ludvík mu vrátil východní úřady; intrika r. 865 - nové dělení říše: poškodil Ludvíka (III. Mladší), který dostal Franky a chudé Durynsko a Sasko, zatímco Karloman dostal bohaté Bavorsko s prosperujícími východními územími; nejmladší Karel (III. Tlustý) se musel spokojit se Švábskem a Churem. Ludvík potlačil očekávané povstání Ludvíka Mladšího, např. Gundakar prchl k Rostislavovi. Na Moravě působí misie, v Bulharsku přijal Boris křest z Byzance, ale chce arcibiskupství a obrací se na Ludvíka (ten mu posílá nového pasovského biskupa Ermanaricha na misii). Ermanarich vidí v moravské misii nebezpečí pro Pasov. 869 Ludvík Němec onemocněl, proto v čele Franků a Alamanů útočí na "Rostislavovu nevýslovnou pevnost" ("staré Rostislavovo město", asi Mikulčice) Karel Tlustý, neobléhá, jen plení okolí. Zároveň útočí Karolomanovi Bavoři na knížectví spravované Rostislavovým synovcem (či příbuzným - nepos) Svatoplukem, plenění. Svatopluk asi vládne (jako spoluvládce) v nitranském údělu. Ludvík Mladší si stejně dobře vede u Srbů, poráží i nějaké Čechy, ti poslali ke Karolomanovi posly kvůli potvrzení míru. Rostislav ani Svatopluk však neporaženi, v říši nemocný Ludvík a mrtvý Lothar II., Karel Holý uchvátil Lotrinsko, 870 se však Ludvík uzdravil a získal část Lotrinska. 870 se mu totiž uvolnily ruce na východě, kde se překvapivě zhroutila Morava: Svatopluk separátně vyjednával s pravděpodobným budoucím králem Karolomanem o "poddání se", stal se dux gentis. Za Svatoplukem jistě stáli nespokojenci (prosadili spoluvládu), podle jedné verze Rostislav chtěl nechat Svatopluka za zradu zavraždit, sám přitom však padl do léčky (podlé druhé verze vše zinscenoval Svatopluk), byl zajat a vydán Frankům, Karoloman ho poslal do řezenského vězení. Na Moravě zmatek, Karoloman ji obsadil a z "nevýslovné Rostislavovy pevnosti" si odnesl mojmírovský poklad. Ustanovil zde provizorní správu hrabat Viléma a Engelšalka, Morava přímo podřízena správě franckých hrabat. Do budoucna všemi uznáván jako panovník Svatopluk. 870 svolal Ludvík do Řezna velký sněm, dary od slovanských zástupců; šlo o soud na Rostislavem, rozsudek smrti, Ludvík ho změnil na oslepení (Rostislav dožil v bavorském žaláři).

Po odchodu Karolomana z Moravy se vlády ujal Svatopluk, francké posádky pod vedením obou hrabat zde však zůstaly. 871 bratři obžalovali Svatopluka před Karolomanem ze zločinu nevěry (884 se Svatopluk jejich synům krutě pomstil). Svatopluk odvezen a uvězněn, Moravané však okamžitě povstali, mysleli, že je Svatopluk mrtev, sněm zvolil knížetem kněze Slavomíra (Svatoplukův příbuzný) - ten se bránil a poukazoval na své svěcení, pod hrozbou smrti nakonec volbu přijal. Povstání úspěšné, dobyta i centrální pevnost. Překvapený Karoloman musel Svatopluka znovu dosadit na trůn. Propustil Svatopluka s omluvami a dary (z ukradeného pokladu) a dal se jím přemluvit, aby ho poslal v čele franckého vojska na Moravu, aby se zde ujal vlády proti Slavomírovi. Šli rovnou k Mikulčicím, Svatopluk si nepozorovaně vynutil vstup do hradu a přesvědčil Moravany, že je jejich knížetem. Napadli bavorský tábor, většinu pobili, zbytek zajali (padl Vilém i Engelšalk). Karoloman bez vojska, Svatopluk konsolidoval Moravu (vlastně až do roku 906). Ludvíkovo řezenské divadlo, které mělo zastrašit Slovany, se minulo účinkem. Rostislav nikdy neusiloval o sjednocení Slovanů, to se povedlo Svatoplukovi, vznikla rozsahem i významem Velká Morava (křesťanský stát).

Církevní politika. Politický význam příchodu Konstantina a Metoděje

863 požádal Rostislav, vládce Moravanů, byzantského císaře Michaela III. (842-867) o křesťanské učitele (Moravané před 863 dávno byli křesťany). Papež Mikuláš I. (858-867) totiž žádost z roku 862 nerealizoval - byl vtažen do politiky synů Ludvíka Pobožného, bral ohled na Ludvíka Němce.

V centrech VM asi 30 kostelů, v Modré kostelík už od cca r. 800. Rotunda i bazilika. Vliv západní; jižní adriatický; výjimečně byzantský. Karlovské francké misie do Avarie po 796; Alkuin (cca 730-804); akvilejský patriarcha Paulinus II. předsedal biskupskému shromáždění 796 na Dunaji. + bavorští biskupové (obojí - cíl: christianizace Avarů - ale nebylo jaksi koho křtít).

Konstantin a Metoděj jsou dodnes pokládáni za svaté slovanské apoštoly. Byli to synové Lva, drungaria (císařského podvelitele) v Soluni. Jejich rod byl spíše řecký než slovanský.

Sourozenců bylo celkem sedm a nejmladší z nich byl Konstantin (*827/8), který si až v posledním týdnu svého života po vysvěcení na biskupa zvolil před vstupem do kláštera jméno Cyril. Vyšší studia konal v Cařihradě, kde měl slavné učitele: Lva řečeného Filosofa a patriarchu Fótia. Po vysvěcení na kněze se stal knihovníkem při patriarchálním kostele sv. Sofie. Později vyučoval filosofii a svojí učeností si získal čestné příjmení Filosof. Ve sporech o úctu vzdávanou obrazům svatých hájil katolické učení a přel se o ně i s bývalým patriarchou Janem Grammatikem. Jakožto znalec východních jazyků byl roku 851 vyslán k Saracénům a s jejich učenci vedl rovněž disputace o teologických otázkách. Potom vstoupil do basiliánského kláštera na hoře Olympu.

Ke stejnému cíli, i když jinými cestami, dospěl i jeho starší bratr Metoděj (*813). Byl ustanoven byzantským guvernérem jižní Makedonie, zatoužil po samotě kláštera Polychrom na hoře Olympu a připojil se k basiliánům. Později se stal opatem v polychronském klášteře u Marmarského moře.

Když chazarský chán žádal v Cařihradě učence a věrozvěsta pro svůj národ, sídlící na severním pobřeží Černého moře, vydal se tam Konstantin, který jednal na Tauridě s Židy, Rusy, Chazary, Uhry, naučil se jejich jazyky a roku 861 nalezl v jižním Rusku ostatky sv. Klimenta - jednoho z prvních papežů, který zemřel mučednickou smrtí na misijní cestě k Chazarům. Poté byl hostem u chazarského chána a jeho velmožů, kde úspěšně hájil křesťanskou víru proti židovství a islámu a utvrdil přátelské vztahy mezi Chazary a Řeky.

Když papež Mikuláš I. nevyhověl prosbě knížete Rostislava o vyslání biskupa, jenž by zde zřídil samostatnou církevní organizaci, obrátil se s touto žádostí k byzantskému císaři Michalu III. (842, resp. 856-867), který byl zároveň z titulu hlavy říše cařihradským patriarchou. Ten vyslal roku na Moravu právě učené soluňské bratry - Konstantina Filosofa a opata Metoděje - znalé slovanského jazyka, aby zde hlásali slovo boží slovanským jazykem, vychovali nové kněze a položili základy samostatné církevní správě. Bratři přišli na Moravu pravděpodobně roku 864. Spolu s nimi přišla zřejmě na Moravu skupina dalších misionářů, architektů, stavitelů a umělců různých profesí.

Konstantin sestrojil na základě řecké kurzívy 6. a 7. století (+ přidal hlásky vlastní Slovanům) slovanské písmo - hlaholici. Bratři překládali knihy řecké církve do staroslověnského jazyka, přibrali další učedníky a učili je písmu i církevním obřadům. Bohoslužby konali podle východního úzu.

Roku 867 je pozval papež Mikuláš I. do Říma, když získal nejspíše od bavorských biskupů zprávy o jejich působení. Po zastávce na Kocelově Blatengradu (hrad Blatná v Panonii) se zúčastnili učené disputace v Benátkách. Když prý vstoupil Konstantin, "vrhli se na něho latinští biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola a osočovali ho, že vytvořil Slovanům písmo a že je učí" (legenda Žitije Konstantina); zdůrazňovali, že jsou známy jen tři jazyky, jimiž se sluší slavit Boha: hebrejština, řečtina a latina. Když přišli do Říma, nový papež Hadrián II. od nich přijal ostatky sv. Klimenta, vyslechl poselství od slovanských knížat a schválil "pravou víru" obou věrozvěstů. Svolil, aby se bohoslužby konaly ve slovanském jazyce, požehnal slovanské knihy a dal soluňské bratry vysvětit na biskupy, jejich učedníky pak na kněze (Gorazd, Kliment a Naum) a na jáhny.

Konstantin však brzy poté onemocněl, uchýlil se do římského kláštera, přijal jméno Cyril a zemřel 14. února 869. Je pochován v tamější bazilice sv. Klimenta.

Metoděj byl ustanoven obnoveným arcibiskupem srěmským (sirmijským) v Panonii (Srěm na Sávě, starověké Sirmium) a krajinským biskupem v Rostislavově Velkomoravské říši. Papež ho posílá zpět jako učitele Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi. Vrátil se do středního Podunají, v Panonii byl z vůle bavorských biskupů zajat a odveden ke dvoru krále Ludvíka Němce, kde jej roku 871 soudil salcburský metropolita Adalvín za to, že je neprávem na jeho území, a nakonec jej dal do vazby. Zvláště zuřivě si prý počínal při Metodějově zajímání pasovský biskup Ermanarich, který na něj použil jezdecký bičík. Metoděje se ujal až papež Jan VIII. a roku 873 vyslal legáta Pavla, aby dovedl "svatého vězně" ke knížeti Svatoplukovi. Potom byl Metodějem pokřtěn na Velehradě český kníže Bořivoj a Metodějova činnost se rozšiřuje až do Polska. Ovšem jeho nepřátelé jej opět osočují v Římě, že hlásá bludy a bohoslužby vykonává slovanským jazykem. Papež Jan VIII. ho roku 879 obeslal do Říma, kde vyšla najevo jeho pravověrnost a Metoděj byl učiněn stoličným moravským arcibiskupem, jeho sufragánem se stal "latinský" biskup Wiching (Šváb) se sídlem v Nitře. Slovanské písmo i liturgie byly roku 880 znovu schváleny (evangelium čteno nejdříve latinsky a potom slovansky). Uvedená rozhodnutí přinášela bula Industriae tuae, v níž papež zároveň schválil Svatoplukovo rozhodnutí dát se pod ochranu papežského stolce "s pominutím všech knížat světských", což posilovalo nezávislé postavení Velké Moravy ve vztazích k Říši.

Hlavou nepřátel však byl právě proradný Wiching, ale papež Metoděje neustále ujišťoval o své podpoře. Metoděj za svého nástupce určil Moravana Gorazda a zemřel 6. dubna roku 885. Jeho hrob dosud nebyl nalezen - uvažuje se o Velehradě, avšak např. archeolog Galuška, jenž se podílí na odkryvu ve Starém městě u Uherského Hradiště tvrdí, že tento "Veligrad" se nacházel právě tam...

Při Metodějově smrti bylo v moravském arcibiskupství asi 200 kněží, jáhnů a podjáhnů. Nejznámějšími žáky Cyrila a Metoděje byli Klement, později biskup v Bulharsku, Naum, Angelar, Sáva a výše zmíněný Gorazd.

Wiching nakonec docílil (za Svatoplukova tichého souhlasu) zákaz slovanské liturgie papežem Štěpánem V. Metodějovi žáci byli asi roku 887 z Moravy vyhnáni; značná část se jich uchýlila do Bulharska, kde pak v plné šíři rozvinuli slovanské písemnictví, někteří se dostali do Čech a zbytek jich prodali do otroctví v Benátkách.

Mimo liturgické knihy, které na Moravě sestavili společně, sepsal Cyril zprávu o nalezení ostatků sv. Klimenta, nejprve řecky a potom slovansky; řecky napsal knihu o učených disputacích s Chazary, kterou jeho bratr přeložil do staroslověnštiny. Ke konci svého života ještě začal Metoděj pořádat překlad Bible (kromě knih Makabejských).

Svatý Cyril a Metoděj, jeden velký vzdělanec své doby, druhý hlavně schopný organizátor, mají velké zásluhy o pokřesťanštění a vzdělání Slovanů. Jejich historický i kulturní význam snad již nikdo nezpochybní.

Bibliografie:

Beneš, Z. - Petráň, J.: České dějiny I, Práce, Prah 1997

Hora-Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí 1, Kamarád, Praha 1985

kolektiv autorů: Dějiny zemí Koruny české I., Paseka, Praha 1992

Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl V.

Podborský, Vladimír: Dějiny pravěku a rané doby dějinné, FF MU, Brno 1997

Večerka, Radoslav: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny, SPN, Praha 1977

Život a dílo Metodějových přímých žáků

Konstantin, Metoděj a jejich žáci na Velké Moravě

Za vlády císaře Michala III. (842-867) Byzantská říše usilovala o rozšíření svého mocenského vlivu především mírovými prostředky, zejména pak církevními misiemi (v té době např. do Bulharska či Ruska). Proto byzantský císař společně s cařihradským patriarchou Fotiem roku 862 radostně přivítal žádost velkomoravského knížete Rostislava (846-870) o vyslání věrozvěstů na Velkou Moravu, čímž se Rostislav snažil svou zemi vymanit z vlivu Východofrancké říše. Roku 863 (spíše však na jaře roku 864) proto přicházejí na Moravu dva řečtí bratři, Konstantin (Filozof) a Metoděj (Methodius), společně se svými žáky: Klimentem, Naumem, Savuem, Angelariem a dalšími. Záhy po svém příchodu počali šířit křesťanství a také první slovanský jazyk, staroslověnštinu (vytvořenou na základě slovanského nářečí, kterým se mluvilo v okolí Soluně a v Makedonii, odkud bratři pocházeli), a jeho písemnou podobu, hlaholici (na základě řecké alfabety a hebrejštiny, doplněné o některé speciální znaky). Rostislav však nebyl příliš nadšen příchodem pouhých kněží, neboť očekával příchod samotného biskupa.

Roku 864 utrpěl Rostislav porážku od východofranckého panovníka Ludvíka Němce u děvínské pevnosti a musel se franckému králi podrobit (tzn. zavázat se platit poplatky a připustit návrat latinsky školených bavorských duchovních).

Na Velké Moravě se tak po dlouhá léta střetávaly dvě církevní koncepce a dva liturgické jazyky (latina a staroslověnština). Řečtí bratři si vychovali své nástupce přímo z řad místního obyvatelstva a jejich první staroslověnské překlady byly důležitými učebnicemi pro budoucí moravské duchovní.

Roku 867 podnikli Konstantin s Metodějem cestu do Říma, kde je přátelsky přivítal nový papež, Hadrián II., jenž prohlásil, že souhlasí s vedením liturgie v jazyce staroslověnském. Dva měsíce před svou smrtí vstoupil Konstantin do jednoho z řeckých klášterů (ležících v Římě), kde přijal řeholní jméno Cyril a vzápětí na to roku 869 zemřel.

Na podzim roku 869 byl Metoděj vysvěcen na prvního arcibiskupa tzv. panonsko-moravské arcidiecéze. Posléze se jeho funkce zúžila pouze pro území Moravy, neboť Kocelovo Blatenské knížectví ustoupilo od jednání s Rostislavem, a to pod franckým nátlakem.

Roku 871 se Rostislavův synovec Svatopluk ujal násilně vlády poté, co uvrhl svého strýce do franckého vězení, odkud již nevzešel živ. V téže době byl vězněn v žaláři bavorského biskupa i Metoděj. Zanedlouho skončil ve vězení i sám Svatopluk. Díky rozhodnutí papeže byl po třech letech Metoděj propuštěn. Po návratu na Moravu, kde již opět vládl Svatopluk, se vrátil ke své původní činnosti. Svatopluk však začal preferovat spíše menšinu latinských duchovních (v jejich čele stál kněz Wiching). Metoděj musel znovu k papeži do Říma (Jan VIII.), aby již podruhé obhájil svou činnost (bula Industrie tuae). Nebylo tomu však nadlouho, neboť nový papež, Hadrián III., zakázal pod Wichingovým vlivem slovanskou liturgii a nařídil, aby moravští kněží opustili zemi v případě, že se nepodřídí. Metoděj záhy zemřel (roku 885). Nový arcibiskup Gorazd, jmenovaný Metodějem, byl s mnoha dalšími svými stoupenci uvržen do vězení. O jeho osudech se již prameny dále nezmiňují.

Osudy Metodějových žáků po vyhnání z Velké Moravy

Asi dvě stě Metodějových žáků bylo v okovech vyvedeno ze země, protože se odmítli podřídit papežovu rozhodnutí. Tito nositelé cyrilometodějské tradice se uchýlili většinou do sousedních zemí, zejména do Bulharska, Ruska a někteří do Čech. Pro Byzanc to byl značný neúspěch, neboť misie nesplnila své hlavní úkoly, ba naopak. Díky ní se Velká Morava ještě více připoutala k římské kurii. To ale bylo dáno zejména odlehlostí Byzance.

Snad nejvýrazněji se projevovali Metodějovi žáci, kteří působili na bulharském území. P. J. Šafařík nazval nejstarší období slovanské literatury na bulharském území dobou největšího rozkvětu slovanského písemnictví v Bulharsku. Doba vlády cara Symeona (893-927) je všeobecně nazývána zlatým věkem bulharského písemnictví, který byl v Bulharsku vzorem i pro pozdější dobu, která pokládala za svůj ideál cyrilometodějský jazyk. Literatura prvního bulharského carství je psána jazykem, který je velice blízký staroslověnštině nejstarších velkomoravských památek, je však obohacen o východobulharské rysy. Písemnictví druhého carství si již vytvořilo vlastní jazykovou formu, která se měla blížit cyrilometodějskému vzoru. Ve skutečnosti však napodobovala řečtinu.

Bezprostředně po Metodějově smrti byli jeho žáci vypuzeni ze země či prodáni do otroctví. V zimě roku 885 či spíše na počátku následujícího roku se na nejzazších severozápadních hranicích tehdy rozsáhlého bulharského carství objevili Kliment (budoucí biskup ochridské oblasti) a jeho spolubratr Naum, aby zde hledali své útočiště. Jedním z hlavních důvodů, proč se hodlali usídlil právě v těchto místech je fakt, že se oba narodili v oblastech, které náležely pod bulharskou moc nebo alespoň v oblastech sousedních.

Tito a další Metodějovi žáci byli dle arcibiskupa Theofylakta Ochridskeho vřele uvítáni pohraničními bulharskými vládními úředníky a posláni do tehdejšího hlavního města Plisky. V tomto městě byla založena první slovanská a osvětová škola, jejíž centrum se později přemístilo k carskému dvoru do Preslavi. Tzv. Plisecko-Preslavská literárně osvětová škola byla ohniskem kulturního rozkvětu Bulharska koncem 9. stol. a v první polovině 10. stol.

Hlaholská abeceda však činila značné potíže, a tak byla vytvořena abeceda cyrilská, kterou dle některých sporných svědectví vytvořil Kliment Ochridský. S určitostí se úpravám slovanské abecedy se ve svých dílech věnuje mnich Chrabr, který působil koncem 9. stol.

V rámci Plisecko - Preslavské školy byla překládána zejména díla řeckých patristických spisovatelů, která byla považována za obecně povinný křesťanský literární fond pro všechny národy, které přešly ke křesťanství. Dále byly vytvářeny kompilace z různých řeckých a byzantských spisů, které byly přizpůsobeny potřebám duchovního života nové pokřtěné země. V neposlední řadě vznikala také samostatná díla, v nichž byl nejvíce patrný růst mladé literatury. Literární činnost měla přispět k upevnění pokřtěného bulharského národa. Hrozilo zde však nebezpečí politického rázu. Aby slovanské obyvatelstvo, které přišlo ke křesťanství, nezačalo v některých krajích bulharského státu, vzdálenějších od hlavního města Plisky, tíhnout k Byzancii nejen v otázkách víry, ale i politiky. Nakonec se to projevilo u pokřtěného obyvatelstva v makedonských oblastech (tehdy patřících k Bulharsku), kde byla organizována misionářská činnost, pro níž bylo využito právě prvních žáků arcibiskupa Metoděje, kteří přišli do Bulharska.

Kliment (jako kazatel) byl z rozkazu bulharského knížete a později cara Symeona vyslán do makedonského pohraničí. Dle Theofylakta Ochridského (Klimentova životopisce) byl Kliment ustanoven "prvním biskupem bulharského jazyka" právě v těchto místech. Díky němu také vznikla druhá literární a osvětová škola v ochridské oblasti bulharského státu.

Panovník bulharského státu, Symeon, byl velice sečtělý a literárně činný, neboť řadu let (před nástupem na trůn) působil mezi Metodějovými žáky. Byl velkým iniciátorem literární činnosti a jejím důležitým mecenášem. Na jeho popud byla přeložena řada knih různých patricijských autorů. Např. Konstantin Preslavský přeložil "Tři slova arcibiskupa Athanasia Alexandrijského" nebo Grigorij Mnich přeložil biblickou knihu z Oktateuchu (tj. z prvních osmi biblických knih).

Kliment Ochridský

Po Konstantinovi - Cyrilovi a po Metodějovi je nejstarším slovanským spisovatelem, který je znám podle jména. Přestože o něm existuje několik podrobných autentických legend ("Životů"), nelze stanovit s přesností všechna jeho životní data.

Bezpečně je známo pouze datum jeho úmrtí (27. července 916), soudí se, že se narodil okolo roku 830. Podle N. L. Tunickeho byl Kliment Slovan z Makedonie, a to buď z okolí Soluně nebo ze slovanské provincie, kde byl Metoděj archóntem. Svědčí o tom 2. kapitola Života Metodějova. Kliment se oběma bratry se zúčastnil cesty do země Chazarů r. 860 - 861 a mj. i návštěvy v Chersonu, kde se zúčastnil hledání a objevení ostatků papeže Klimenta římského, a kde tehdy přijal na památku tohoto mučedníka mnišské jméno. S cyrilometodějskou misí pak přišel r. 863 (4) na Velkou Moravu. Po vyhnání Metodějových žáků se dle Theofylaktovy legendy ubírali tito žáci přes Dunaj do Bělehradu, kde je přijal bulharský vojenský náčelník, který je poslal knížeti Borisovi (zřejmě do Plisky) jako "dar".

Zmíněná legenda uvádí i jména bojarů, u nichž byl Kliment a další Metodějův žák Angelár ubytován: byli to Eschač a Česlav. Kníže Boris (850 - 889) ve snaze christianizovat svou zem, sám byv již pokřtěn, vyslal Klimenta do Makedonie, kde jej ustanovil "učitelem" a kde mu daroval dvorce v Devoli a v okolí Ochridu a Glavenice. Nástupce Borise Michaila, Symeon (843 - 927) ustanovil Klimenta biskupem v Drevenici, zvané též Velika.

Svou literární činnost zahájil Kliment brzy po smrti Konstantina - Cyrila, tj. v době mezi jarem 869 a nejpozději prosincem 882, kdy byl napsán Život Konstantinův (ŽK). Tento nejvýznamnější původní výtvor rané slovanské literatury je zřejmě dílem právě Klimenta Ochridskeho, ale za blízké účasti Metoděje, který byl hlavním informátorem o životě svého bratra. Brzy po Metodějově smrti (6. dubna 885) byl sepsán Život Metodějův, který byl zamýšlen jako doplněk ŽK, a jeho autorem je bezpochyby Kliment.

Poslední desetiletí jeho života jsou naplněna plodnou a mnohostrannou literární a osvětovou činností, která směřovala k posílení křesťanského uvědomění státu. Složil tedy dílo pro církevní svátky k oslavě apoštolů, mučedníků, proroků a světců. Dále sepsal pochvalná slova o Bohorodičce, o Janu Křtiteli, o některých z proroků a o některých zvláště uctívaných světcích (např. o Klimentovi, římském papeži, o svém učiteli a rádci Konstantinu - Cyrilovi).

V Klimentových slovech se silně odráží vliv byzantské kazatelské literatury. Jeho dílem je např. překlad z řečtiny s názvem "Květná trioda"(Pentekostář). Jedná se o bohoslužebnou knihu, obsahující modlitby a písně pro ranní a večerní bohoslužby na všední dny roku. V pravoslavné církvi se užívá Triody postní a triody květné. Květná trioda začíná prvním dnem velikonočních svátků a trvá do svátků svatodušních; proto se nazývá Pentekostář (Pentekostarion).

Klimenta Ochridského lze díky jeho překladatelské, kompilační i vůdčí činnosti v prostředí nedávné gramotnosti označit též za tvůrce spisovného jazyka. Po dlouhou dobu nebyly známy žádné jeho spisy. Jejich existenci objevil až P. J. Šafařík, který zjistil, že homilie (kázáni), uvedené pod jménem Kliment, v katalogu slovanských rukopisů Rumjancevského muzea, jsou neprávem přisuzovány římskému papeži stejného jména.

Postavou Klimenta Ochridského se zabývalo mnoho vědců (např. P. J. Šafařík, N. L Tunickij, Teodorov - Balan, V. Vondrák aj.). V 70. letech tohoto století vydala bulharská akademie věd kritické vydání všech klimentovských materiálů v podobě třísvazkové edice Klimentových spisů a děl mu připisovaných.

Hlavním pramenem o jeho životě a díle je řecká legenda "Život Klimentův" (Bios Klimentos), sepsaná zřejmě Theofylaktem, arcibiskupem ochridským (1094 - 1107). Ve 13. stol. sepsal výtah z této legendy též řecký ochridský arcibiskup Démétrios Chomatianos (1216 - 1234). Ve stejném století byla tato legenda přeložena do staroslověnštiny. R. 1665 napsal Leo Allatius výtah ze Života Klimentova a do poč. 19. stol. byla pořízena ještě další dvě vydání. Dle krátkého Života Klimentova (od D. Chomatiana) je Kliment autorem nového písma, které nahradilo hlaholici, tj. cyrilice. Tato zpráva je však ojedinělá (není doložena ve starším Životě Klimentově), a proto se o její věrohodnosti značně pochybuje.

Naum

Naum byl zřejmě od raných let vrstevníkem a spolupracovníkem Klimenta Ochridského, se kterým přišel na bulharské území v zimě r. 885/6. Předpokládá se, že i on provázel Bratry na jejich dlouhých poutích a že byl r. 868 vysvěcen v Římě na kněze.

Po příchodu do Bulharska se stal jedním z hlavních představitelů Plisecko - preslavské školy, kde působil jako učitel a rádce. Po ustanovení Klimenta biskupem (893/4) vyslal panovník Nauma do makedonských oblastí jako Klimentova zástupce, aby zde pokračoval v misionářské činnosti. Centrum jeho působení se stal klášter u Ochridského jezera, který dle "Naumových legend" nechal vystavět sám Naum kolem r. 905. Prameny se vesměs shodují na r. 910 jako datu jeho úmrtí.

O Naumově literární činnosti není nic známo, a tak se předpokládá, že byl pouze kazatelem, učitelem a povzbuzovatelem pro další generace slovanských spisovatelů.

Staroslověnské prameny o Naumově životě a působení byly objeveny dosti pozdě. Jako první byla objevena mladší legenda z 16. stol., kterou nalezl J. Konstantinov - Dzinot v 60. letech minulého století. Text vyšel až r. 1885. Počátkem tohoto století nalezl J. Ivanov nejstarší život Naumův (v Zogravském klášteře na hoře Athos), jehož vznik lze datovat do první pol. 10. stol. Jeho přepis je však až z prologu z 15. stol. Obě verze naumovské legendy jsou zachovány jen v jediném rukopise. Rukopisy dvou starších legend jsou srbské a vykazují známky bulharské předlohy.

Starší život Naumův vznikl dle autorova údaje na popud Marza, "čtvrtého biskupa slovanského národa" v Devolu. Legenda se skládá ze dvou částí. V první z nich se autor zabývá Naumovou činností v Bulharsku a jeho "převelením" Symeonem do Makedonie. Druhá část legendy hovoří o osudech Metodějových žáků vyhnaných z Moravy, kteří byli prodáni do otroctví do Benátek, kde byli vykoupeni pověřencem byzantského císaře (Basileia I. Makedonského) a posláni do Konstantinopole a do Bulharska, kde jim byly vráceny jejich duchovní hodnosti. Z pramenů o Klimentovi je však zřejmé, že Naum mezi těmito žáky nebyl, neboť s Klimentem a Angelárem šli do Bělehradu a byli posláni ke knížeti Borisovi.

Mladší živor Naumův nebyl dosud nikým datován. Dle V. N. Zlatorskiho vychází tato legenda z řeckého Života Naumova, Života Klimentova a pravděpodobně i z Života Konstantinova. Celkově však tato legenda nepůsobí pro historickou práci věrohodně, neboť se svými poznatky liší od řady pramenů, které jsou vesměs doloženy. Obě legendy (starší a mladší) se shodují pouze v tom, že Naum založil klášter a kostel u Ochridského jezera. Jinak jsou obě legendy na sobě nezávislé a v zásadních údajích se naprosto rozcházejí.

Konstantin Preslavský (Presbyter)

Jeho životní data jsou pro nás neznáma. Ví se pouze, že byl žákem Metodějovým (mluví tak o něm přípisek Todora Doksova, který r. 908 opisoval jeho překlad Slov Athanasia Alexandrijského proti ariánům) a že zpočátku byl knězem (ve svých počátečních dílech je nazýván "Presbyter Konstantin), později biskupem (dle přípisku T. Doksova). Místo jeho biskupství však není známo. Dle jeho dobrých znalostí řeckého spisovného jazyka lze předpokládat, že určitý čas pobýval v byzantském kulturním středisku.

Počátky jeho literární činnosti jsou spojovány s Plisecko - preslavskou školou. Na popud Nauma (než odešel do Ochridu) napsal své nejrozsáhlejší dílo: "Výklady evangelia" (asi r. 893-4), kde se Konstantin projevil výhradně jako překladatel z řečtiny a kompilátor se znalostmi z oblasti řecké patristické a byzantské literatury. Toto dílo se skládá z 51 homilií na evangelní perikopy k nedělním bohoslužbám. Tyto homilie jsou pouze přepracovanými díly slavných patristických autorů: Jana Zlatoústého, Kyrila Alexandrijského a Isidora Pelusiota. Zcela původní je pouze homilie č. 44.

Donedávna byly známy pouze tři rukopisy Výkladů evangelia, z nichž nejstarší obsahuje ještě i jiné texty, které jsou však taktéž přisuzovány Konstantinovi. Rukopis z 12. stol. má na prvním listě vyobrazení cara Borise a za ním pak následuje abecední báseň. O jejím autorství se vedou spory, neboť její metrum je shodné s metrem Proglasu (předzpěvu k evangeliu), který je tradičně považován za dílo Konstantina - Cyrila, a proto se mu přisuzuje i tato skladba. Jiní vědci se však domnívají, že jejím autorem je Presbyter (stejně tak jako Proglasu) Na konci rukopisu je chronograf s názvem "Istorikii" s výčtem panovníků a údaji o době jejich panování od Adama až do císaře Lva VI. Moudrého, který vládl v letech 866 -912). Chronograf je však historicky nespolehlivým pramenem, neboť uvádí řadu chybných dat.

R. 906 dokončil Konstantin, již jako biskup v Preslavi, překlad "Čtyř slov proti ariánům Athanasia Alexandrejského", které byly napsány kolem r. 360, kdy bylo ariánství v Byzancii nesmírně aktuální. V 10. stol. již ariánství neexistovalo, ale Konstantin dílo přeložil z důvodů poučení o základních problémech křesťanské dogmatiky. Toto dílo dále obsahuje již zmíněný cenný přípisek opisovače, jímž byl mnich Todor Doksov a který je prakticky jediným pramenem pro poznání Konstantinova života.

Autorství je Konstantinovi přisuzováno i u překladu "Katechezí" (které se připisují Kyrilu Jeruzalemskému - jeruz. arcibiskup v l. 350/351 - 386) a u "Služeb sv. Metoději", což je snad Konstantinovo originální dílo. Konstantin Presbyter byl tedy především překladatel a kompilátor.

Stále však není známo jeho kompletní dílo, neboť neexistují potřebné edice. Ani jeho nejdůležitější dílo, kodex "Výklad evangelia", nebyl nikdy vydán jako celek, nýbrž pouze jednotlivé části, a to zřídkakdy v kritické edicí.

Jan Exarchos

Byl jednou z nejvzdělanějších osobností období Symeonovy vlády. Jeho životopis je nám až na světlé vyjímky neznámý. Předpokládá se, že se narodil v pol. 9. stol. a studoval společně se Symeonem v Byzanci, kde získal značné vědomosti o patristické a byzantské literatuře a osvojil si spisovný řecký jazyk.

Patří mezi významné představitele Plisecko-Preslavské literární školy. Díky přátelství s carem Symeonem byl ustanoven představeným této školy. Zejména jeho hodnost představeného kláštera mu přinesla titul exarchy (správce šestiny impéria nebo dozorce poslaný biskupem a patriarchy - dle Exarchova díla "Sestodněv"- z rukopisu z 17. stol.). Dle tohoto výkladu byl Jan zřejmě pověřen cařihradským patriarchou jako dozorce nad bulharskou církví.

Jako duchovní vyššího řádu byl podporovatelem začínající literární činnosti, překladatelem, kompilátorem i samostatným spisovatelem, připraveným k literární činnosti již v době před příchodem Metodějových žáků do Bulharska. Koncem osmdesátých let 9. stol. zřejmě dokončil překlad spisů "Nebesa" (eventuálně "O pravoslavné víře), který byl zkrácenou verzí stejnojmenného díle pozdně patristického řeckého spisovatele Jana Damašského (zemřel kolem r. 753). Jeho nejrozsáhlejším dílem je "Šestodněv", což je kompilace z několika patristických autorů (hl. z Basileia Kaisarejského, Severiána z Babaly, Jana Zlatoústého a z některých byzantských původních pramenů). Jan Exarch je dále autorem řady homilií, která vynikají rétorickým stylem a uměleckým jazykem.

Mnich Chrabr

Mnich Chrabr (vlastním jménem pravděpodobně mnich Andrej) žil koncem 9. stol. a v prvních letech 10. stol. Z jeho díla je nám znám pouze spis "O písmenech", ve kterém se zabývá vznikem a vývojem řecké abecedy, překladem Písma a nedokonalostmi jeho překladu. Ukazuje též na výhodnost nového slovanského písma, hlaholice.

Vedle těchto podle jmen známých spisovatelů působila v posledních letech 9. stol. a v prvních desetiletích 10. stol. ještě celá řada anonymních spisovatelů - překladatelů, kompilátorů i originálních autorů.

Žáci Konstantina a Metoděje v Čechách

Metodějovi vyhnaní žáci však hledali útočiště také na území přemyslovských Čech, kam proniká slovanská liturgie již za Metodějova života. Proto také existuje souvislost mezi staroslověnskou literaturou, vzniklou na Velké Moravě, a slovanským písemnictvím v Čechách, kde se stsl. tvorba dostává později do soupeření s písemnictvím latinským. Lat. literatura někdy přináší cyrilometodějskou tématiku, nebo připomíná slovanský jazyk. Termínem "slavonica lingua" mohla být míněna i řeč určitého slovanského národa, tedy i čeština. Vliv této kultury na utváření jazykově českých projevů je patrný v hymnu "Hospodine, pomiluj ny" nebo ve staroslověnských legendách o českých světcích.

Staroslověnská liturgie a vzdělanost našly své poslední útočiště v Sázavském klášteře, který byl založen r. 1033 Prokopem (zemřel 1053), jenž byl r. 1204 svatořečen. Definitivní konec stsl. kultuře v Čechách učinil Břetislav II., který slovanské mnichy ze Sázavského kláštera vyhnal roku 1097.

Použitá literatura :

Čornej, Petr a kol.: Dějiny zemí koruny české I., Praha 1997

Hauptová, Z., Bechyňová, V.: Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982

Hora-Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí. První díl, Praha 1985

Kopecký, Milan: Cyrilometodějská tradice v starší české literatuře in: sb. Magna Moravia k 1100. výročí příchodu byzantské mise na Moravu, Praha 1965

Vašica, Josef: Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1996

Zástěrová, B. a kol.: Dějiny Byzance. Praha 1992

Svatoplukova expanze

Svatopluk si vzal dceru českého knížete, upevnění pozice, Češi obnovili boj s Bavory. 871-874 Svatopluk s Čechy a Srby vede válku s říší, nabídl mír, čeští vyslanci méně významní než moravští, 874 tedy ve Forchheimu Češi i Moravané uzavřeli mír s Východofranckou říší. Svatopluk formálně poražen (tribut), mohl však expandovat mimo francký zájem ? k ostatním Slovanům: Vislansko, Zemplínsko, Potisí (později usidlování Maďarů), Spiš. Ve Východoslovenské nížině působil Wiching.

880 - moravské arcibiskupství; Svatopluk se zřekl závazků vůči VFŘ z roku 874, Morava i ze strany papeže zcela suverénní. ? 883 boje s VFŘ, Svatopluk pustošil Arnulfovu (syn Karolomana) Panonii /osobní zášť k hraběcímu rodu Vilémovců/. Císařem Karel III. Tlustý (876-887), 885 mu Svatopluk slíbil věrnost. Oba se již dříve postavili za Aribona kvůli Východní marce (X Vilémovi a Engelšalkovi synové - Arnulf [70./80. léta]). 883/4 - moravská přítomnost v Panonii, bývalé Kocelovo Blatensko pod moravským vlivem; tenkrát také Čechy + tributární závislost Srbů (SZ). Svatopluk nastoupil vládu 871 jako kníže panství nárokovaného VFŘ, později používán titul hraběte a často i krále. Mojmírovský stát se za Svatopluka stává jakousi malou říší, "Velkou" Moravou.

Svatopluk a Bořivoj

- spory o křtu, prameny spíše mlčí; pramenem Kristiánova legenda (992-4). Bořivoj pokřtěn arcibiskupem Metodějem na Velehradě na počátku 80. let; Čechy poddány Moravě, Svatopluk král. 890 dosáhl Svatopluk na Arnulfovi Bavorském uznání vlády v Čechách. 872 - Bořivoj zatím jen jedno z českých knížat (viz Rodokmen Přemyslovců): narozen asi 853, zemřel asi 889, vláda od (?) 867/8; žena Ludmila ze Pšova, provdána 874/5, zemřela 15. 9. 921; prarodiče sv. Václava a Boleslava I.

Bořivoj po návratu nepostavil kostel v Praze, ale na Levém Hradci - kostel sv. Klimenta (kněz z Moravy - Kaich). V Čechách proti Bořivojovi povstání, dosazen exilový Strojmír (z bavorského vychování). Bořivoj utekl ke Svatoplukovi, málem občanská válka, ale svolán sněm, vyjednávání, lest strojmírovců odhalena (meče, "Proměňme se"), Bořivoj na knížecí stolec, postavil kostel ke cti P. Marie na Pražském hradě (slib dal na Moravě). Toto líčení o Strojmírovi není zcela důvěryhodné - Kristiánova legenda.

V Praze asi kult a opevnění již před Bořivojem, on postavil kostel a uzurpoval knížecí stolec. Hradní ostroh osídlen od poč. 9. stol. V kostele P. Marie pohřben Spytihněv († asi 915) se ženou († asi 918) - šperky velkomoravského typu. Bořivoj budoval další opevnění. Praha podobná velkomoravským hradským městům.

Po nečekaném úmrtí Bořivoje jeho syn Spytihněv 15 let, nepřipraven, Svatopluk 890 jedná s Arnulfem prostřednictvím Ariba o Čechy. Draze vykoupeno (tribut, syn rukojmí, bitva, nejistota). Přemyslovci však velmi silní a Svatopluk brzy zemřel - 894 - na Moravě nástupnická krize, 895 se Spytihněv podrobuje Arnulfovi, ne moravskému vládci.

Moravská církev po Metodějově smrti

885 - mírová jednání Svatopluka s Karlem III. Tlustým na hoře Comionu, konec Svatoplukovy expanze vůči Slovanům, upevňování říše (diplomacie, institucionálně /Čechy/).

880 - Jan VIII. rozhodl ve prospěch Metoděje, přesto dále spory mezi kněžími latinského a slovanského vzdělání. 884 Metoděj exkomunikuje latinsky orientovaného nitranského biskupa Wichinga, svého pravděpodobného nástupce; pokusil se prosadit Gorazda. 6. 4. 885 Metoděj zemřel, Wiching se mohl opřít o papeže Štěpána V. i o Svatopluka, vyhnal slovanské kněze. Svatopluk to bral jako vnitřní věc církve. Wiching se stává vyslancem krále Arnulfa na Moravě, někdy před 891 uprchl k Arnulfovi. 893 roztržka Svatopluka s Arnulfem, hlubší než 890, (Wichining Arnulfovým kancléřem), válka od 893, 894 však Svatopluk umírá, odkazuje válku synům.

Dvojvládí Mojmíra II. a Svatopluka II. (ten spíš slabší, nitranský kníže). 895 odpadli od VM Češi, Mojmír však říši stabilizoval, 898 se střetl s Bavory podporovaným bratrem, Mojmír však měl převahu, 899 se k němu uchýlil vzbouřený markrabě Východní marky Isanrik (syn Aribona), Mojmír získal nárazníkové území. 893 definitivně odchází Wiching z diecéze, 898 dosazen již císařem Arnulfem na pasovský biskupský stolec, tomu se však úspěšně vzepřel salzburský arcibiskup Theotmar (Wiching formálně stále biskupem v Nitře). Ochromení církve na Moravě, pasovští Bavoři si chtěli Moravu podřídit, papež Jan IX. však vyhověl Mojmírovi, 899 obnoveno arcibiskupství a 3 biskupství. 901 uzavřen mír s VFŘ.

Pád Velké Moravy

906 Maďaři říši zničili; centrum se přesunulo z jižní Moravy do Prahy, z Řezna do Magdeburku. Arnulf už 892 použil Maďary proti Svatoplukovi, ten je porazil. Maďaři do Podunají už 862. 894 pustoší franckou Panonii (roli v tom jistě hrála i VM diplomacie). Maďaři přišli z Etelközu (Meziříčí - Dněpr, Prut, Bug, Sbreť), Byzanc hledá 895 spojence proti Bulharům, Etelköy obsazen Pečeněhy, 896 Maďaři poraženi i v Bulharsku; se souhlasem Mojmíra šli na nepokřesťanštěnou VM v Potisí, 896-901 pokojné soužití, protibavorští. 898 je Arnulf přesvědčil k útoku na italského krále Berengara I., měli se tam usadit, 8. 12. 899 však Arnulf umírá, jeho nástupcem Ludvík Dítě (900-911) přestal Maďary podporovat, ti se smířili s Berengarem a zaútočili na franckou část Panonie, kde se usadili; respektovali mír s Moravou.

901 VFŘ a VM uzavřeli mír proti kočovným Maďarům (koně, luky), úspěch. 904 při jednáních v Bavorsku zavražděn Kurszán, jeden ze dvou maďarských vládců (kende Kurszán, gyula Arpád). Nové boje, 906 v jedné bitvě rozdrcena VM, VFŘ velmi oslabena, soupeřící vévodství, maďarské vpády. 906 VM ve vnitřní krizi, konec expanzí, nezvládli to, Maďaři to zcela nezavinili, říše nejednotně vyvinutá.

Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos (913-959) - megalé Morabía - Velká Morava = to, co Mojmírovci ovládli expanzí (Potisí, podél levého břehu Dunaje až k Sirmiu); Morava = dnešní Morava a jádro říše Mojmírovců. Porfyrogennétova VM se tedy liší od historické VM (? neseriózní pokusy, centrum v Sirmiu…).

925 - pád a tributy Maďarům (dříve uváděno 907). Něco se zachovalo, přechodná orientace na Polsko, poté na Čechy; maďarské nálezy chybí.

Labuda: a) od poč. 10 stol. Maďaři, poté Poláci, nakonec Češi

b) Češi, Poláci

c) státnost, tribut

Velkomoravská říše netrvala ani století, byla však protiváhou Východofrancké říše, prolínaly se v ní podněty Byzance, orientu, karolínského západu a Slovanů. Český, polský a uherský stát jsou následovníky Velké Moravy.

Temné století moravských dějin připomíná skládačku, z níž se jakýmsi nedopatřením vytratila většina relevantních údajů a ty které zůstaly, jako by patřily do jiného hlavolamu. Připomeňme si třeba jen nevděčnou analýzu pozdně středověkých kompilací, v nichž se vedle zajímavých a v jádru možná správných informací skrývají zjevné i latentní nesmysly, nebo interpretaci některých soudobých relací, jejichž obsah lze chápat různým, zpravidla ovšem naprosto protichůdným způsobem. Leč díky za ně, neboť jiné prameny až na nečetné výjimky neznáme a přiznejme si proto, že naše rozjímaní nad 10. věkem navzdory veškerému důvtipu kritického dějepisectví bylo, je a nejspíš i bude jen provizorní skicou. Přesto se i v rámci této (značně neúplné) kapitoly moravského středověku podařilo vytvořit alespoň základní představu o moravských poměrech po zániku

mojmírovské říše.

Především se nepotvrdilo, že by Moravu ovládla všeobecná anarchie. V prvních letech 10. století sice vyhasla mojmírovská dynastie a Morava ztratila status uznávané regionální mocnosti, nicméně přeživší aristokracie, snad by se dala přirovnat k později známým "bojovníkům druhého řádu", přinejmenším na Olomoucku nastolila určitý řád. Někdy za vlády Boleslava I., možná již před bitvou na řece Lechu roku 955, se Morava a Moravané ocitli v zájmové sféře českého státu. Přemyslovci zabrali nejprve Olomoucko a teprve později, na samotném sklonku 10. věku, ovládli také zbytek země až po starou hranici na Dunaji. To se ovšem neobešlo bez hrubého násilí na Moravanech, kteří se při první vhodné příležitosti dohodli s Boleslavem Chrabrým a vpustili do země jeho bojovníky. Polský patronát však nebyl příliš silný a Moravanům podle všeho neobyčejně vyhovoval. Tak by se dala pochopit a zdůvodnit jejich pasivita roku 1004, kdy se Poláci v krvavých šarvátkách stahovali z Čech, a připustíme-li, že volný dohled Boleslava Chrabrého umožnil jistou formu mocenské emancipace, dal by se pochopit i nečekaný vstup Moravanů na válečné kolbiště roku 1017. Triumfální návrat Moravy mezi středoevropskou elitu se ale nekonal. Obrozující se společnost nedlouho po budyšínském míru podlehla Přemyslovcům, přičemž podstatnou část Moravanů stihla drsná odplata. Někteří si zachránili holý život v Polsku, jiní byli bez milosti pobiti nebo ožebračeni, většinu však očekával ten nejkrutější úděl, úděl otroků.

Surový zánik moravské nobility v závěru druhé dekády 11. věku je možno pokládat za významný předěl v dějinách raně středověké Moravy. Rozhodující místo však náleží ambicióznímu projektu Boleslava I., jenž v šedesátých letech 10. století využil Metodějovo dědictví s úmyslem získat pro své državy arcibiskupský stolec. Slibně se vyvíjející zápas o zemskou církev posílil český zájem o Velkou Moravu a tento zájem se projevil nejen při volbě druhého pražského biskupa (a designovaného arcibiskupa) Vojtěcha, jenž byl demonstrativně vybrán na Levém Hradci, protože právě tam, na moravských základech, bylo započato české křesťanství, ale kupříkladu i v Kristiánově legendě, která se programově hlásí k velkomoravské tradici, nebo» právě v ní se podle Kristiána nacházejí kořeny české státnosti. Praha však přišla zkrátka a Metodějovo arcibiskupství nakonec získal Boleslav Chrabrý. Zrádní Moravané byli potrestáni, jako nepotřebný balast bylo odvrženo vše, co se ještě vázalo k Velké Moravě. Metoděj a Svatopluk byli nahrazeni přemyslovským mýtem pražského děkana Kosmy, ovšem tyto události již přísluší ke zcela jinému příběhu, k příběhu Moravy v epoše údělné.

Přemyslovský český stát

Politické dějiny

Nová orientace Čech za vlády Spytihněva

- Bořivojův syn, Mojmír II. na Moravě, Spytihněv vládne 20 let, mění se Čechy i svět kolem nich, málo zpráv o jeho vládě (Řezno 895), někdy poté se stal mocnější než druhý kníže Vitislav. 894/5 protimoravský převrat, VM reaguje, proto se r. 896 česká knížata obrací na Arnulfa, Vítislav a Spytihněv žádají pomoc. 898/9 VM v bojích Svatoplukových synů, konec tlaku na Čechy - ti podporovali Svatopluka II. (mladší, i francká podpora). 900 - Bavoři a Spytihněv na Moravu; Maďaři, 901 mír, Češi v bavorské sféře vlivu potvrzeni. Úpadek VM i VFŘ uvolnil ruce bořivojovským Přemyslovcům. Síť hradišť kolem Prahy - přemyslovská doména. Nové kostely. Stará Boleslav, Tetín, Libušín, Lštění, Mělník, Levý Hradec, Praha. Spytihněv umírá 915; za jeho vlády zanikla 906 VM, VFŘ zanikla 911 úmrtím posledního panovníka - mladičký Ludvík Dítě; z ní vzniklo Sasko, které se zmocnilo Durynska a stalo se sousedem Čech. X Bavorsko, od 907 Arnulf Bavorský (jmenovec pozdějšího krále a císaře).

Ludmila a Drahomíra

915-921 Vratislav, politika ve vztahu k oběma německým vévodstvím. Vratislav asi zabit Maďary. 919 saský vévoda Jindřich prohlášen králem, Bavoři to neuznali ? válka, 921 dohoda, v Řezně uznal Arnulf Bavorský vládu krále Jindřicha I. (919-936). Vratislav se sporů účastnil, orientace na jednu či druhou stranu vedla ke krvavému střetu vdovy po Bořivojovi Ludmily s vdovou po Vratislavovi Drahomírou. Václav ještě neplnoletý, byl sněmem v Praze dosazen jako kníže, ale i s mladším Boleslavem byl pod poručnictvím Ludmily. Jejich matka Drahomíra se však sněmu vzepřela; dvojvládí (za Ludmilou stáli velmoži, kteří jí svěřili regentství, za Drahomírou bývalá Vratislavova družina). Obě kněžny byly polabsko-slovanského původu; Ludmila probavorská, Drahomíra chtěla odstup od bavorsko-saské smlouvy; Ludmila jí vydala knížecí syny a utekla na Tetín, 15. 9. 921 zavražděna na Drahomířin rozkaz. 922 Arnulf Bavorský neúspěšně do Čech. Drahomíra se opírala o velmože z družiny, kterým svěřila vraždu - Tuna a Gomon - vládli zemi; poté získala kvalitnější velmože a z Tuny a Gomona chtěla udělal pravé viníky, potrestala je. Drahomíra zemi upevnila, opustila přežilou orientaci na Bavorsko, nejpozději 922 odmítla tributární závislost na tomto vévodství.

Václav se ujal vlády 924/5, dal převézt ostatky z Tetína do Prahy - odstup od matčiny politiky. I přes odpor Řezna je založen kult přemyslovské světice a vysvěcena bazilika sv. Jiří. 929 přitáhl ku Praze již velmi mocný saský Jindřich I., Václav přijal poplatnost a uznal hegemonii Saska - návaznost na karolinskou dobu. Jindřich daroval Václavovi rameno sv. Víta, proto rotunda na Hradě zasvěcena biskupem Michalem saskému (corvejskému) ochránci namísto řezenskému Jimramovi. Odklon od závislosti církve na bavorském Řezně. 28. 9. 935 Václav zavražděn družiníky svého bratra Boleslava. Ten ho pozval do Staré Boleslavi, ráno hádka, Václav Boleslava s mečem přemohl, ale Hněvsa, Česta a Tir ho zavraždili (chrám uzavřen, úmluva, Václav nemohl využít azylu). Boleslav nechal vyvraždit i rodiny Václavových přívrženců z obav před krevní mstou; Drahomíra emigruje (Václav potlačil kouřimské knížecí povstání) ? a) vnitrostátní spor; b) zahraničně-politický spor (spolupráce s Jindřichem); c) hádka bratrů, improvizovaný státní převrat. Už 936 střet Boleslava se saskými zájmy, vzpurný podkrál, válka 14 let. Až 950 vytáhl Jindřichův syn Ota I. (936-973) /otónská dynastie/, kníže se stejně jako roku 929 jeho bratr Václav poddal bez boje (saský kronikář Widukind); formální podřízení Čech jako před rokem 935, mír prospěšný pro oba (doma silní), potřebovali porazit Maďary.

pozn. Svatý Václav měl syna jménem Zbraslav, jméno manželky se nedochovalo.

Budování státu

Za Boleslava I. roste vnitřní i vnější knížecí moc. Hradská soustava se z přemyslovské domény rozrůstá na celé Čechy - kastelánský hrad s knížecím správcem ovládá region; starý hrad často zničen. Vznik služebné organizace ? Hrnčíře, Koloděje, Kováry, Štítary, Zlatníky atp. Přesidlování obyvatel, zajatci. Boleslav I. razí první stříbrné mince - denáry (kol. r. 960 - Žid Ibrahím ibn Jakúb), dříve "šátečky". Boleslav měl ženu Biagotu. Mincovny v Praze, rozvoj za Boleslava II. Boleslav I. disponoval několikatisícovou elitní jízdní velkodružinou - vojskem. Kol. 950 už dotvořen český raně středověký stát.

Boleslavova expanze na Moravu po pádu Mojmírovců

965/6 navštívil Prahu židovský obchodník Ibrahím ibn Jakúb: Boleslav vládl i v Krakově, tedy i Slezsku, Moravě; Sandoměřsku, Pováží. Morava ještě zcela nezačleněna, 1003 polská okupace (Boleslav Chrabrý). 955 - Maďaři poraženi Otou I. na řece Lechu, 1000 českých bojovníků, poté Boleslav porazil Maďary na moravské hranici ? pevnější zakotvení českých knížat na Moravě; centrem obchodní křižovatka Olomouc; obnova hradišť. Těsně před smrtí posílá Boleslav dceru Mladu do Říma k papeži s žádostí o založení biskupství (a hlavně obnovu moravského Metodějova biskupství), blokováno řezenským biskupem (zmenšila by se mu diecéze). Boleslav I. umírá asi 972.

Vláda Boleslava II. (972-999)

- měl asi 40 let, centrum silné, říše velká, ale nepevná. Pravděpodobně: 973 papež Benedikt VI. podpořil vznik pražského biskupství; 976 vysvěcen první biskup Dětmar (vysvěcen i moravský biskup - klíčové, tradiční, Olomouc, Praha jen dodatkem), podřízení vzdálené Mohuči (X Bavorsko: arcibiskupství Salcburk, biskup. Řezno): Spor Boleslava II. s císařem Otou II. (973-983) kvůli bavorskému vévodovi Jindřichu II. Svárlivému, kterého Boleslav podporoval, mír s císařem po Boleslavových úspěších, spolupráce Boleslava a Měška I. (kol. 960-992). Ota III. (983-1002), za něj vládla regentka matka Theofano, Jindřich zklamal - uznal Otu.

Zlomkovité a často protichůdné údaje pramenů o založení pražského (a moravského) biskupství představují jakousi těžko složitelnou skládačku nesourodých útržků. Projevují se tu dvě v zásadě dvě různorodé tradice, jedna domácí, pražská, představovaná především Kosmou a také listinou Jindřicha IV. z roku

1086, kterou argumentoval pražský biskup Jaromír proti obnovení olomouckého biskupství Vratislavem II. a druhá řezenská, představovaná Otlohovým Životem sv. Wolfganga. Kosmas cituje list papeže Jana XIII. dávající Boleslavovi I. na žádost jeho dcery Mlady svolení k založení biskupství a kláštera sv. Jiří v Praze. List byl často podezříván, argumenty proti jeho pravosti jsou však nepřesvědčivé. Kosmas samozřejmě svou předlohu stylisticky upravoval, věcně ji však neměnil. Nedodal zejména zákaz slovanské liturgie pro nové biskupství. Vedle

toho se Kosmas opíral i o jakousi pražskou tradici, spojující založení pražského biskupství s biskupem Vojtěchem. Ta se ale opírala o autentické Vojtěchovy písemnosti, tak jak se jejich část zachovala v rukopise kláštera v Heiligenkreuzu. Zde všude vychází iniciativa od českého knížete a svolení dává papež. Pouze listina Jindřicha IV. z r. 1086 jmenuje vedle papeže (Benedikta a ne Jana XII.) i císaře Otu I. O české iniciativě nic neví řezenský Otloh, podle něho šlo výhradně o záležitost císaře Oty II. a především bavorského vévody Jindřicha II. Nejde tu však ve skutečnosti o nějakou řezenskou tradici, Otlohovým výhradním pramenem byla zřetelně pouze nedochovaná listina Oty II. z počátku roku 976, která stvrzovala darování statků, které poskytl řezenskému biskupství Jindřich II. náhradou za umenšení důchodů z Čech vzniklé propuštěním Čech ze svazku řezenské diecéze. Ve skutečnosti zde tedy žádný rozpor s českou tradicí není.

Založení biskupství v Praze a na Moravě (jistě v Olomouci) se tedy jeví jako dlouhodobá záležitost. Začala nepochybně žádostí Boleslava I. u papeže (ne u císaře) o zřízení obou biskupství, koordinovanou zřejmě s analogickou žádostí polského Měška I. Na rozdíl od Měška, který svolení obdržel, však Boleslav neuspěl, protože řezenský biskup odmítal dát souhlas ke zmenšení své diecéze o Čechy. Na Moravu sice žádný nárok neměl a mít nemohl, přesto však jeho odmítavé stanovisko via facti blokovalo i erigování (či obnovení) moravského biskupství. Záležitost se pohnula kupředu teprve po jeho smrti roku 972, kdy se také ve věci začal (poprvé) angažovat císař Ota I. Proběhla úspěšná jednání s novým řezenským biskupem Wolfgangem, protože se však realizace závisela na bavorském vévodovi Jindřichovi II., který měl řezenskému biskupství poskytnout odškodnění za utrpěné ztráty na důchodech z Čech, došlo znovu ke zdržení. Jindřich totiž opět, jako mnohokráte dříve, zvedl odboj proti císaři jehož se účastnili jak Boleslav I., tak Měšek. Proti projektu moravského biskupství se tehdy také ozval pasovský biskup Pilgrim, nezdá se však, že by jeho snahy o přisvojení si Moravy, podpořené celou řadou listinných falz, měly vůbec nějaký ohlas. Teprve po smíření se Jindřicha s Ottou II. došlo na začátku ledna roku 976 k uzavření celé záležitosti a vysvěcení obou biskupů, pražského i moravského.

Klíčové v celém tomto složitém jednání, táhnoucím se podobně dlouho jako kupříkladu projekt Oty I. na zřízení arcibiskupství v Magdeburgu, však nebylo pražské, nýbrž moravské biskupství. V jeho případě totiž Boleslav k dispozici jasnou a přesvědčivou argumentaci: poukazoval na to, že nejde o nic nového, nýbrž pouze o obnovení starého Metodějova moravského biskupství. Biskupství pro Prahu bylo v tomto ohledu pouze jakýmsi "dodatkem".

Svatý Vojtěch, Slavníkovci a závěr vlády Boleslava II.

Vojtěch žil na Libici, jeho otec Slavník podléhal Boleslavovi I., asi vedlejší větev Přemyslovců (snad Bořivojův otec Hostivít, rozvětvení rodu), neovládal velké území a byl Boleslavem dosazen. 982 umírá Dětmar, vztahy mezi rody dobré, Boleslav II. podpořil volbu asi 26letého Vojtěcha biskupem, volba na Levém Hradci, kde počalo za arcibiskupa Metoděje české knížectví. Obnoveno i moravské biskupství (zároveň se založením pražského) a také spadalo pod Mohuč, asi biskup misijní. Ochladly vztahy s říší i s Polskem. Měšek dobyl na českém knížeti jakési území, Boleslav Chrabrý (992-1025) v letech 1002/3 držel Prahu a Moravu dobyl Oldřich zpět až 1021 (999 také ztráta Krakova). Ztráta Slezska, Krakovska a Malopolska ? krize českého státu. 988/9 Vojtěch do Říma, rozešel se se zájmy Přemyslovců a přiklonil se k císařskému dvoru. 28. 9. 995 vyvraždění Slavníkovců na Libici, rod mohl těžit z oslabené pozice knížete, proto vyvražděn; podobně Brno-Líšeň. Vše v rámci "vnitřní expanze", kdy ztratil Polsko. Měšek "daroval" svá území sv. Petru ? vznik arcibiskupství (Hnězdno); Uhry (Ostřihom) + království. Čechy jen biskupství a knížectví. (Předání pod patronaci podle VM vzoru - Svatopluk). 993 založil Vojtěch břevnovský klášter. Kníže i biskup se snaží obnovit metodějovské arcibiskupství. Slavníkovci nespokojeni s českou defenzívou (vlastní mince), Vojtěch se chtěl s říší podílet na budování křesťanského světa. 994 Vojtěch podruhé opouští diecézi, střet s knížetem; nejstarší Slavníkovec Soběslav hledal podporu v říši a u Boleslava Chrabrého - Boleslav porušil příměří - 995 vyvraždění Libice. Vojtěch se nevrátil, za podpory Boleslava Chrabrého odchází k pohanským Prusům, kde ho čeká smrt. Vojtěch se vzdal svého biskupství, nástupcem měl asi být Boleslavův bratr Strachkvas-Kristián, asi zemřel (při svěcení 996 ho ranila mrtvice či záchvat epilepsie; snad autor legendy); až po Vojtěchově smrti 997 vysvěcen 3. pražský biskup Theddag - 998. Boleslav II. umírá v únoru 999.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců

Prameny pro 9./10. století: Kosmas se nehodí (velký časový odstup), něco ze zahraničí, zbytek legendy (viz anály a kroniky, Úvod do studia středověku).

Pravděpodobná filiace Starých análů pražských:

německé anály ČESKÉ ANÁLY (nedochované) Regino z Prümu

? ??? ??? ?

STARÉ ANÁLY PRAŽSKÉ /okolo 1050/ (nedochované)

? ?

polské anály (nedochované) 1119 Kosmas

? ?

svatokřížské anály (Polsko, 1119) 1140 Anály hradišťsko-opatovické (AGO)

?

1160 Mnich sázavský

?

1163 Vincencius

?

1193-1197 ??1186 Anales pragenses (skupina)

????? ?

Výpisky AP 1250 1250 ?

? po 1250

II. pokračování Kosmy ?????

AB AMell BM

(Annales bohemici)

Filiace nejstarších legend (nedochované legendy kurzívou):

Ludmilská legenda:

Arbeo, Život Jimramův (Řezno) tradice archipresbyterátu kněze Pavla

? ?

ztracená legenda o Ludmile

? ? ?

Kristián Fuit ztracený stsl. překlad

?

Prolog o Ludmile (Kyjev)

Crescente (Václav) a Fuit (Ludmila):

Arbeo, Život Jimramův

? ?

původní Crescente po 974 ?

?? ??? ?

?? ?? (původní Fuit po 975)

?? ?? ? ??

? Gumpold před 983 ? ? ? ??

?? ? ? ?? ??

?? ? ? ?? ? ?Fuit

?? ? ???? ? ?

?? Kristián ? ? stsl. překlad před 1096

?? ????? ? ?

II. stsl. legenda Crescente čes. Crescente bav. ?

?

Prolog o Ludmile

pozn. Ve "Fuit" je jako první křesťan uváděn Bořivoj, v "Crescente" Spytihněv.

Slovanská každodennost

Přírodní prostředí 8.-10. století

Dominuje dubový listnatý les s ostrůvky políček a sídel, nivy a lužní lesy /viz. Smetánka: Legenda o Ostojovi/.

Zemědělství, řemeslná výroba a obchod

Zemědělství bylo základem hospodářství, pěstování obilí - pšenice (jako v pravěku, úhor) a chov dobytka. Od 8. století rádlo se železnou radlicí. Přes 30 zemědělců živilo jednoho nezemědělce. Srpy, cepy, mlýnky. Luštěniny, řepka, mák, len, konopí. Víno na Moravě už od VM, Čechy od 10. stol. Pivo a medovina. Rybolov - monoxyly (čluny z 1 kusu). 9. století - hrnčířský kruh + dřevěné nádoby. Železářství - pece, dřevěné uhlí, předmincovní sekerovité hřivny; náročné šperky (granulace) - VM, přechod šperkářů do Prahy. Raně středověká společnost = civilizace dřeva (užití všude). Soběstačnost malých komunit. Obchod se solí, suroviny, luxus. Od nás vyváženi otroci.

Vesnická sídliště

- dvorce, málo nález; 5-10 usedlostí v jedné osadě, rodina 4-8 osob; ve vsi 20/30 - 100 obyvatel. Čtvercové jednoprostorové dřevěné budovy, 10-20 m2; zemnice, polozemnice i povrchové stavby, pec. Obilní jámy, chlévy, stodoly, spíže; studna (na hradišti); dílny.

Hradiště a předměstské aglomerace

- opevnění palisádou (kůly), zdvojením vznikla jednoduchá hradba; nejčastější hlinokamenitý násep; příkop, most, brána, věž. (1004 zahynul na mostě Pražského hradu Slavníkovec Soběslav). Sruby dřevěné, knížecí paláce na kamenné podezdívce. Hradiště centrem obchodu, víry, kolem sídelní aglomerace. V největších hradištích (+ aglomerace) asi až 3000 obyvatel.

Počátky kamenné architektury

- VM kostely - rotundy, největší je trojlodní bazilika Mikulčice /jediná stojící je rotunda z doby Spytihněva I. (895-915) na středočeské Budči/.

- přemyslovské kostely - návaznost na VM; i Slavníkovci.

- kamenná hradba s maltou ve Staré Boleslavi (Boleslav I.).

Krize českého státu a její překonání

Krize českého státu

Český stát na přelomu tisíciletí

Vláda Boleslava III. - Ryšavý (999-1002; krátce 1003) - syn Boleslava II.

Císař Ota III. (983-1002), renovatio imperii Romanorum, přenesl sídlo do římského paláce na Aventinu (996 korunovace, Řím patří císaři). 999 umírá mladý papež Řehoř V. (= Bruno Korutanský). ? Gerbert z Aurillaku = Silvestr II. (999-1003), podporovatel Oty III. (vzorem Karel Veliký). Říše jako křesťanské římské impérium, v čele společně papež a císař. 2 centra - italský Řím a německé Cáchy, misie na slovanský východ.

O Čechy, které vyhnaly Vojtěcha, nezájem, zájem o Polsko - Boleslav Chrabrý (992-1025). 999 v Římě Vojtěchův bratr Radim-Gaudencius v čele polského poselstva, nezávislá polská církevní organizace ve jménu sv. Vojtěcha, císař putuje do Hnězdna za ostatky sv. Vojtěcha - císař nad hrobem svého přítele vyhlašuje arcibiskupství, Gaudencius 1. arcibiskupem, vytvořeno i krakovské a vratislavské biskupství, dříve podléhající Praze. I uherský Štěpán I. o Vánocích r. 1000 korunován na krále, 1001 arcibiskupství v Ostřihomi (Vojtěchův kostel). Diplomatická jednání o vzniku obou arcibiskupství vedl Vojtěchův průvodce a břevnovský opat Anastasius-Astrik.

Boleslav III. ve sporu s pražským biskupem Theddagem (998-1017) - alkoholik; Boleslav vazalem biskupova ochránce a rádce Oty III. Ekkeharda (I.). Boleslav hledal pomoc u Vršovců. Boleslav dal z obav ze vzpoury vyklestit bratra Jaromíra, Oldřicha chtěl nechat zabít - oba bratři i s matkou Hemmou uprchli k bavorského vévodovi Jindřichu ? otonský Jindřich II. (1002-1024), Ota III. bezdětný, přesun ze Saska do Bavor, rezignace na nereálné renovatio imperii Romanorum.

Boleslav III. sesazen z českého trůnu

Jindřich II. proti českému i polskému Boleslavovi. V Čechách protiboleslavovské povstání, Boleslav III. zajat babenberským Jindřichem ze Schweinfurtu. Na český trůn prosazen Boleslavem Chrabrým Přemyslovec Vladivoj (1002 - poč. 1003) - alkoholik, jako první z českých panovníků požádal v Řezně o udělení Čech v léno, Jindřich II. vyhověl.

Boj o český trůn po smrti knížete Vladivoje

Chvíli na trůnu Jaromír (leden 1003), poté Boleslav Chrabrý uvedl na trůn Boleslava III. (březen 1003), ten nechal povraždit Vršovce, Češi se zhrozili a povolali Boleslava Chrabrého, ten nechal oslepit a uvěznit Boleslava III. (†1037) /oslepený neměl právo vládnout/. Nejdříve (asi 1002) ovládl Boleslav Chrabrý Moravu, poté s vojskem a posledním žijícím Slavníkovcem Soběslavem do Čech; jen Vyšehrad v době zmatků věrný Jaromírovi. Jindřich II. chtěl mít Boleslava Chrabrého na své straně (domácí nepokoje), proto nechal uvěznit Oldřicha, eunuch Jaromír se nezdál být nebezpečný; ale Boleslav Chrabrý odmítl země, které okupoval, přijmout jako říšské léno. Boleslav Chrabrý podpořil říšské povstání, které Jindřich za pomoci Luticů potlačil (Jindřichův bratr Bruno a Jindřich ze Schweinfurtu uprchli za Boleslavem Chrabrým do Čech). 1004 táhne Jindřich na Čechy, kde není Boleslav Chrabrý lidem uznáván, Jaromír v Jindřichově vojsku, Boleslav Chrabrý utekl z Prahy, při útěku padl Slavníkovec Soběslav (Soběbor); amnestie, nastolen Jaromír (1004-1012), Jindřich II. v Praze udělil Jaromírovi Čechy v léno.

Oldřich a Břetislav: Překonání krize a upevnění českého státu

Vláda knížete Oldřicha

Jaromír se účastnil Jindřichových bojů proti Boleslavovi Chrabrému a jeho domácí panství se zhroutilo - 1012 ho Oldřich vyhnal ze země, Jindřich udělil Čechy v léno Oldřichovi a Jaromíra uvěznil v Utrechtu. Oldřich (1012-1033) měl nemanželského syna Břetislava (+ Křesinova žena Božena). 1013 mersenburský mír Jindřicha s Boleslavem Chrabrým (obdržel dobytá území v říšské léno); Jindřich korunován na císaře, Boleslav Chrabrý válčil s Rusy; nové boje, 1018 nový budyšínský mír spíš ve prospěch Boleslava Chrabrého (+ potřetí ovdovělý Boleslav nový sňatek s Odou, dcerou zesnulého předního říšského velmože, míšeňského markrabího Ekkeharda) - definitivní kompromis. Boleslav Chrabrý se před výpravou proti Kyjevské Rusi vzdal části Uher. 1014 dal Oldřich povraždit Vršovce; posílení Oldřichových pozic. Asi 1018 dobyl Oldřich na Boleslavovi Chrabrém Moravu a svěřil ji svému jedinému synu Břetislavovi.

Církev v českých zemích v 1. třetině 11. století

Základy církevní správy a postavení pražského biskupa. 1017 umírá nechvalně proslulý biskup Theddag, Jindřich II. dosadil biskupa Ekkeharda (1017-1023) - úprava desátku /ten zavedl Pipin (751/2-768), protože Karel Martell (cca 688-741) odňal kvůli boji proti Arabům církvi některé pozemky/. Vlastnická práva na kostel měl světský vlastník pozemku (český kníže), vybral biskupa, shromáždění "lidu" ho schválilo, investitura od krále či císaře. Český kníže bral biskupa jako svého kaplana. Kostely na hradech - arcikněz. Po Ekkehardovi Hizo (1023-1030), poté Šebíř (1031-1067).

Kláštery - benediktinská řehole v nejstarších českých klášterech (Benedikt z Nursie, † asi 543, montecassinský klášter); knížecí družina "spásala" zásoby. Útočiště žen z knížecích (donátorských) rodů. Kláštery byly instituce liturgie, ekonomiky i centra vzdělání a kultury (+ špitály - hospitale). Opis latinských knih, klášterní školy (Břevnov, Ostrov); charity. Benediktinky - sv. Jiří na Pražském hradě (970) - 1. abatyše byla sestra zakladatele Boleslava II. Mlada; benediktini - Břevnov (973). Boleslav II. ještě založil další mužský klášter - sv. Jan, Ostrov (soutok Vltavy a Sázavy). Na Moravě benediktinské proboštství (Břetislav, 1045).

Sázavský klášter - za Oldřicha, zakladatelem poustevník Prokop (poustevníci - asketové v Egyptě, 3. stol.); benediktinská řehole. Soukromě založen, fundace završena knížetem Břetislavem. Opat Prokop umírá 1053, po něm synovec Vít a syn Jimram (opati i vlastníci). Zajímavost: římská liturgie, ale ve staroslověnštině.

Kapituly - od 11. století, sbor kněží - kanovníků, v čele arcikněz - probošt, po něm děkan.

Vzdělání světského kléru v Čechách - škola při biskupství, karolínská tradice výuky, sedm svobodných umění: trivium (gramatika, rétorika, dialektika) + kvadrivium (matematika, geometrie, astronomie, hudba). V Praze asi důraz jen na trivium - Donatova učebnice latiny, Cato, Vergilius, (Aviano); lutyšský učitel Hubald (1008-18 - cca, v Praze). Vyšší duchoví i světští představitelé vzděláni v říši.

Písemná kultura v církevních institucích v českých zemích - hlavně liturgie a teologie - břevnovská a kapitulní knihovna; spisy.

Mládí Břetislava I.

1024 umírá Jindřich II., na říšský trůn zvolen příbuzný Otonů, francký vévoda Konrád (II., 1024-39), sálská dynastie. 1025 umírá Boleslav Chrabrý - král; po něm Měšek II. Lambert (1025-34) - korunován k nelibosti říše, postupný úpadek Polska. 1021 se Břetislav oženil s Juditou ze Schweinfurtu - protože byl nemanželský, musel ji z babenberského schweinfurtského kláštera unést.

Výprava Konráda II. (+ Kyjev /Jaroslav Moudrý/) proti Měškovi II. a Uhrám (Štěpán); Břetislav, vládce Moravy, také vpadl do Uher. Polsko ztrácí území dobytá Boleslavem Chrabrým, místo Měška vládne jeho bratr Bezprym (uznal Konráda a odevzdal mu královské insignie), Měšek prchnul k Oldřichovi, poté znovu vládne. Konrádův syn Jindřich (III.) porazil Oldřicha, ten musel do říše, 1033 sesazen, místo něj Břetislav; poté spoluvláda Jaromíra a Oldřicha, Oldřich dal Jaromíra oslepit a uvěznit, Břetislav utekl, Oldřich umírá 9. 11. 1034.

Rozkvět českého státu za vlády Břetislava I.

Nastolení knížete Břetislava. Jaromír řeční na Oldřichově pohřbu a vládne do příjezdu Břetislava, 1035 ho Jaromír uvedl na kamenný stolec českých knížat na Pražském hradě - předkřesťanská tradice nastolení (v mnoha zemích). 4. 11. 1035 proklál vršovský vrah Jaromíra na záchodě.

Mezinárodní situace na počátku vlády Břetislava I. - výhodná situace, dobré manželství (Judita Babenberská, jediný Přemyslovec schopný vládnout, sousední země vnitřně slabé. Břetislav táhl s Konrádem proti Luticům.

Polská výprava. Měškův syn Kazimír (1034-58) z Polska vyhnán do Uher, kde umíral Štěpán. V Polsku (protikřesťanské) povstání. 1038 Břetislav do Polska (i s pražským biskupem Šebířem), dobyli Slezsko, dobyli i Hnězdno s Vojtěchovými ostatky.

Statuta Břetislavova = hnězdenské dekrety, nejstarší dochované české zákonodárné dílo, proti pohanství, pro návrat Vojtěchových ostatků, zákaz mnohoženství, proti vraždám, práci v neděli atd. Stále ovšem obchod se zajatci, otroky. Každé usnesení schválil Šebíř (sankce).

Pronikání křesťanství do života obyvatel českého státu - přežívání pohanských zvyků (manželství); svátky - upevnění křesťanství. O svátích mše, od 6. století zákaz práce (později přítěží). Kalendář - přijatý z Řezna (karolínský).

Přenesení sv. Vojtěcha - 1039, hned po vyhlášení Břetislavových dekretů, vyzvednuty rakve Vojtěcha, Radima a Pěti bratří poustevníků + velké poklady. Břetislav chtěl dosáhnout arcibiskupství. Ihned vysláno poselstvo do Říma.

Politické důsledky polského tažení. V říši nastoupil syn Konráda II. Jindřich III. (1039-1056), silný, podporoval Kazimíra i mohučského arcibiskupa proti Bořivojovi a Šebířovi. Rovněž přenesení ostatků svévolně bylo kanonickým právem zakázáno. Břetislav jakžtakž usmířil papeže Benedikta IX. (1032-1045) ? kníže Břetislav založil kapitulu ve Staré Boleslavi.

Válka s říší

- jednání vedl poustevník Vintíř (asi 955-1045), Augšpurk 1040, neúspěch jednání; Břetislav požádal (poprvé v dějinách) uherského krále Petra o pomoc (byla mu poskytnuta). Jindřich III. ze S i J, bílinský kastelán Prkoš Čechy zradil, přesto ale Jindřichův neúspěch, Vintíř opět jedná, později propuštěn rukojmí Spytihněv (syn Břetislava). Nová válka, Petr sesazen a uchýlil se do říše, útok opět 15. 8. (den Nanebevzetí P. Marie), babenberský Luitpold (Morava) + míšeňský markrabě Ekkehard (Sasko) + saský Bardo + Jindřich z Bavorska; silnější než loni, pustošení, 8. 9. 1041 Praha - tajné jednání Šebíře, kníže musel přijmout tvrdé podmínky ? pevnější připoutání k říši (sňatková politika pro syna - míšenští Wettini).

V důsledku nájezdů z let 1041-2 došlo roku 1043 k hladomoru, prý zahynula "třetina lidu".

Konec vlády knížete Břetislava

- potrestání zrádců (Šebíř), spojenectví s Jindřichem proti Uhrám. V Uhrách neúspěch, s polským Kazimírem zatím neutrální vztah. 1046 Jindřich sesadil papeže Silvestra III. i Řehoře VI., konec schizmatu, prosadil babenberského biskupa Suidgera ? Kliment (II.), Jindřich císařem. 1050 dobyl polský Kazimír s kyjevskou pomocí Slezsko, Břetislav posléze za roční poplatky souhlasil. 1054 Břetislav umírá.

Stařešinská zásada v nástupnickém právu (stařešinský, seniorátní princip, 1055) - vláda nejstaršího člena knížecího rodu v Čechách. Břetislav měl 5 svárlivých synů. Seniorát prakticky fungoval právě u jeho synů; teoreticky po celé 11. a 12. století; pokusy o obcházení (právně zrušeno až Přemyslem Otakarem I., 1216, primogenitura - prvorozenství).

Správa státu - kníže osobně zemi objížděl, nevládne z centra, ale "ze sedla" (říše neměla hlavní město, Čechy měly Prahu). Správní funkce hradů již v 10. století, kasteláni veleli vojenské hotovosti, byl soudcem i správcem, úřad dočasný (na kratší dobu); byl to panovníkův družiník.

Správa Moravy - přímo pod Břetislavem, hradský systém starší než v Čechách, na hradech kostely. Polovinu dal Břetislav druhorozenému Vratislavovi, druhou Konrádovi a Otovi; podléhali pražskému knížeti; Spytihněv II. to nerespektoval; Vratislav II. dal Olomoucko Otovi, Brněnsko Konrádovi.

Zajištění budoucnosti Přemyslovce Jaromíra - pražské biskupství, studium v cizině.

pozn. V současné době volí papeže 120 kardinálů v konkláve, nesmějí mít více než 80 let, dvě třetiny kardinálů musí souhlasit.

Kulturní prostředí v českých zemích v první polovině 11. století; architektura a výtvarné umění

- malý rozvoj, kostely a kláštery; za Oldřicha rotundy v Brně a Znojmě. Kláštery Břevnov a Sázava, bazilika sv. Václava v Boleslavi, bazilika sv. Víta na Pražském hradě. Břetislav; posílení pražských hradeb; nové hrady. Malba kodexů na objednávku, ze zahraničí; nejstarší státně reprezentativní rukopis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu (kol. r. 1000).

Snahy o zvýšení prestiže českého státu

Vláda Spytihněva II. (1055-1061)

Počátky vlády Spytihněva II.

- shoda s říší, autokrat, žena Ida Wettinská (vnučka míšeňského markraběte Ekkeharda I.). Vyhnal slovanské mnichy ze sázavského kláštera. Do Uher se uchýlila jeho matka Judita.

Správa Moravy, dvorské úřady

Podrobení Moravy. Spytihněv nehodlal respektovat Břetislavovo uspořádání Moravy, vztahy mezi Břetislavovými syny napjaté. Bratr Vratislav utekl za matkou do Uher, v Olomouci nechal těhotnou manželku. Spytihněv s vojskem na Moravu, odbojní hradští správci zajati.

Dvorské úřady. Mladší bratři Konrád a Ota odvedeni z Moravy do Čech, získaly dvorské úřady nejvyššího lovčího (lesy) a mistra kuchyně. Dvorské úřady u nás vznikaly v 11. stol. jako služba knížeti. Morava pod Spytihněvovou kontrolou, krásná Vratislavova manželka uvězněna, po propuštění umírá. Vratislav se oženil s dcerou uherského krále Ondřeje I. Adleitou.

Církevní politika Spytihněva II.

Krutost kompenzoval okázalou zbožností.

Sázavský klášter. 1053 část mnichů proti novému opatu Vítovi, hledali oporu u knížete a pochybovali o slovanské liturgii.

Problémy asi vyvolány definitivním rozkolem mezi římskou západní a řeckou ortodoxní církví 1054: papežský legát kardinál Hubert z Moyenmoutier položil po ostré hádce s byzantským patriarchou Michaelem Kerullariosem na oltář chrámu sv. Sofie v Cařihradě bulu s papežskou klatbou, na což byzantská synoda odpověděla prokletím latiníků. Na západě Duch svatý vycházel z Otce i Syna. Východ se držel původního vyznání víry.

Mniši se polekali, že budou obviněni z kacířství kvůli slovanskému písmu a upáleni (k čemuž v Evropě docházelo od 20. let 11. století). Spory možná souvisely i s clunyjským hnutím, které chtělo větší klášterní kázeň a vymanění klášterů ze světské moci. Také mohlo jít o prosté mezilidské spory, po nichž si mniši chodili stěžovat ke knížeti. Ten byl naštvaný, že při volbě nového opata byla opomenuta jeho spoluzakladatelská práva. Spytihněv tedy 1055/6 slovanské mnichy ze Sázavy vyhnal ? odešli do Uher za Vratislavem a Juditou (Visegrád). V Sázavě latinští mniši, opatem jakýsi Němec; noví mniši pak z nějakého důvodu také odešli, klášter neobsazen. Kronika Mnicha sázavského - tento legendista připsal vyhnání německého opata sv. Prokopovi.

Zakládání a podpora církevních institucí. 1057 Spytihněv založil kapitulu v Litoměřicích. Rozmnožil majetek ostrovského kláštera. 1060 zahájil novostavbu pražského chrámu sv. Víta: starý kostelík, rotunda, nestačil lidem putujícím za ostatky sv. Václava; dal proto starý kostel i kapli v jeho průčelí, kde byl pohřben sv. Vojtěch, strhnout a na jejich místě založil velkou trojlodní baziliku, v níž měli být pohřbení oba čeští patroni.

Pokus o zvýšení důstojnosti českého panovníka

Smír s Vratislavem. Spytihněv ohrožen bratrovým spojenectvím s uherským Ondřejem a zlepšenými vztahy Uher s říší. Ondřej chtěl zajistit nástupnictví pro svého syna, proto jednal s nezletilým Jindřichem IV. a hlavně s jeho matkou císařovnou Anežkou - 20. 9. 1058 na Moravském poli uzavřeli smír a Jindřichova sestra Judita (v Uhrách zvaná Sofie) zasnoubena s následníkem uherského trůnu, Ondřejovým synem Šalamounem. Spytihněv povolal Vratislava zpět z Uher a vrátil mu olomoucký úděl.

Mitra. Spytihněv chtěl vyšší hodnost, proto jednal s papežem Mikulášem II., a ten mu 1060 udělil právo nosit o církevních svátcích biskupskou mitru, za což platil Římu 100 hřiven stříbra ročně (smyslem snad vyjádření duchovního rozměru vládnutí, nebo zmenšení nároků říše a podřízení se symbolicky Římu; spíš však chtěl od papeže korunu jako Štěpán Uherský od Silvestra II. r. 1000). V říši nedospělý panovník, Řím nezávislý, ale Mikuláš II. vzdoropapežem proti Benediktovi X., jeho příslib nezavazoval.

Konec vlády Spytihněva II. V Uhrách odpor proti Ondřejově proříšské politice, v čele odporu další pretendent trůnu, Ondřejův bratr Bela, Ondřej požádal o říšské vojsko (bavorské a durynské oddíly), český kníže se nepřipojil (útok polského Boleslava II., který podporoval Belu). Němci v Uhrách krvavě poraženi, Ondřej zabit, žena se synem a jeho nevěstou uprchla do Bavor. Bitva o Hradec nad Moravicí poslední vojenskou akcí Spytihněva II. 28. 1. 1061 sotva třicetiletý umírá, syn Svatobor-Fridrich 1085 akvilejským patriarchou (1086 zavražděn), dcera provdaná za Wichmanna z Celly.

Vláda Vratislava II. (1061-1092)

Nástup Vratislava II. na český trůn

Vratislav asi nežádal o přijetí země v léno, v říši zmatky, které císařovna Anežka nezvládala (uchvacování statků); kolínský biskup Anno se zmocnil krále i odznaků moci (1062); nebyly síly ani na zásah v Uhrách.

Vratislav respektoval Břetislavovo ustanovení a mladším bratřím svěřil Moravu. Olomoucké knížectví dal Otovi, Konrád (uměl německy) dostal jižní Moravu. Nečekaně chtěl dědictví i Jaromír (kterého přestalo bavit duchovní studium), nechtěl ani biskupství, proto ho Vratislav násilně nechal vysvětit na jáhna - 1061; Jaromír prchá s přáteli do Polska. Vratislav povolal z Uher zpět sázavské mnichy. Kastelán Mstiš, který utýral Vratislavovu 1. ženu, sesazen a varován biskupem Šebířem, uprchl. 1062 umírá 2. žena Adleita, koncem roku si bere sestru polského knížete Boleslava II. Svatavu. V Uhrách umírá Bela, ve Stoličním Bělehradě korunován Vratislavův synovec Šalamoun, říše uklidněna.

Zřízení biskupství na Moravě. 976 zmiňován biskup (Vracen?) - snad návaznost na Metodějovo arcibiskupství, zánik nejspíš za polské okupace, biskup možná misijní. 1063 zřízeno (obnoveno?) biskupství v Olomouci, kostel sv. Petra, biskupem břevnovský mnich Jan (1063-85); později přeneseno ke kostelu sv. Václava; působnost na celé Moravě, za Jindřicha Zdíka název "olomoucké biskupství". Alexandr II. mu povolil také nosit mitru.

Volba biskupa Jaromíra. 1067 umírá Šebíř, knížata Konrád a Ota povolávají Jaromíra; Vratislav se bál převratu, chtěl dosadit litoměřického probošta Lance (Sas), obecné shromáždění však nesouhlasilo (Kojata, Smil). 1068 Jaromír zvolen biskupem, Konrád a Ota se vrací na Moravu, Smil a Kojata prchají ze země. Jaromír poslán do Mohuče ke králi Jindřichovi IV. (samostatně od 1065) pro investituru: od pol. 11. stol., odevzdání léna nebo úřadu leníkovi (biskup - od 9. stol. berla + od Jindřicha III. prsten). Mohučský arcibiskup Siegfried Jaromíra vysvětil, jméno změněno na Gebhart. Proboštem pražské kapituly se stává vzdělaný němec Marek, který byl otřesen místními poměry.

Církevní reforma a české země

10. století - západoevropské reformní hnutí v lotrinských a burgundských klášterech, snaha vymanit se z moci laických opatů.

Lotrinsko - klášter sv. Gorgonia (Gorze) - šíří se znovu zavedená přísná benediktinská observace, přímá vazba na bohem pomazaného říšského panovníka (otonští a sálští panovníci).

Burgundsko - klášter Cluny založen 910, benediktinská řehole v pojetí Benedikta z Aniane († 821, pověřen Karlem Velikým, proti silnému světskému vlivu ve franckých klášterech), clunyjský řád podřízen přímo papeži, silná centralizace, všeobecná reforma církve ovlivňující celou (i světskou) Evropu. Snaha odstranit simonii - obchod s církevními úřady, resp. zasahování světské moci do církevních záležitostí; vyžadování celibátu (aby úřady nebyly dědičné). 1139 - lateránský koncil, manželství duchovních prohlášena za neplatná. Kanonická volba biskupů, laická investitura se měla omezit pouze na poskytnutí světských statků.

U nás však stále uvolněné mravy, 60tá léta, probošt Marek ještě nevyžaduje celibát, ale z neorganizovaného sboru duchovních vytvořil biskupskou kapitulu o 25ti kanovnících. Hradské kostely stále vlastnil kníže, jemu podléhal arcikněz (archipresbyter). Filiální vesnické kostely podléhaly hradským, osamostatnění na počátku 12. století.

Český stát a Polsko

1071 musí do konfliktu Boleslava Polského s Vratislavem zasáhnout Jindřich IV. - zachovat současné hranice, kdo zaútočí první, proti tomu bude - zůstalo však jen u hrozeb, 1072/3 Boleslav vtrhl do Čech a Jindřichovi zabránilo zasáhnout saské povstání.

Spory mezi knížetem a biskupem

Jaromír se cítil dotčen zmenšením své diecéze zřízením moravského biskupství a žádal Vratislava, ať odvolá biskupa Jana. Vratislav nesouhlasil a vztahy mezi bratry se ještě zhoršily.

Založení vyšehradské kapituly. Oba svářící se bratři sídlili na Pražském hradě, proto si Vratislav začal budovat rezidenci na Vyšehradě a zřídil tam i nový kostel se sborem duchovních - nová kapitula měla podléhat přímo papeži (Alexandr II.), papežské privilegium povolovalo kanovníkům nosit sandály a mitru, vynětí z biskupské pravomoci odloženo až po dostavění kostela. Za přítomnosti Jana Tuskulského, papežského zmocněnce, byly podle tradice 9. 5. 1070 položeny základy kostela, Vratislav prý sám přinesl 12 nůší kamene, románská trojlodní bazilika dokončena asi 1079.

Útok na moravského biskupa. Vratislav zaneprázdněn spory s Boleslavem Smělým, Jaromír jel v létě 1072 pod záminkou na Moravu, kde slovně i fyzicky napadl biskupa Jana. Vratislav se obrátil na papeže, vynechal říšského metropolitu, do Prahy vysláni dva papežští legáti, aby zjednali nápravu. Jaromír se odmítl dostavit, proto zbaven biskupství, kněžství i příjmů. Pražští kanovníci však odmítli konat bohoslužby, proto aspoň kněžská hodnost byla Jaromírovi vrácena. V Římě zatím umírá papež Alexandr II. a novým papežem se stává kardinál Hildebrand (= Řehoř VII.), iniciátor zásahu proti Jaromírovi. Nyní si ohradil mohučský arcibiskup Siegfried, že byl vynechán. Řehož VII. zatím znovu potvrdil Vratislavovi II. mitru (zpoplatněno), Jaromírovi, který v Římě uplatnil kouzlo své osobnosti, vrátil biskupství. Jaromír však zabral některá Janova území, papeže to naštvalo, oba biskupové do Říma. Jaromír však našel mocnou přímluvkyni ve vzdáleně příbuzné toskánské hraběnce Matyldě z Canossy, která měla na papeže velký vliv. Synoda rozhodla, že sporné statky mají být rozděleny na polovinu. Kurie se nepřestala zajímat o Čechy, už s naprostou samozřejmostí jednala přímo s českým knížetem bez mohučského metropolity. Vratislavovi příbuzní poškození knížetem, kteří neměli naději na pomoc od Jindřicha IV., kterého Vratislav podporoval, se začali odvolávat k papeži. Takto papež 1075 poručil Vratislavovi, ať vrátí otcovský podíl Svatoboru-Fridrichovi, synovi Spytihněva II., neúspěšně vyzýval i k celibátu. Vratislav na to kašlal, ve sporu císařství a papežství byl nejvěrnějším stoupencem Jindřicha IV.; jeho bratr, pražský biskup Jaromír, stál dokonce víc než 7 let v čele Jindřichovy kanceláře.

Vratislav II. a říše

Jindřich IV. se snažil obnovit královský majetek a moc v říši, docházelo však ke konfliktům se saskou šlechtou - 1073 v čele povstání Ota z Northeimu, 1075 král povstání krvavě potlačil s vydatnou Vratislavovou pomocí. Jako odměnu si mohl Vratislav dobýt na markrabím Ekbertovi II. Saskou východní marku. Jindřich triumfuje, před nevelkým sněmem říšských knížat prohlašuje dvouletého Konráda svým nástupcem, Sasové otřeseni jeho novým spojenectvím s Otou z Northeimu. Ale Jindřichovi hrozí exkomunikace od papeže.

Boj o investituru

Během 1. pol. 11. stol. se papežství stále více snaží osamostatnit, příjmy se zvětšují hlavně za Řehoře VII. (ekonom kardinál Hildebrand), mohou si najmout silnou armádu a nemusejí se bát "německého krále" (povstáními oslabeného Jindřicha IV.). Papež v ofenzívě - postní synody: 1074 zakázána kněžská manželství, 1075 zakázána laická investitura = začátek boje s římským králem, papežský diktát Dictatus papae: světovláda římské církve, oprávnění nosit císařské insignie, soudní pravomoc, dosazování biskupů. Řehoř zbavil funkce Jindřichem dosazené biskupy, zakázal mu jakoukoli investituru a vyžadoval poslušnost. Němečtí biskupové, stále podráždění Jaromírovým případem, šokováni. 1076 vyzvalo ve Wormsu 24 biskupů papeže k odstoupení, papež kontroval sesazením a exkomunikací Jindřicha + jeho poddané zbavil přísahy věrnosti (mohučský arcibiskup taky sesazen). Jindřich neprosadil volbu protipapeže, kletba povzbudila německou šlechtu. Vratislav dostal za pomoc jen část Míšeňské marky, míšeňský markrabě Ekbert II. se pak s Jindřichem smířil. Saská marka se také brzo vrátila původním vlastníkům. Kompenzace Bavorskou východní markou (později Rakousy), kterou si ovšem měl Vratislav opět teprve dobýt, byla dosti pochybná. Polský kníže Boleslav II. se 1076 sám korunoval na krále a vlastní biskupové mu udělili svěcení, za tři roky byl však vyhnán ze země. 1077 papež zrušil klatbu, když Jindřich přislíbil, že bude respektovat papežský soud a radu ve sporu s knížaty. Spory však pokračují, šlechta volí novým králem švábského vévodu Rudolfa z Rheinfeldenu (1077-80), papež na jeho straně. Jindřich však má na své straně vojensky silného Vratislava Českého, Jindřich si vybírá Jaromíra za kancléře. Vratislav ukořistil Rudolfovo kopí, které směl používat při slavnostních příležitostech. 1080 papež vyhlásil novou klatbu nad Jindřichem, Jindřich jmenoval papežem Viberta, Rudolf umírá, Řehoř ztrácí podporu, Jindřichovi se otevírá cesta ke korunovační jízdě do Říma.

Politický systém českých zemí a mechanismus vlády ve 2. polovině 11. století

Správa českého státu. Pořádek zaručoval systém hradů (civitates, urbes, castra, castella), které byly výhradně knížecím majetkem. Hradský správce, kastelán (comes, castellanus, prefectus) byl zástupcem knížete v jeho nepřítomnosti - neomezeně vládl přilehlému území (provincia) - soudní, vojenská a správní pravomoc, výběr daní a dávek, budování opevnění, stavba a údržba cest, hospodářské záležitosti. Kasteláni v úřadě obvykle jen krátce. Od pol. 11. stol. rozvoj hradského správního systému i na Moravě, Vratislav II. tyto hrady rychle obsazuje svými lidmi.

V čele státu tedy nejstarší Přemyslovec disponující celým územím státu (tento knížecí regál - veškerý výnos z majetku - se však spíše vztahoval na neosazenou půdu; vyděluje se regál honební, horní, mincovní atd.), byl nejvyšším a neomezeným soudcem a zákonodárcem + nositelem výkonné moci v zemi. K panovníkovým rádcům patřili velmožové, biskupové, opati klášterů, členové knížecí kaple. Důležitá rozhodnutí byla vyhlašována ve shromáždění "všech Čechů" = kolokvium svobodných obyvatel země (od 11. stol. se sociálně diferencovali). Vyjadřování souhlasu/nesouhlasu, volební akt. Panovníci vládli ze sedla.

Finanční zajištění státu. Daň z míru - tributum pacis - nejstarší daň, kterou platili "svobodní" panovníkovi. Celní poplatky a mýta, cizí obchodníci (Židé, Němci, Románi, Uhři) - měli své osady a řídili se podle vlastního práva. Platby v mincích, naturáliích i formou služeb a pracovních úkonů. Vše se shromažďovalo na hradech. Mince, stříbrné denáry, byly raženy v panovníkově režii v mincovnách v Praze, na Vyšehradě, a snad i v Kouřimi a ve Staré Plzni, na Moravě v sídlech údělů. Klesající ryzost (+ propagační změna zobrazení), nepopulární tzv. obnovování mince (renovatio monetae).

Praktická politika. Političtí odpůrci nejčastěji odcházeli do exilu, jinak jim hrozily kruté tresty.

Ideologie českého státu

- jejím základem byla úcta k sv. Václavovi už ne jako k mučedníkovi a světci, ale jako knížeti a bojovníkovi, předchůdci panujícího knížete. Je to věčný vládce propůjčující moc dalším Přemyslovcům. Do "českého nebe" dále patřil Vít a sv. Vojtěch.

Církevní politika Vratislava II.

- bratři po návratu z Říma stále v neshodách. Pokračuje stavba chrámu sv. Víta, kterou ničí požár. Založil břevnovský klášter. 1078 se zúčastnil slavnostního založení prvního kláštera na Moravě (v Rajhradě bylo pouze proboštství kláštera břevnovského), Hradiště u Olomouce, rodinného kláštera olomouckých Přemyslovců.

Sázavský klášter. Vratislav umožnil návrat slovanských mnichů do Čech. Druhým opatem kláštera Prokopův synovec Vít, jeho nástupcem byl jeho bratranec Jimram - syn zakladatele a prvního opata. 1080 papež slovanskou bohoslužbu zakázal, Vratislav ani Jaromír se tím ale neřídili. Klášterní knihovny se rozrůstaly o nové liturgické, teologické, historické i hagiografické knihy, vč. životů českých světců sepsaných v zahraničí. Představitelé kapitul a klášterů byli na panovníkově dvoře jakýmisi diplomaty.

Vzdělání v Čechách ve druhé polovině 11. století. Vyšší vzdělání spojeno s církevní službou (svobodná umění), škola při pražském biskupském chrámu (+ Olomouc); klášterní školy, studium v cizině (Lutych, Paříž).

Počátky národního vědomí. Domácí duchovní inteligence, averze vůči cizincům, kteří obsazovali nejvyšší církevní úřady v zemi (viz Kosmas).

Česká účast na římské jízdě Jindřicha IV.

Po vyhnání polského krále Boleslava v roce 1079/80 Vratislav pomáhá novému polskému králi Vladislavu Heřmanovi (1079-1102) a bere si jeho dceru Juditu.

1081 Jindřich na korunovační jízdu do Říma (Vratislav Český mu půjčil 4000 hřiven stříbra), v armádě 300 českých bojovníků (základ tradice), v jejich čele knížecí syn Bořivoj (+ Viprecht Grojčský). Řehoř VII. nemohl počítat s pomocí normanského vévody Roberta Guiskarda, ani Matyldy Toskánské, ale Jindřich přemohl Římany až 1083 (3. útok, česká zásluha), 1084 ovládá celý Řím (byzantské peníze). Řehoř VII. exkomunikován kardinály, znovu zvolen protipapež Vibert = Kliment III. (1080-1100), dosazen a závislý na římskoněmeckém králi, Jindřich korunován. Po Jindřichově odchodu osvobodil R. Guiskard Řím a osvobodil Řehoře z Andělského hradu, 1085 Řehoř umírá.

V Říši však zvolen 1081 protikrál Heřman ze Salmu, má moc jen ve východním Sasku, Vratislav porazil jeho stoupence bavorského Luitpolda (1082), Vratislav obsadil nakrátko Východní marku (oslabení papeže), Luitpold se s Jindřichem smířil (ale Vratislav získal malý kus území u Dyje, dnešní hranice s Rakouskem).

Odměna. 1085 na mohučské synodě Jindřich sesadil 15 biskupů. Jindřichovi věrní biskupové vyhlásili boží mír - tato instituce vznikla koncem 10. stol. ve Francii, brzo v celé Z Evropě, proti kriminalitě (ozbrojení páchali násilí na neozbrojených), určité osoby, věci i místa byly božím mírem postaveny pod trvalou ochranu. Toto opatření, zakazující užívání zbraní v určité dny, mělo omezovat dílčí feudální války; poprvé stvrzeno císařem. Na tomto shromáždění se souhlasem všech korunoval císař Vratislava na krále Čech i Polska, 1086 Vratislav korunován (+ manželka Svatava) v Praze trevírským arcibiskupem Egilbertem. Propagace: nové denáry s obrazem korunovaného krále. Zhotoven reprezentativní Kodex vyšehradský. Korunovace podle německého řádu + české zvláštnosti: korunování během mše + trojí zvolání (později zkráceno). Vratislav se stal prvním mezi říšskými knížaty, titul však pouze osobním oceněním, postavení státu se nezměnilo. Bez papežského uznání se titul taky nemohl trvale prosadit (Kliment III. dotčen, nazýval Vratislava knížetem a svým vazalem, mitra ale už ztratila význam - nesplácena). Titul polského krále spíš formální (snad náhrada za polský tribut). Titul však byl jedinou odměnou za tak velké činy, Vratislav marně usiloval o Ekbertovo Míšeňsko, Bavorskou východní marku, vztahy mezi Vratislavem a Jindřichem ochladly.

Viprecht Grojčský. Saský Viprecht z Grojče dostal jako odměnu za námahu v českých službách za ženu Vratislavovu nejmladší dceru Juditu (na přímluvu Bořivoje, Viprecht odmítal poklady). Věnem dostal Nižansko a Budyšínsko, části Míšeňské marky, které ještě držel Vratislav. Stal se říšským knížetem.

Kulturní výsledky Vratislavovy politiky

Obyvatelé českých zemí se seznamovali s vyspělejší kulturou. Luxus, iluminované rukopisy, panovníkem financované stavby (baziliky, biskupský palác...). Vratislav byl labužník, štědrý ke svým věrným (největší panovnická ctnost té doby - zneužívaná). Negativa: velké finanční náklady, spousta mrtvých bojovníků.

České země za Vratislavova království

Potvrzení hranic pražského biskupství. Císař Jindřich i jeho protipapež Kliment III. potvrdili biskupu Jaromírovi staré hranice pražského biskupství, tedy včetně olomouckého biskupství, které po smrti biskupa Jana (asi 1085) nemělo být obsazeno. Jaromír neuznával svrchovanost svého bratra, přerušeny styky mezi nimi, Vratislav nemohl o svátcích nosit korunu (tu mu mohl na hlavu dát pouze biskup). Jaromír se narozdíl od bratra sblížil s moravskými údělnými knížaty. 1087 umírá olomoucký údělný kníže Ota a Vratislav bez ohledu na jeho syny Svatopluka a Otíka podřizuje Olomoucko sobě. Otova vdova Eufemie prchá i s dětmi ke švagrovi Konrádovi do Znojma.

Vratislav asi r. 1089 obnovuje olomoucké biskupství a dosazuje tam svého kaplana Vezela, Jaromír si jede stěžovat k papeži, ale asi 1090 (Kosmas) /či 1089 (Saxo)/ v Ostřihomi umírá. Vezel nevysvěcen, žádné další zmínky.

Kosmas pražským biskupem. Papežem Klimentem III. byl Vratislavovi doporučen a posléze zvolen biskup Kosmas (1091-1098), vysvěcen až 1094 (Vratislav zaneprázdněn).

Poměry na Moravě. Žije už jenom Vratislavův bratr znojemský údělný kníže Konrád a u něj synové Oty Olomouckého. Vratislav chtěl Moravu pro vlastní potomky, dosadil do Olomouce syna Boleslava, ten brzy umírá. Vratislav vojensky proti Konrádovi, při obléhání Brna však Vratislavův nejstarší syn Břetislav, uražen královým oblíbencem Zderadem, Zderada zavraždil, většina vojska odešla s Břetislavem. Králova švagrová, kněžna Virpika, smířila Vratislava s Konrádem i s Břetislavem, ale Břetislav radši prchá do svého údělu na Hradecko.

Vratislav se bojí sesazení, povolává do Prahy Konráda a určuje ho svým nástupcem. Břetislav táhne na Prahu, Konrád Znojemský zabránil válce (prý zázrak sv. Václava a Vojtěcha). Břetislav i s dvoutisícovým vojskem se usazuje u příbuzného, uherského krále Ladislava.

Probuzení osobnosti. Král zřejmě ve sporech i s novým biskupem - kvůli Sázavě. Po 1085 umírá opat Jimram a novým opatem je sebevědomý Božetěch. Ten nasadil Vratislavovi na hlavu korunu a Kosmas jej málem sesadil. Božetěch sebevědomým individuem, ne pouze součást komunity či society.

Počátky poutnictví. Naplnění individuality a zbožnosti. Jeruzalém (pak znemožněno muslimy), Řím (Přemyslovna Mlada již v 10. století), putují říšští biskupové (i pražský kanovník Osel). Další poutní místa: hrob biskupa Martina v Tours, Martiala v Limoges, Hilaria v Poitiers, Tomáše Becketa v Canterbury, Magdaleny ve Vézelay. V Čechách hrob sv. Václava v pražském kostele.

Konec vlády Vratislava II.

Situace po Břetislavově útěku klidná, pražský zvolenec Kosmas a olomoucký Ondřej (Vezel asi brzo umřel) jedou k císaři pro investituru. V doprovodu Rapoty z Kouby dojeli 1091/2 za císařem do Mantovy (boje proti Matyldě Toskánské). V lednu 1092 tedy Jindřich "prozatím" udělil investituru oběma biskupům.

Vratislav se jejich návratu nedočkal, spadl z koně a zemřel. Nastupuje podle dohody Konrád, poslední žijící králův bratr a do té doby údělný kníže brněnský a znojemský.

Krátká vláda Konráda I. Brněnského (1092)

Moravský úděl rozdělil Konrád synům: Oldřich dostal Brněnsko, Litold Znojemsko. Olomoucko spravovali synové Oty Olomouckého Svatopluk a Ota (II. - "Otík"). Konrád přes dohodu s Vratislavem nechtěl oba biskupy, Jindřich IV. už ale rozhodnutí nezměnil, Konrád se s biskupy smířil.

Nové spory o český trůn a jejich překonání

Vláda Břetislava II. (1092-1100)

Počátky vlády Břetislava II.

Konrádovou smrtí končí vláda generace Břetislavových synů. Žijí Vratislavovi synové Břetislav, Bořivoj, Vladislav a Soběslav, Konrádovi synové Oldřich a Litold a Otovi synové Svatopluk a Otík. Syn Spytihněva II. Svatobor-Friedrich (od 1085 patriarcha akvilejský) byl zavražděn. Hlavní pretendent Břetislav z Uher do Čech, Kosmas ho nastolil.

Upevnění křesťanství. Břetislav chtěl vymýtit pohanství a stavěl další kostely. Vznikají i velmožské kostely. Je více vzdělanců z ciziny i z domova. Církevní správa se zdokonaluje a více zasahuje do života obyvatel. Pohanské svátky dostávají křesťanský obsah. Svatováclavské poutě do Prahy (+ Ludmila).

Nařízení proti pohanství. Již dva týdny po nastolení, v den sv. Václava, vyhnal Břetislav kouzelníky a zaklínače. Až 1094 vysvěceni v Mohuči biskupové Kosmas a Ondřej.

Mezinárodní situace a zahraniční politika českého státu za Břetislava II.

Změna panovníka přinesla i změnu zahr. politiky. Břetislava nezajímaly říšské záležitosti, asi nebyl potvrzen císařem a země mu nebyla udělena v léno - Jindřich IV. měl jiné starosti.

Pokračování boje o investituru. Říše stále neklidná, přesto 1090 Jindřich na svou 2. křížovou výpravu do Říma, aby podpořil "svého" Klimenta III. proti Urbanovi II. (pokračovatel Řehoře, smířlivý reformátor). Matylda Toskánská si vzala za Urbanova přispění Welfa V. - sjednocení opozice. Císař nedobyl Canossu, Jindřichův korunovaný syn Konrád přechází do nepřátelského tábora, přijal lombardskou korunu a zřekl se práva na investituru (1093). Severoitalská města Milán, Cremona, Piacenza a Lodi uzavírají historicky první městský svaz proti císaři. Konrád přísahal papeži, ten mu slíbil císařství, Konrád však neměl podporu v Německu, 1101 bez povšimnutí umírá. Konrádova zrada nutí Jindřicha ustoupit ze S Itálie, nemohl ani zpět do Německa, mohl se omezeně pohybovat jen mezi Mantovou, Veronou a Podovou. K nepřátelům jde i jeho kyjevská manželka Praxedis. Urban triumfuje, cestuje do francouzského Clermontu, zostřil zákaz laické investitury, získal knížata pro křížovou výpravu za osvobození Jeruzaléma (1077 obsazen Seldžuky): "Bůh to chce!". 1095 konec toskánsko-welfské koalice, Welf IV. uvolnil alpské průsmyky, Jindřich IV. se otřepal, sesadil Konráda a dosadil ještě mladšího Jindřicha (ten přísahal otci a byl korunován).

O české záležitosti nezájem, Jindřich IV. ani neusiloval o českou podporu. Břetislav se zajímá o příbuzensky svázané Polsko, které za Vladislava Heřmana neplatí poplatek za Slezsko. V Polsku nepokoje (palatin Setěch), emigranti do Čech, Poláci plení Moravu, Břetislav Slezsko, 1093 Vladislav Heřman splácí dluh, protože potřebuje Břetislavovu pomoc ve vnitřních záležitostech. 1095 uherský Ladislav plení Moravu.

První křížová výprava

Z Evropa přelidněná, ekonomické a sociální problémy, náboženský fanatismus - spousta lidí šla do Palestiny. Rytíři se zadlužovali. Velitelem toulouský hrabě Raimund IV. Propagátor poustevník Petr z Amiensu, šla s ním lůza, šli už v dubnu 1096 (řádný termín srpen 1096), neorganizovaně, houf většinou zničen v Uhrách.

První pogromy. Křižáci si řekli, proč chodit za nevěřícími v Ukřižovaného až do Palestiny, když to byli bohatí Židé, kdo zabili Krista. Petr z Amiensu jen vymáhá peníze, po něm už plenící vlna z Francie do Německa: vraždění, křtění, loupení. Ke křižákům se připojovali i domácí měšťané (krvavá lázeň v Mohuči, Jindřich IV. ani říští biskupové tomu nedokázali zabránit). V květnu 1096 křižáci v Praze, pogrom, biskup Kosmas tomu nedokáže zabránit. Panovník Židům prý vojensky pomohl. Poté křižáci do Uher, rozprášení před Nitrou.

Křižáci v Čechách. Břetislav bojuje v Polsku, proti němu Vršovci. Do Polska a Uher emigrují i Židé, kteří se vrátili ke své víře, Břetislav jim zabavuje majetek.

Církevní politika Břetislava II.

Na olomouckém stolci 1096 změna, umírá biskup Ondřej a je dosazen jakýsi Petr.

Druhé vyhnání sázavských mnichů. Sázavský opat Božetěch po návratu z Říma zvelebuje klášter, 1095 biskup Kosmas vysvětil nový kostel (v oltáři uloženy ostatky mj. ruských světců Borise a Gleba, kanonizovaných 1071). Mniši však proti opatovi, stěžují si u dvora, Vratislava to nezajímalo, Břetislavovi ale došla trpělivost, 1096 sesazuje Božetěcha a vyhání všechny mnichy. 1097 opatem břevnovský probošt Děthard, v Sázavě zavedena latinská liturgie, slovanské knihy rozptýleny (Remeš, korunovační evangeliář) či zničeny.

Poslední léta Břetislavovy vlády

Břetislav zajal Konrádova syna Oldřicha Brněnského, vězní ho v Kladsku pod dohledem svého synovce Boleslava Křivoústého; Oldřich z vazby vyvázl, ale vztahy vyostřeny.

1098 umírá pražský biskup Kosmas, švagr Viprecht Grojčský poradil Břetislavovi jednoho z knížecích kaplanů, probošta boleslavské kapituly, vzdělaného jáhna Heřmana (původem z lotrinského Maastrichtu), 1099 zvolen, s Břetislavem a s bratrem Bořivojem jedou do Řezna pro investituru + řešení nástupnictví.

Nástupnická otázka. Nejstarší byl po Břetislavovi (ani ne 40 let!) Oldřich Brněnský, Břetislav s ním v rozporech a chtěl uplatnit stařešinský zákon v užší rodině, přímá linie nemožná (syn byl ještě dítě). Císař tedy udělil Heřmanovi biskupskou berlu a prsten a Bořivojovi praporec symbolizující české knížectví (vzrůst císařských pravomocí).

Břetislav po návratu vrací pražskému biskupovi moravský hrad Podivín (proti brněnští Přemyslovci), představuje uherskému Kolomanovi svého bratra. Koloman Břetislavovi "půjčil" metropolitu Serafina, který 1099 v Osvětimi udělil kněžské svěcení biskupu Heřmanovi i kanovníkovi Kosmovi (kronikář). Mohučský metropolita totiž neochránil Židy, obohatil se a přešel k Urbanovi II. 1100 legát Klimenta III., kardinál Roupert, udělil Heřmanovi v Mohuči biskupské svěcení. Břetislav II. donutil Konrádovy syny Oldřicha a Litolda, aby mu odevzdali hrady v Brněnsku a úděl svěřil Bořivojovi.

V Polsku vsadil kníže na Boleslava Křivoústého, který vládl s bratrem Zbyhněvem, jejich otec Vladislav Heřman odstaven, ale platí dál poplatek za Slezsko, z něhož pětinu Břetislav poskytl Boleslavovi.

Břetislav tedy pojišťuje Bořivojovu pozici všude v okolí, míšeňský markrabí Viprecht z Grojče příbuzný, markrabě Bavorské východní marky Luitpold III. dává dceru Gerbirgu Babenberskou za ženu Bořivojovi, ale Litold Brněnský má za ženu její sestru Idu, napadá z Rakous Bořivoje, musel zasáhnout Břetislav.

1100 Břetislav II. zavražděn, vrah zabit, obviněni jako obvykle Vršovci, protiprávně tedy dosazen Bořivoj.

Boj o český trůn v první čtvrtině 12. století

Vláda Bořivoje II.

(1100-1107, 1109-1110, 1117-1120), umírá 1124

Postavení knížete slabé, bratranci Oldřich a Litold se opět zmocnili svého údělu, na milost přijal i vršovské Božeje a Mutinu, kteří se vrátili z Polska a dostali své úřady. Tento postup byl pro vládce příliš mírný. Oldřich Brněnský k císaři, 1101 mu Jindřich IV. udělil Čechy v léno, volbu knížetem však nechal na Češích. Oldřich to nezvládnul ani diplomaticky, ani vojensky, přesto oběma bratrům Bořivoj ponechal jejich úděly.

Odboj Svatopluka Olomouckého

Bořivoj a jeho bratranec Svatopluk podporují 1103 Zbyhněva proti Boleslavovi Křivoústému, Boleslav však Bořivoje uplatil, ale Svatopluk nedostal nic (a porazil Boleslava). V Olomouci umírá 1104 biskup Petr, Bořivoj dosazuje Jana. Svatopluk má v Čechách své lidi a 1105 jde s vojskem do Čech.

Povstání Jindřicha V. 1099 umírá Urban II., proti Klimentovi III. se prosazuje Paschalis II. (1099-1118), 1100 umírá Kliment III., procísařské papežství neobnoveno. 1104 chce Jindřich V. povstáním sesadit svého exkomunikovaného otce, papež ho podpořil. V září 1105 se měla konat rozhodující bitva na březích Řezné v Horní Falci, na císařově straně pouze Babenberk Luitpold III. a jeho švagr, Přemyslovec Bořivoj II. Jindřich V. však Luitpoldovi nabídl svou sestru a Luitpold opustil císaře. Bořivoj pospíchá tedy domů, císař prchá do Čech, s Bořivojovým švagrem Viprechtem jde císař do Porýní. 1106 císař Jindřich IV. sesazen, se souhlasem papežského legáta předal mohučský arcibiskup Ruthard říšské insignie Jindřichovi V. (1106-1125). Jindřich IV. ještě prchá ze zajetí a získává podporu Kolína a Dolního Lotrinska, ale v srpnu 1006 v Lutychu umírá (až za 5 let papež dovolí Jindřichovi V. pohřbít otce ve špýrském dómu).

Za Bořivojovy nepřítomnosti v září 1105 vtrhl Svatopluk do Čech a táhne ku Praze. Hrad však brání biskup Heřman a na Vyšehrad se stačil vrátit Bořivoj. Svatopluk se vrací zpět na Moravu, spojuje se s Boleslavem Polským a Kolomanem Uherským, intrikami popuzuje Bořivoje proti Vršovcům (Mutina a Božej) i mladšímu bratrovi Vladislavovi. Vladislav posílá pro Svatopluka (+ Boleslav a Koloman), Bořivoj sesazen a 1107 nastolen Svatopluk, velmoži zároveň odpřísáhli, že po něm má nastoupit bratranec Vladislav.

Vláda knížete Svatopluka (1107-1109)

Bořivoj a jeho nejml. bratr Soběslav i s penězi do Polska, obrací se na Jindřicha V., ten předvolal Svatopluka ke dvoru a zajal ho. Bořivoje měl do Prahy doprovodit Viprecht Grojčský, hranice však překročil Svatoplukův bratr Ota, Boleslav zpět do Polska, ale Jindřichovi zaplatil 5000 hřiven. Svatopluk nabídl Jindřichovi dvojnásobek Bořivojovy částky, ten ho propustil z vězení, Svatopluk oloupil o stříbro kostely, zadlužil se úplně všude, sehnal ale jen 7000 a poslal s nimi jako rukojmí svého bratra Otu - ten však brzy utekl. Jindřich však Svatopluka potřeboval jako spojence proti Uhrám.

Svatoplukovo postavení v mocenských konfliktech ve střední Evropě. Svatopluk opět podporuje Zbyhněva proti Boleslavovi, poražený Zbyhněv načas na jeho dvůr. Jindřich upevnil lenní závislost českého státu na říši, ale v Polsku podporoval neúspěšného Zbyhněva a v Uhrách vévodu Almuše, kterého porazil Koloman (napojený na reformní papežství, připojil Chorvatsko, podpora Byzance). 1107 spojenectví Boleslava a Kolomana proti Jindřichovi a Svatoplukovi. 1108 Jindřich a Svatopluk do Uher, Boleslav s Bořivojem však do Čech a správci země palatin Vacek spolu s Vršovcem Mutinou se stahují, Poláci pustoší. Vacek falešně obviňuje Mutinu ze zrady, Svatopluk nechává Mutinu zabít a ostatní Vršovce zatknout, na Libici Vršovci 1108 vyvražděni, někteří emigrovali, zveličená událost o vraždění v Čechách obletěla celou Evropu. Jindřich V. ustupuje, Koloman plení Moravu, Svatopluk si vyrazil oko. Uzdravil se, neobvykle v zimě v únoru 1109 plení Uhry. Po neúspěchu v Uhrách Jindřich a Svatopluk do Polska, plenili, ale neúspěch a museli se vrátit, Boleslav nezávislý na říši a expanduje do Pomořan.

Svatopluk založil olomoucký kostel sv. Václava, dostavěl ho jeho syn Václav.

Smrt Svatoplukova. Po poradě s Jindřichem se 21. 9. 1109 rozhodl k návratu i Svatopluk, zavražděn, vraha najal buď Viprecht Grojčský nebo Vršovci či Poláci.

Volba nového knížete

Pretendenti: nejstarší Oldřich Brněnský, Bořivojův bratr Vladislav nebo Bořivoj, Vacek však navrhl Svatoplukova bratra Otu, bojovníci souhlasili a král Jindřich ho potvrdil. V Praze však proti Otovi biskup Heřman a správce Vyšehradu Fabian - prosadili Vladislava. Bořivoj jedná s Viprechtem a jeho stejnojmenný syn (v Čechách zvaný Václav) s ním jede v čele vojska do Čech (za podpory Boleslava). Vladislav jel do říše, Ota s Vackem na Vánoce v Hradci, Bořivoj nečekaně vstoupil do Prahy. Vladislav se obrací na Jindřicha.

Vláda Vladislava I.

(1109, 1110-1117, 1120-1125)

Jindřich V. využívá možnosti rozhodovat o Čechách, rovněž proti staršímu Viprechtovi + peníze. 1. 1. 1110 překročil hranice a povolal knížata, mladého Viprechta, biskupa i velmože do Rokycan. Pominul nároky Bořivoje II., Oldřicha Brněnského a Oty Olomouckého, kterým byly už Čechy v léno uděleny, a dosadil na trůn Vladislava. Bořivoj a Viprechtův syn zajati, biskup Heřman krále uplatil. Bořivojovi podporovatelé zbaveni majetku a někteří oslepeni (Vackův podíl). Někteří utekli do k polskému Boleslavovi III., kde byl i nejmladší knížecí bratr Soběslav.

Císařská korunovace Jindřicha V. Jindřich se vrátil do Řezna na odložený říšský sněm, 1110 se zasnoubil s osmiletou anglickou princeznou Matyldou, dcerou Jindřicha I. - ten měl spolek s fr. Filipem I. (oba se vzdali práva investitury). Kompromis, král pouze předával světské statky - temporalia (X spiritualia). Jindřich zachoval neutralitu s Matyldou Toskánskou a 1111 se v Římě dohodl, že se zřekne investitury a biskupové se vzdají svých statků ve prospěch říše - započat korunovační ceremoniál, ale dohoda ztroskotala na německých biskupech, ceremoniál přerušen. Jindřich tedy zajal papeže, ten potvrdil právo krále investovat biskupy udělením prstenu a berly ještě před vysvěcením; Jindřich byl korunován na císaře. Matylda Toskánská ho ustanovila svým dědicem. Se zpožděním (kvůli poměrům v Čechách) se k císaři připojilo 300 českých bojovníků pod vedením Vladislavova synovce Břetislava (syn Břetislava II.).

Vláda Vladislava I. 1110 Vladislav zajal Otu Olomouckého. Polský Boleslav III. a Soběslav se ještě snaží zasáhnout v Bořivojův prospěch, plení, neúspěch. Matka knížat Svatava a biskup Heřman načas smířili Vladislava se Soběslavem. Boleslav poráží Zbyhněva a vztahy s Polskem se uklidňují. Synové Konráda Brněnského Oldřich a Litold 1101 zakládají klášter v Třebíči jako pohřebiště moravských Přemyslovců, umírají 1112 a 1113, synové nezletilí, správu údělu přebírá Vladislav. Soběslav si myslí, že ho bratr chce nechat zabít, dal zavraždit Vacka a emigruje. Vladislav se smiřuje s Otou Olomouckým.

Český kníže říšským arcičíšníkem. Obnoven zákaz investitury i klatba nad císařem, ale Jindřich se 1114 žení s Matyldou Anglickou, 5 knížat, český vykonával úřad nejvyššího číšníka, je to nejstarší správa o říšském arciúřadu - čestné služby císaři (stolník, číšník, komorník, maršálek). Korunují arcibiskupové kolínský, mohučský a trevírský, světská část korunovace: říšským číšníkem český kníže nebo král (nejpozději od 1114), nejpozději od 1184 byl říšským (arci)stolníkem falckrabí rýnský, maršálkem vévoda saský a komorníkem markrabí braniborský.

Smír přemyslovských knížat. Vladislav smířen s Otou Olomouckým, z iniciativy Boleslava III. Polského povolal z Polska 1115 Soběslava, všichni čtyři si přísahali, Soběslav získal úděl Konráda Brněnského. S Uhrami nepřátelství, 1114 umírá Koloman (oslepil bratra Almuše a jeho syna Belu), vládne jeho syn Štěpán (II.), 1116 nad ním Vladislav vítězí. 1117 povolán zpět Vladislavův bratr Bořivoj II., do 1120 spoluvláda, poté Bořivoj opět svržen, umírá 1124 v Uhrách (jeho žena Gerbirga zpět do Bavor). Vladislav zakládá benediktinský klášter v Kladrubech. 1122 umírá biskup Heřman, nastupuje Menhart.

Konkordát wormský. 1115 dědí Jindřich po Matyldě Toskánské, je znovu proklet, nemá svého protipapeže, neúspěšně jedná s Paschalem II., Gelasiem II. i Kalixtem II. (1119-24). Říšská knížata zprostředkovala mír, 23. 9. 1122 na louce před Wormsem vyhlášeny výsledky jednání mezi papežskými legáty, císařem a knížaty - konkordát wormský. Císař Jindřich V. se vzdal investitury prstenem a berlou a zaručil všem kostelům v říši právo kanonické a svobodné volby biskupů a opatů. Papež Kalixt II. zaručil, že opati a biskupové budou voleni v přítomnosti říšského panovníka a ten rozhodne v případě sporu. Císař (král) pak předá žezlo - regálie (světské statky); poté vysvěcení (to platilo v regnum Teutonicum - Německo, v Burgundsku a v Itálii volba bez císaře a předání žezla do 6ti měsíců). V Čechách volba bez císaře, poté vyslán pro regálie (spíše politická moc než předání majetku), poté vysvěcení. Toto až do 1198, kdy Filip Švábský postoupil právo investovat domácí biskupy Přemyslu Otakarovi I. Konkordátem získala církev, království se vzdalo vlivu v oblasti spirituálií. Preláti se stali říšskými knížaty. Král ztratil rozhodující vliv na volbu papeže.

Druhá samostatná vláda Vladislava I. 1123 vtrhl Vladislav do Soběslavova údělu na Moravě a se všemi jeho stoupenci ho vyhnal ze země (do Uher ke Štěpánovi II.). Znojemsko svěřeno Konrádovi (syn Litolda), Brněnsko dal Otovi II. Olomouckému.

Osudy hrabat z Grojče. Viprecht z Grojče a jeho synové Viprecht a Jindřich v opozici proti Jindřichu V., oba Viprechtové umírají, Jindřichovi pomáhá bránit ztenčený majetek Soběslav.

Konec vlády Vladislava I. Provdal dceru, potrestal Žida Jakuba, o Vánocích onemocněl, o Velikonocích 1125 umírá a je pochován v Kladrubech.

Nástupce Vladislava I.

Když se šíří správa o chorobě knížete, Vladislavův bratr Soběslav odchází od dvoru Jindřicha Grojčského, snaží se získat stoupence v Čechách. Vladislavův bratranec, olomoucký kníže Ota, přijel přímo na knížecí dvůr, přála mu kněžna Richenza, sestra jeho ženy, stal se poručníkem Vladislavových dětí. Kněžna-matka Svatava oba bratry (Vladislava a Soběslava) smířila, čímž byl Soběslav (I.) určen za nástupce. Ota se vrátil do svého údělu. 1125 umírá i kněžna Richenza.

23. 5. 1125 umírá císař Jindřich V. - bez dědice, konec sálské dynastie. Císařovna Matylda, kterou anglický král Jindřich I. po smrti syna Viléma prohlásil dědičkou angl. trůnu, se vrátila do Anglie, 1129 si bere hraběte Geoffreye z Anjou - jejich syn, angl. král Jindřich II. (1154-1189), založil dynastii Anjou-Plantagenet.

Postavení českého státu ve střední Evropě v první čtvrtině 12. století

Konec krize, kdy se česká knížata ve vzájemných sporech dovolávala císaře. Na poč. 11. stol. uvolňování závislosti na říši, ani náznaky udělení země v léno, změna za Břetislava II. - udělení léna pro Bořivoje. Říšský panovník však nikdy nezahrnul české země do objížděk kmenových vévodství (Umritt), žádný říšský majetek.

Kulturní poměry v českých zemích v první čtvrtině 12. století

Inteligence reaguje na změněné poměry k říši, lidé přichází ze západních škol a působí v církevních institucích. Reprezentantem je pražský kanovník Kosmas.

Kronikář Kosmas a počátky národního uvědomění. Kosmas (* cca 1045 - † 21. 10. 1125) pocházel pravděpodobně z rodiny duchovního, vzdělání získal na kapitulní škole při pražském kostele (sídlo biskupa), katedrální kapitula (sbor kanovníků - kněží), u kapituly byla škola (nejvýznamnější v Čechách, podobná byla v Olomouci), Kosmas v Praze do svých asi 29 let, kol. r. 1074 odešel do belgického Lutychu (dnešní Liége) - studium v katedrální škole u věhlasného matematika magistra Franca (gramatika a dialektika). Po návratu kanovníkem v kapitule při pražském biskupském kostele (znal 3 biskupy) - jáhenské svěcení, 14. 2. 1099 kněžské svěcení, poté se stal děkanem pražské kapituly (2. dignita) /probošt - 1. dignita/. Kronika Čechů - dějiny českého národa o bájných počátků, od příchodu prvních Čechů do země, vznik českého státu a jeho dějiny až do současnosti (květen 1125). Český stát zařazen do geografického uspořádání Evropy a dějiny jeho obyvatel do univerzálního vývoje křesťanského světa. První "státní teorie": Neznámé počátky národních dějin nahradila přemyslovská pověst, poprvé zachycená právě v KK - odvození vzniku českého státu. Pro tento panovnický stát je typická ztráta individuální svobody a v podstatě neomezená moc panovníka. Krátká epizoda o dívčí válce, lucká válka, mytická knížata bez genealogické souvislosti spojující Přemyslovce s Přemyslem Oráčem. Kosmas uznává svrchovanost říše, ale říšský panovník smí pouze vyžadovat povinný tribut, cokoliv navíc je bezpráví. Vystupuje proti cizím kněžím zastávajícím v Čechách vysoké úřady. Kosmův spis je silně tendenční, zajímá se hlavně o církev a pražský kostel, mění historická fakta v zájmu ideologického dopadu svého díla; málo informací o jeho současnosti.

Národnostní konflikty v církevních institucích. Na cestách si duchovní uvědomovali etnické odlišnosti, u nás samozřejmě kontakty českých a německých kleriků. První konflikt v sázavském klášteře, 11. století. Prudký konflikt v Kladrubech, Vladislav I. založil klášter 1115 a osadil ho českými mnichy, na žádost kněžny Richenzy přišli i mniši ze Zwiefaltenu (přísní benediktini), museli několikrát klášter opustit.

Hudba. Přednašeči a zpěváci na panovnickém dvoře. Provozování hudby byla poměrně běžná činnost (cithary a bubny).

Architektura a výtvarné umění. Tato oblast postižena spory o trůn. Zdlouhavá stavba klášterů a kostelů (baziliky), dřevo, ale i kamenné rotundy a podélné kostely (jednolodní s apsidou). Přestavba hradů.

Mince. Politická i náboženská propaganda; renovatio monetae - denáry Vladislava I. nejkrásnější (ale horší kvalita kovu) - panovník, křesťanství, lov (podobná tematika i na mincích moravských údělných knížat).

Upevnění knížecí vlády

Soběslav I. na knížecím stolci (1125 - 1140)

- nejmladší syn krále Vratislava, zkušený politik, podpora obyvatel (abstinent), přátelství s Boleslavem Křivoústým, sblížení se Štěpánem II. Za římskoněmeckého krále nebyl zvolen švábský vévoda Fridrich ze Štaufenu (Jindřichův synovec), ale Jindřichův protivník Lotar (III.) Supplinburský (1125-1137), těžko se prosazoval, Soběslav nepospíchal s žádostí o udělení země v léno. Morava - Olomoucko a od 1123 i Brněnsko spravoval Soběslavův neúspěšný soupeř Ota II. Černý Olomoucký (1091-1110, 1113-1125). Znojemsko drží Konrád II. (1123-1128, 1134-1161; syn Litolda). 1125 odňal Soběslav Otovi Brněnsko a dal jej Vratislavovi (1125-9, 1130-56; syn Oldřicha Brněnského).

Pokus Oty Olomouckého o získání českého trůnu. Ota navštívil 1125 krále Lotara v Řezně, žádá český trůn, Soběslav zatím plení Olomoucko a Lotar mu vyhlásil válku.

Bitva u Chlumce. K Lotarovi se připojili Sasové, Ota, Soběslav má ale doma podporu, boj chápán jako ohrožení existence českého státu. Zima, 18. 2. 1126 Ota zabloudil a padl, krvavá bitva. I Lotar III. obklíčen, posílá k Soběslavovi Jindřicha Grojčského, Soběslav přijímá české země v léno. Bitva u Chlumce pro Sasy noční můrou.

Ukončení konfliktu. Mír s Lotarem stvrzen 1127 na sněmu v Merseburku, Soběslav Lotarovi pomáhá proti Štaufům, Lotar ale neuspěl, Frankové a Švábové provolali za krále Konráda (III.) Štaufského (protikrál 1127-1135, král 1138-1152, bratr švábského vévody Fridricha).

Po Otově smrti spravuje Olomoucko syn knížete Svatopluka Václav (1126-1130), po jeho předčasné smrti přímo Soběslav prostřednictvím knížecí komory (1130-35). 1126 umírá i biskup Jan II., Soběslav dosadil kněze Zdíka, jednoho z nejvýznamnějších kulturních činitelů v českých zemích ve 12. století. Při biskupském svěcení ve Wormsu přijal jméno Jindřich; vysvětil obnovený kostel na Řípu.

Církevní poměry v českých zemích v první třetině 12. století

Jindřich Zdík a reforma olomoucké církve. Zdík pocházel z kněžské rodiny z okruhu pražského kostela, jeho bratr Magnus (otec pražského biskupa Daniela I.) byl kanovníkem pražské kapituly. Zdík se na Moravě snažil prosadit reformní myšlenky získané při studiu v Z Evropě, využíval sporů mezi Přemyslovci. Roku 1131 přenesl biskupskou kapitulu od sv. Petra ke kostelu sv. Václava, nová organizace: místo velkofarnosti arcijáhenství, arcikněží kostelů (Přerov, Olomouc, Spytihněv, Břeclav, Znojmo a Brno) se stali olomouckými kanovníky. Nezávislost na knížeti a na údělnících, podřízení biskupovi, v Praze až za 30 let. Jindřich Zdík jako první ke správě používal listiny (kulatá pečeť), skriptorium - Zdíkův homiliář (kázání), Horologium olomoucké, De cicitate Dei (Augustin) - iluminované rukopisy zhotoveny Hildebertem a Everwinem (umlci přišli asi z Porýní). Pouti: 1123 jde Zdík do Jeruzaléma, poté biskupem, pře se s moravskými údělníky o nadřazenost církevní moci nad světskou, Vratislav Brněnský zakázal Zdíkovi stavět kostel ve vsi Blansko. Zdík chce opět spatřit Boží hrob, pobývá v Jeruzalémě (nazaretský probošt Rorgo Fretellus mu věnoval Popis Svaté země), později v Římě, poté misie do Prus.

Prohlubování církevní organizace. Více kostelů, více duchovních. Založena kapitula v Mělníce a v Sadské (Bořivoj II.). Soběslav I. přestavěl kostel na Vyšehradě (založeno jeho otcem Vratislavem II.). 1101 založen Oldřichem Brněnským a Litoldem Znojemským benediktinský klášter Třebíč. Nejvýznamnější fundace: Vladislavovy Kladruby. Soukromé fundace (Postoloprty) a nadace. Nově poutě k hrobu sv. Gotharda v Hildesheimu. Upevnění křesťanství, ale negativa: mnohoobročnictví.

Spiknutí proti Soběslavovi I.

Soběslav dal uvěznit svého synovce Břetislava (syn Břetislava II.), prý proto 1128 spiknutí, Konrád Znojemský a další účastníci uvězněni. 1129 brněnský údělný kníže Vratislav vypovězen. Nespokojený začal být pražský biskup Menhart a další, Břetislav měl být osvobozen zavražděním Soběslava. 1130 Menhart do Jeruzaléma, špinavou práci přenechal velmožovi Miroslavovi: Soběslav jel na Moravu uspořádat poměry - Václav Olomoucký zemřel, Konrád Znojemský ve vězení, Vratislav Brněnský ve vyhnanství. Soběslav ale spiknutí odhalil, změnil cíl cesty na Prahu, drastická poprava spiklenců; Břetislav ve vězení oslepen. Z exilu povolán Vratislav Brněnský a byl mu vrácen úděl. Biskup Menhart a duchovní vyvázli bez úhony, Menhart se vyhnul sesazení a jeho vztahy s knížetem se urovnaly.

Středovké soudnictví

Shromáždění velmožů, ústně, obyčejové právo, ordály = boží soudy (voda, žhavé železo, soudní souboj). Tresty - pomsta na pachateli: vypovězení ze země (štěstí), smrt (stětí, oběšení, upálení zaživa, zahrabání zaživa, lámání kolem, vláčení po ulicích), mrzačení (lámání kostí, utětí údů, vytržení jazyka, vyloupání očí), charakter: pranýř či prohlášení za psance. Před knížecím soudem souzeni laikové (na poč. 12. století ještě asi i výjimky), duchovní souzeni před církevním soudem.

Upevnění vlády Soběslava I.

Potrestáním viníků kníže upevnil své postavení a mohl se věnovat zahr. politice a říši.

Česká účast na římské jízdě Lotara Supplinburského. Od smíru v Merseburku přátelství, Lotar kmotrem, oba proti Konrádovi Štaufskému. 1132 300 českých jezdců (v čele Soběslavův synovec Jaromír) s Lotarem do Říma, 1133 Lotar korunován papežem Inocencem II. v lateránské bazilice (chrám sv. Petra ovládal protipapež Anaklet II.). Druhá římská jízda 1136, v čele Čechů Soběslavův synovec Vladislav.

Uhersko-polský spor. 1131 umírá bez potomků Štěpán Uherský, na trůn Soběslavův švagr slepý Bela II (1131-41), proti němu spřízněný kyjevský Boris, Boleslav III. Křivoústý ho doprovodil 1132 do Uher, Soběslav napadl Slezsko. Boleslav Křivoústý se poddal císaři. Bela byl kmotrem Soběslavova syna. Biskup Menhart cestou z Uher umírá, místo něj vyšehradský probošt Jan (I., 1134-9), knížeti oddaný. 1135 Boleslav přestal podporovat Borise a smířil se s Belou, ponížen, smířil se se Soběslavem.

1137 Soběslav zbavil olomouckého údělu svého synovce Lupolda (syn Bořivoje II.), jehož sám před necelými dvěma lety do úřadu uvedl. Na jeho místo dosadil svého nejstaršího syna Vladislava (měl asi 13 let). Plánoval pro něj nástupnictví a začal působit na římskoněmeckého krále.

Orientace české politiky za vlády Konráda III.

4. 12. 1137 umírá bez mužských dědiců v Tyrolsku na zpáteční cestě ze své 2. italské jízdy císař Lotar III. Dědicem určil manžela své jediné dcery, markrabího toskánského a vévodu bavorského Jindřicha Pyšného z rodu Welfů - nejbohatších knížat v zemi. Konrád Štaufský ale zorganizoval volby bez welfské většiny a 1138 se dal povolat za krále, přesto byl Konrád III. (1138-1152) uznán. Ačkoli původně soupeři, Konrád potřeboval Soběslava proti Jindřichu Pyšnému, Soběslav zase řešil nástupnictví.

Snaha o prosazení primogenitury. Jednání na sněmu v Bamberku 1138, Soběslavův prvorozený syn Vladislav získal na otcovu žádost od Konráda Čechy v léno, obejití domácí volby. Pak shromáždění v Sadské - věrnost velmožů budoucímu knížeti (nedodrženo). Politické dohody z Bamberku stvrzeny sňatky: Soběslavova dcera Marie si vzala rakouského markraběte Leopolda IV. Babenberského (nevlastní bratr krále Konráda). Konrádův dvouletý syn Jindřich si bere maličkou dceru Bely II. Žofii.

Dědictví po Jindřichovi Grojčském (†1135). Při křtu 1128 majetek odkázán synovi Soběslava I., nyní tedy Soběslav spravuje dědictví - na oplátku musí pomoci Konrádovi: ten vyhlásil klatbu nad Jindřichem Pyšným, odebral mu Sasko a Bavorsko, začal boj mezi Štaufy a Welfy. Jindřich nejdřív úspěšnější, Albrecht Medvěd musel ze Saska, ale Soběslav pomohl uzavřít příměří.

Změna na pražském biskupském stolci. 1139 umírá biskup Jan, nástupcem sázavský opat Silvestr (†1161).

Smrt Soběslava I. 1138 umírá Boleslav Křivoústý, zemi rozdělil mezi 4 syny s vrchní vládou Vladislava II. Vyhnance (1138-46); Soběslav (po vlastní zkušenosti) jen čekal na spory, chtěl Slezsko, ale 1140 umírá.

Správa českého státu v letech 1092-1140

Roste úloha družin, na nich závisí panovník. Velmož vlastní hrad, kostel, drží úřad. Vzniká úřad kancléře - vzdělaný, byl to duchovní, odpovídá za obsah panovnických listin, které jsou však stále vzácné a jsou vydány pro církevní instituce. Starší úřady přetrvávají.

Kultura a umění v českém státě ve druhé čtvrtině 12. století

Za Soběslava začíná klid, proto jsou kultura s uměním pěstovány ve větší míře.

Literatura. Hlavně dějepisectví - Kosmas, dílo dovedeno do 1125 (Vladislav I. / Soběslav I.). Události Soběslavovy vlády zachytil blíže neznámý První pokračovatel Kosmův, snad kanovník vyšehradské kapituly. Navázal na poslední větu Kosmovy kroniky a rok po roce zaznamenával zprávy z politických, církevních i kulturních dějin; astronomické úkazy. Takto pokračuje do 1130, pak asi zaneprázdněn, pokračuje po 11-ti letech podle svých poznámek. Autor neměl Kosmovo sebevědomí, o sobě uvedl jenom to, že byl přítomen u Soběslavova soudu nad spiklenci 1130. Kosmas píše o minulosti, má zábrany psát o živých (kvůli pochlebování a lhaní), První Kosmův pokračovatel píše "dějiny současnosti"(neměl tedy k dispozici písemné prameny) - vlastní prožitky či důvěryhodní informátoři. Jeho spis je oslavou Soběslava I. V klášterech i čerstvá Světová kronika Frutolfa z Michelsbergu - snad ji přivezl Menhart (blízký vztah k bamberským benediktinům), nebo Zdík nebo bamberský biskup Ota. Dále opisovány homiliáře - příručky duchovních: Homiliář opatovický. Nové václavské a vojtěšské legendy, v Sázavě vzniká legenda prokopská.

Architektura a výtvarné umění. Hlavním podporovatelem sám kníže Soběslav: zvelebení vyšehradského kostela, přestavba opevnění Pražského hradu a dalších. Staví i údělná knížata a především olomoučtí biskupové. Kaple sv. Kateřiny na hradě znojemských údělných knížat - Konrád ji přestavěl a nechal vyzdobit malbami podle Kosmovy přemyslovské legendy (asi 1134). Menhart obnovuje hrob sv. Vojtěcha, Zdík se připravuje na pozdější velkolepou činnost.

Mince. Obohacení motivů, vyobrazení vojska Kristova.

Zahraniční styky a cesty Čechů na konci 11. a v první polovině 12. století. Nejen klerici, i poslové, vojáci, poutníci, křižáci. Pouti hlavně od 20tých let 12. století, Jeruzalém a Řím, někteří se nevrátili nebo si přivezli nemoci.

Český stát v říšské politice

České země za vlády Vladislava II. (1140-1172) (†1174)

Vladislav II. českým knížetem

Volba a počátky vlády. Velmožové pod vedením Načerata jednají o Soběslavově nástupci ještě před jeho smrtí, přes přísahy neuvažují o Soběslavově synovi Vladislavovi - osobně jim nevadil, ale udělení léna římskoněmeckým panovníkem před domácí volbou odmítli jako nebezpečný precedens. Proto byl zvolen synovec Soběslava a syn Vladislava I., Vladislav II. V Čechách to byl starý známý: mladík bezuzdné povahy utekl za sestrou do Bavor, Soběslav ho přivedl zpět a postavil do čela vojska pro Lotara, mladík však i s penězi pro vojáky utekl. Proto se nelze divit, že volba nového knížete nebyla jednomyslná. Odstupuje nevysvěcený pražský biskup, opat Silvestr, Vladislav tam chce mít mu plně oddaného pražského probošta Otu, který je brzy vysvěcen. Král Konrád Vladislavovi II. bez ohledu na bratrance ochotně odevzdal praporec, Vladislav si bere Konrádovu nevlastní sestru Gertrudu Babenberskou. Konrád Znojemský i Vratislav Brněnský uznali svrchovanost knížete, zajal v Olomouci bratrance Vladislava, ten však utekl ke strýci do Uher; z Ruska do údělu povolán Ota III. Olomoucký (Jindřich Zdík, který měl napjaté vztahy s jihomoravskými Přemyslovci, si k němu rychle našel cestu).

Odboj proti Vladislavovi II. Četné popravy, Jindřich Zdík jde radši na marnou misii do Prus. Odpor proti knížeti - moravští údělníci + Vladislav a Lupold. Vladislav II. chce s odbojníky jednat, služby mu nabízí Zdík, který však ani není vpuštěn do diecéze. Zdík do Říma, chce na novou misii, ale domácí problémy vážnější. Spiklenci zvolili kandidátem na trůn znojemského knížete Konráda, 1142 s příbuznými a velmoži (Načerat) táhne do Čech, za Vladislavem II. stojí Zdík a bratři Děpolt (zakladatel rodu Děpolticů) s Jindřichem. Konrádovo moravské vojsko vítězí (ale padl Načerat). Vladislav jde se Zdíkem a věrným Velislavem pro pomoc ke Konrádovi, Děpolt brání Prahu. V Praze hoří kostely, Konrád však město nedobyl. Říšské vojsko na cestě, Konrád ustupuje. Konrád III. s Vladislavem na letnice na Vyšehradě, po výplatě peněz Konrád domů. 1143 Vladislav pustoší Moravu. Údělná knížata zprvu odmítají pustit Zdíka na Moravu, exkomunikace a interdikt, zásah Říma: legát kardinál Guido, smír. Vladislavovi II. se poddává Ota Olomoucký a Vratislav Brněnský, potom snad i Konrád Znojemský. Neuvěřitelné je, že Vladislav jim úděly ponechal. Předák Velislav odměněn doživotní správou Vyšehradu.

Prosazování církevního reformního programu v českých zemích

Návštěva papežského legáta. Guido nechtěl jen urovnat konflikt Zdíka s údělníky, chtěl prosadit i reformy církevní kázně a správy: dodržování celibátu, kanonická volba, svěcení, ustálení farních obvodů. V pražské kapitule sesazen probošt (ženatý laik) a mnoho dalších; opatření neměla dlouhého trvání.

Organizace církevní správy na Moravě. Zdík, opora Soběslava, měl vliv i na Vladislava, chtěl oddělit moc církevní od světské (podle cisterciáků a premonstrátů), morálka a politický vliv církve nevalné. Zdík narazil na odpor údělných knížat (proti nim ho podporoval Vladislav) a znovu odešel do Jeruzaléma.

Příchod reformních řádů. Zdík je v Jeruzalémě u augustiniánů (asketická řehole sv. Augustina), zásady společného života (u nás augustiniáni až ve 14. století). Premonstráti - údolí Prémontré, zakl. Norbert z Gennepu (1080/85-1134), kaplan Jindřicha V., přijali řeholi sv. Augustina, díky Zdíkovi (a Vladislavovi) založen 1140 na Strahově premonstrátský klášter - Mons Sion, z Německa přichází kanovník Gotšalk. Další premonstráti nahrazovali benediktiny - Želiva (benediktini na Sázavu), Hradiště u Olomouce (benediktini do Opatovic). 1150 Vladislav se Zdíkem zakládají premonstrátskou kanonii v Olomouci. Premonstrátky - dvojkláštery, Vladislav s Gertrudou v Doksanech. Cisterciáci - do Sedlce je 1142 uvedl opět Zdík (mniši z Waldsas, soukromě založeno velmožem Miroslavem); panovnická založení - Plasy (1144), Pomuk. U nás morimondská větev: nejvýše Pomuk (dceřiný klášter německého Ebrachu - ten přímo z Morimondu); Plasy (Langheim - Ebrach - Morimond). Na počátku Vladislavovy vlády 11 klášterů, na konci 23. Důvody fundací: zbožnost, zachování památky, ekonomika, politika (proti velmožům).

Počátek církevních imunit. Zdík využil návštěvy legáta, 1144 do Bamberka za Konrádem III., zvláštní privilegium, potvrzení držby Podivína (na úkor pražského biskupství, právo razit mince, poddaní vyjati ze světské pravomoci) - první imunitní privilegium pro české země. To vyvolalo konflikt s údělníky, s Otou Olomouckým se to srovnalo, Konrád Znojemský ale neústupný, podporován sesazenými církevními hodnostáři. 1145 Jindřich Zdík s Otou Olomouckým do Říma, přepadeni v Jaroměřicích Konrádem Znojemským, Vratislavem Brněnským, Děpoltem ad., biskup utekl. Papež Evžen III. útočníky proklel, pokání.

Druhá křížová výprava

Vyhlášení druhé křížové výpravy. 1144 dobyl mosulský sultán Imadeddin Zemki Edessu. 1145 pokus o vyhlášení (papež Evžen III., Ludvík VII. X Suger, opat v Saint-Denis), všechny přesvědčil výmluvný Bernard z Clairvaux (sám ale účast svou i cisterciáků odmítl, místo pro klášter v Jeruzalémě přenechal premonstrátům), pokání za hříchy, výprava 1147-49 (vedlejší výpravy proti Saracénům a Obodritům - Zdík, Měšek Starý, neúspěch), Konrád III. i Vladislav II. (Jindřich, Spytihněv; zemi spravuje Děpolt), Ludvík VII., Vladislav ani nespatřil Jeruzalém, ztráty, návrat přes Konstantinopol, v Cařihradě navázal přátelství s byzantským císařem Manuelem Komnénem.

Návrat Vladislava II.; Soběslavův odboj. Vladislav II. zajal bratrance Spytihněva, doma se pokusil z vyhnanství zmocnit trůnu Soběslav (syn Soběslava I.), Děpolt ho zajal.

Daniel I. pražským biskupem. 1148 umírá Ota, po něm probošt svatovítské kapituly Daniel (1148-67), syn kanovníka Magnuse a synovec Zdíka, jeho bratr Alexandr vyšehradským proboštem. Daniel studoval v Paříži, inteligent, řečník, učenec, reformátor, jeho dosazení asi souvisí s Guidem, byl důvěrníkem Zdíka, Vladislava i papeže Evžena. Nedotahoval však věci do konce.

Změna politické situace

25. 6. 1150 zemřel po dlouhé nemoci Jindřich Zdík, králova opora, pohřben na Strahově, po něm královým důvěrníkem pražský biskup Daniel I. Olomouckým biskupem strahovský kanovník Jan Obidenův (1150-7). 4. 8. umírá i Gertruda.

Fridrich Barbarossa římskoněmeckým králem. 15. 2. 1152 zemřel Konrád III., říše v neutěšeném stavu. Welf Jindřich Lev chtěl zpět bavorské vévodství; zvýšení napětí mezi Štaufy a Welfy. Korunovaný Konrádův syn Jindřich zemřel už 1150, proto nástupcem Konrádův synovec, švábský vévoda Fridrich zvaný Barbarossa /Rudovous/ (1152-1190). S Fridrichem přišly politické změny: Barbarossa byl z matčiny strany bratrancem Jindřicha Lva, měl blíže k Welfům než Babenberkům, které podporoval Konrád i Vladislav; král propůjčil míšeňskému markrabímu Konrádovi Wettinskému Budyšínsko, které patřilo od 1136 Vladislavovi - český kníže zaujal k Barbarossovi zdrženlivé stanovisko. 1152 sněm, Vladislav poslal jen biskupa Daniela, syn Soběslava I. Oldřich (příbuzný Barbarossy) se uchází o český trůn, Fridrich za peníze souhlasil, Daniel uspokojil oba: Oldřich získal Hradecko (Oldřich s bratry Vladislavem a Soběslavem za rok na Barbarossově dvoře). Daniel chtěl smířit Barbarossu s Vladislavem, podpořil ho proti papeži, 1152 si Vladislav bere královu příbuznou Juditu (dcera durynského lantkrabího Ludvíka II. Železného). 1154 přiřknuto bavorské vévodství Jindřichu Lvovi, stále ho ale drží Babenberk Jindřich Jasomirgott (zemř. 1077). Barbarossovi odpůrci se neúčastnili královy římské jízdy: Jindřich Jasomirgott, brémský arcibiskup Hartvík, Albrecht Medvěd a Vladislav II. 1155 Barbarossa korunován na císaře, moc v Itálii ale neprosadil.

Obrat ve vztahu k císaři. Vladislav s bratrem Děpoltem, biskupem Danielem a kancléřem, vyšehradským prboštem Gervasiem na Barbarossově svatbě 1156. Výprava proti bohatým severoitalským městům - obnova Sacrum imperium (Svatá říše), dominum mundi (císařova vláda nad světem); hlavně proti Milánu. Fridrich se smířil s Jasomirgottem. Tajné setkání s Vladislavem knížeti zaručovalo korunu a Budyšínsko.

Řezno, 17. 9. 1156 - vyrovnání mezi Jindřichy Lvem a Jasomirgottem: Priviliegium Fridericanum "minus" ze 17. 9. 1156 (Řezno) aneb vznik Rakouska v jedné listině - Fridrich I. Barbarossa (Štauf, římský císař a německý král), Jindřich Jasomirgott (Babenberk, strýc Barbarossy), Jindřich Lev (Welf, bratranec Barbarossy z druhé strany): 1. Jindřich Jasomirgott dal Bavorsko Barbarossovi; 2. Barbarossa dal Bavorsko Jindřichu Lvu; 3. Jindřich Lev si nechal západ, vyňal z Bavorska Východní marku (Ostmark, Rakousko) a vrátil ji Barbarossovi; 4. Barbarossa povýšil Bavorskou východní marku na Rakouské vévodství a dal ho Jindřichu Jasomirgottovi.

Vladislavův syn Fridrich si bere dceru uherského krále Gejzy II. Alžbětu - smír. 1157 Barbarossa s Vladislavem proti polskému Boleslavovi IV., tomu odebráno Slezsko. V Olomouci nový biskup Jan (1157-1172).

Královská koruna. Řezno 1158 - korunovace, právo nosit korunu slíbeno i nástupcům. Čeští velmoži nesouhlasili s královým záměrem táhnout do Itálie, vinili hlavně Daniela. Mladí však snili o dobytí Milána.

Milánská výprava. Český panovník se poprvé osobně účastnil italského tažení, s ním Děpolt, Gervasius, připojili se i Daniel s kaplany Dětlebem, Otou a Vincenciem (notář a historik). Potíže se zásobováním, města se vzdávala, jen Milán vzdoroval. U Brescie se Vladislav spojil s Barbarossou, české úspěchy. O Miláno se několik týdnů tvrdě bojovalo, poté jednání, která zprostředkovává Vladislav, Vincensius sepsal tvrdé podmínky císaře, kapitulace Milána, milánští přísahají císaři věrnost, na závěr obřadu mše, Vladislav veřejně korunován. Vladislav onemocněl, s velikou kořistí do Čech, Daniel zůstává. Česká statečnost zapůsobila v Itálii, viněni z kanibalismu. Města se musela vzdát regálií, ronkalské zákony vracely stav před konkordát wormský, konec městské svobody italských měst, dosazeni císařovi muži, Barbarossa města finančně ruinuje. Města Milán (nepyšnější a nejbohatší město) a Crema císařovy požadavky odmítla, říšská klatba, 1160 padla Crema, 1162 Milán.

Papežské schizma. Špatné vztahy s papežstvím. 1159 umírá Hadrián IV., rozkol mezi kardinály, 18leté schizma. Barbarossa marně prosazoval svého Viktora IV. proti Alexandrovi III. (1159-1181). 1161 proti Milánu Vladislavův bratr Děpolt a syn Fridrich.

Konflikty s moravskými Přemyslovci. 1156 zemřel Vratislav Brněnský, jeho úděl dostal Konrád Znojemský. 1160 zemřel Ota III. Olomoucký, děti nedospělé, Vladislav Olomoucko přičlenil ke královské komoře a později svěřil synovi Fridrichovi. 1161 však hrad Olomouc dobyt Soběslavem, Vladislav ho dohodou získává zpět, ale Soběslav uvězněn.

Pád Milána. Dlouhé obléhání, Děpolt uražen Rainaldem z Dasselu (arcibiskup, mocný císařova dvora), Fridrich načas domů, u dvora se prosazuje syn Soběslava I. Oldřich, 1. 3. 1162 Milánští odevzdali klíče, všichni museli z města, hradby strženy, příkopy zasypány, drancování, zapálení. Město srovnáno se zemí, obyvatelé do čtyř vesnic.

Boj o trůn v Uhrách. Díky Danielovi má Vladislav stále přední postavení v říši. 1162 umírá uherský král Gejza II., za nezletilého Štěpána III. vládne matka Eufrozina, proti nim Gejzův bratr Štěpán (IV.), jeho ženou neteř byzantského císaře Manuela Komnéna. Proti němu Vladislavovi Češi a Fridrichovi Moravané, byzantský císař poslal k Vladislavovi dvořana Bohutu (Moravan, který přišel do Cařihradu za II. KV), Manuel Komnénos i Štěpán IV. vyklidili pozice, kořist Čechům, vyjednávání, Štěpán III. zůstal králem (1162-72).

Čtvrtá italská výprava Fridricha Barbarossy. 1164 umírá Barbarossův papež Viktor IV., nový Paschal III. nemá podporu. Odboj v Itálii, za byzantské a anglické peníze postaven Milán, Alexandr III. se opíral o Normany. 1166 do Itálie, za Čechy Děpolt, Daniel i Oldřich, 1167 dobyt Řím, Alexandr prchnul, Paschal dosazen. Barbarossa na vrcholu moci, blíží se ale katastrofa. Malárie, umírá biskup Daniel, kancléř Rainald z Dasselu, švábský vévoda Fridrich i Přemyslovec Děpolt a další. Nemocný císař domů. Alexandr to pokládal za boží soud, Itálie od císaře odpadá.

Upevňování panovnické moci v německých oblastech říše. Vzrůstá moc knížat 1168-74 Barbarossa upevňuje pozice v Německu, budování královského teritoria, nová města a hrady, napětí mezi císařem a říšskými knížaty (nejmocnější Jindřich Lev). Barbarosa sesazuje biskupy a arcibiskupy Alexandra III.

Přemyslovec Vojtěch arcibiskupem salcburským. Syn Vladislava, jáhen Vojtěch, zvolen proti vůli císaře arcibiskupem v Salcburku, byl přívržencem normálního papeže Alexandra III. Císař z vojskem k Salcburku, Vojtěch se podrobil a vzdal se regálií. Císař Vojtěcha neuznal, nový arcibiskup dlouho nezvolen.

Vnitřní poměry v Čechách

Vladislav ztratil Daniela, ochladly vztahy s Barbarossou. 1169 novým biskupem cisterciácký opat v Sedlci Gotpold, brzy umírá; královna vybrala příbuzného Fridricha z Putelendorfu, syn saského falckrabího Fridricha. 1172 umírá i olomoucký biskup Jan IV., zvolen Dětleb. Vladislav vyhnal do Uher syna z prvního manželství Svatopluka, který ubodal úředníka Vojslava a zranil královnu. V rámci říše se 1172 Vladislav vydal úspěšně s Barbarossou do Polska proti Měškovi III., který vyhnal ze Slezska syna Vladislava II. Slezského Boleslava.

Zásahy říše do nástupnictví v Čechách. 1172 abdikace Vladislava ve prospěch nejstaršího syna Fridricha /Bedřicha/ (1172-1173), obešel volební právo velmožů (Vladislav do Strahovského kláštera). Císař a velmožové preferovali Soběslava. Fridrich knížetem, Vladislav králem - 1173 šli i se Soběslavem k Barbarossovi, ten odňal Fridrichovi české knížectví, protože je nedostal podle práva (bez souhlasu Čechů a z rukou císařových), nastolil Oldřicha (také bez souhlasu Čechů!), Oldřich se prý dobrovolně vzdal trůnu ve prospěch staršího bratra Soběslava (II.), ten nenastoupil jako král, ale jen jako kníže. Oldřich byl první český kníže dosazený pouze z vůle císaře, v Čechách nevole. Vladislav do Durynska, 1174 umírá, pohřben v premonstrátském jím spoluzaloženém Strahovském klášteře. Svatopluk umírá ve vyhnanství. Fridrich pobývá v Uhrách a v říši.

Kulturní význam vlády Vladislava II.

Král, ale závislost na Barbarossovi a říši.

Architektura a výtvarné umění. Vliv Bavorska, Saska, Itálie, Francie. Stavitelé: Přemyslovci, biskupové, velmoži. Italizující architektura. Kamenné domy na Starém Městě pražském. V 60tých letech 12. století dala Judita postavit kamenný most přes Vltavu - mimořádný hospodářský i umělecký význam. Na Vladislavově dvoře kvetlo sochařství. Dlaždice, nástěnné malby v kostelech (legendy, Bible). První pečeti českého původu - dvoustranné, mincovní, panovník a sv. Václav. Iluminované rukopisy - Ostrovský žaltář.

Odraz styků s Východem v mentalitě člověka - počátky tolerance.

Příchod rytířských řádů - johanité. Johanité vznikli 1154, do Čech je přivedl kancléř Gervasius 1169.

Historiografie. Z pražské kapituly se šíří do klášterů. Kol. r. 1146 napsal neznámý mnich rodinného kláštera olomouckých Přemyslovců, Hradiště, podle starších záznamů, a snad také pražských kapitulních análů, KK a univerzální Kroniky Frutolfa z Michelsbergu, případně ve zpracování Ekkeharda z Aury, klášterní anály. Po vyhnání benediktinů z hradiště odnesli mniši spis s sebou do Optaovic, kde byl přepracován, doplněn událostmi z dějin opatovického kláštera a bylo k němu připojeno opatovické pokračování. Tak vznikly Hradišťsko-opatovické anály, jedny z mála podobných spisů dochované nejen ve znění, ale také v rukopisu 12. století.

Doba vlády Vladislava II. nalezla svého historika v pražském kanovníkovi a knížecím a biskupském kaplanu Vincenciovi. Vincencius vylíčil ve svém spisu české dějiny od smrti Soběslava I. a nástupu Vladislava II. na český trůn do roku 1167, kdy spis uprostřed věty končí. Živě napsaný text představuje anály, královská gesta a osobní memoáry autora. Byl napsán někdy mezi lety 1167-1172. Autor jako účastník většiny popisovaných dějů přináší spolehlivé informace o důležitých událostech Vladislavovy vlády, především však o vývoji obléhání Milána. V tomto směru patří k prvořadým pramenům nejen českého prostředí, ale v evropském kontextu vůbec.

Na vývoj událostí po abdikaci Vladislava II. reagoval další z klášterních historiků, neznámý sázavský mnich, který nedlouho po roce 1173 začal psát dějiny kláštera. Legendy a zprávy o založení a dějinách sázavského kláštera začlenil do KK a připojil samostatné pokračování. Dovedl je do roku 1162. Spis Mnicha sázavského je vlastně první českou klášterní kronikou. Osudy kláštera se v ní prolínají s osudy země, hlavní autorův zájem se však obrací k církevním záležitostem. Kromě významných událostí z dějin země a svého kláštera registruje kronika změny na biskupském stolci v Praze a v Olomouci, změny opatů v některých českých klášterech, vyzdvihuje zbožné skutky obyvatel Čech, pravidelně zaznamenává zbožné poutě do Říma a Jeruzaléma, občas i to, co se odehrálo v životě církve v jiných zemích. Reaguje na Barbarossovo zasahování do práv českého státu.

Správa státu

Prosazení listiny v právních vztazích. Ve styku s církví listina zdomácněla. Vladislav II. měl primitivní kancelář s kancléřem, vyšehradským proboštem Gervasiem (rádce). Ke kanceláři patřil i historik a kaplan Vincencius, králův notář. Listiny vydávali biskup Daniel - oltářní autentiky (pravost ostatků).

Nejvyšší úřady. K panovníkově osobě se vztahují úřady mečníka, stolníka a číšníka. Lovčí - panovnické lesy. Maršálek - správce knížecích stájí. Komorník - původně šaty, skvosty a peníze, později správce knížecí komory, finance. Dvorský sudí zastupuje panovníka v soudnictví.

Pronikání říšského vlivu do vnitřních poměrů v českém státě (1172-1197)

Vláda Soběslava II. (1173-1178) (†1182)

Soběslav II. v Praze okázale uvítán a nastolen. Popravil svého krutého věznitele, správce hradu Přimdy Konráda Šturma, za což se musel veřejně kát (porušení přísahy předákům). V pramenech je uváděn jako dobrý a rázný panovník. Oldřichovi svěřil Olomoucko, jinak úřady beze změn.

Společenské poměry v českém státě ve druhé polovině 12. století

V domácí politice se opíral o nižší společenské vrstvy, současníci ho někdy pohrdlivě nazývali selským knížetem (princeps rusticorum). Panovník sice vrchní vlastník půdy, ale velmožové často prosadili dědičnou držbu půdy - pozemková šlechta. Kolonizace, technické vymoženosti, větší produktivita hlavního zdroje obživy - zemědělství (úhorové hospodářství, trojpolní systém). Peníze investovány do nákladných církevních a vojenských staveb. Rozvoj řemesel, lokálního i dálkového obchodu - cizí kupci, speciální práva, Soběslav II. sám potvrdil a rozšířil pražským Němcům v osadě na Poříčí práva, která jí kdysi udělil jeho dědeček Vratislav II.

Soběslav II. a říše

Pátá výprava Fridricha Barbarossy do Itálie. Císaři vděčil Soběslav za své postavení, musel mu poskytnout vojenskou pomoc, v čele vojska bratr Oldřich, sám se věnoval domácí politice, přes Barbarossovu výslovnou žádost odepřel účast pražského biskupa Fridricha. 1168 umřel Paschal III., nový protipapež Kalixt III., Barbarossa ale jedná s Alexandrem III., 1169 císařův syn Jindřich prosazen za krále (ten by byl na straně Alexandra, Rudovous by se distancoval, papež by se oddělil od proticísařského lombardského spolku severoitalských měst). 1174 slabá výprava do Itálie.

Obléhání Alessandrie. České vojsko mělo opět potíže se zásobováním, loupení, oslabení, část Čechů domů, Alessandria nedobyta, 1175 konec výpravy.

Konec papežského schizmatu. Císař neměl žádnou pomoc z říše, 1176 prohrál bitvu u Legnana. 1177 mír v Benátkách, papež zrušil klatbu, císař mu složil hold. Obětí smlouvy např. Přemyslovec Vojtěch, který se právě v Benátkách musel vzdát salcburského arcibiskupství.

Spor o Vitorazsko (do 1186 součást Čech)

Rakouští kolonizátoři pronikají do českého vnitrozemí, spor mezi Soběslavem a rakouským vévodou Jindřichem, Soběslav se dohodl s uherským králem a štýrským vévodou, štýrské vojsko plení 1175 Rakousy. Soběslav se po nedorozumění smiřuje s Konrádem Otou, oba do Rakous, vypálili klášter ve Světlé (Zwettl), rakouská odveta. Proti plenění Rakous papež (asi vyloučil Soběslava z církve) i císař, rakouský vévoda Jindřich umírá 1177, syn Jindřicha Jasomirgotta Liupold žaluje u císaře na Soběslava, ten se odmítl ke dvoru dostavit. Soběslav dává uvěznit bratra Oldřicha (umírá), místo něj do Olomouce dosazuje svého nejmladšího bratra Václava. Soběslav ve sporu s Konrádem Otou, Soběslav napadne 1178 s Václavem Znojemsko, Konrád Ota ale s Liupoldovou pomocí oba obrací na útěk; Rakušané poplenili Konrádovo Brněnsko. Fridrich Barbarossa zatím 1178 udělil sesazenému Fridrichovi (syn Vladislava II.) české země v léno; trůn ještě musel dobýt.

Boj o trůn

Fridrich uvítán strahovskými premonstráty, dobyl Pražský hrad i se Soběslavovou ženou a měl Čechy.

Bitva u Loděnice. Soběslav se nevzdával, porazil Fridricha v lednu 1179 v bitvě u Loděnice na Berounsku - krvavá bitva v mraze. Fridrich s Konrádem Otou ale oblehli Prahu, tito spojenci Soběslava porazili "Na bojišti", kde Fridrichova manželka Alžběta nechala postavit kostel sv. Jana Křtitele a darovala ho johanitům (Bojiště tenkrát před Prahou, dnes Nové Město pražské; na toto místo umisťuje mnoho bitev autor Dalimilovy kroniky). Soběslav umírá v říši roku 1180, pohřben je na Vyšehradě.

Vláda knížete Fridricha (1172-3, 1178-1182, 1182-1189)

Říšský sněm v Chebu - 1179, otázka rakouských hranic, císař tam povolal Fridricha, část Vitorazska připadla Rakousku, hranice posunuta na sever, smír s Liupoldem. Fridrich nepříliš schopný, dráždil šlechtu i duchovenstvo, pod pantoflem. 1179 umírá pražský biskup Fridrich, až za rok biskupem kněžnin biskup Valentin (Voliš) - proti vůli duchovenstva. V Olomouci po smrti biskupa Dětleba 1181 dosazen pražský probošt Pelhřim. 1182 umírá Valentin, biskupem bratranec knížete Fridricha, vyšehradský probošt Jindřich Břetislav (1182-1197) /syn Vladislava II. Jindřicha - družiník krále Vladislava, Jeruzalém/.

Ohrožení celistvosti českého státu

Řezenský soud. 1182 nespokojenost s knížetem Fridrichem a kněžnou, šlechta Fridricha vyhnala ze země a zvolila si za knížete Konráda Otu. Ten s moravským vojskem dobyl Pražský hrad. Fridrich se obrátil na císaře, ten obeslal Čechy na sněm do Řezna - dosud nejtvrdší zásah do českých záležitostí: přineseny katovské sekery, urození přijali Fridricha za knížete, Konrád se musel spokojit s Moravou, vzniká Moravské markrabství (+ Přemysl, markrabětem už za Bedřicha 1179, markrabství nepodléhalo Říši). Barbarossa rozhodčím (respekt k univerzalistické moci císaře), pod jeho přímou správu se dostává sedlecká provincie v Z Čechách (1182-93).

Další povstání proti knížeti Fridrichovi. 1184 Fridrich u Barbarossy v Mohuči, slavnost, říšský číšník. Doma povstání, do čela postaven poslední Soběslavovec Václav, kněžna Alžběta ale Pražský hrad uhájila, Fridrichovi pomohl bratr Vojtěch, který se opět stal arcibiskupem salcburským, Václav uprchnul ze země. Pomohli i Liupoldovi Rakušané, což Fridricha stálo značnou část Vitorazska uhájenou v Chebu. Sebevědomý Fridrich chtěl zvrátit řezenský soud, císař v Itálii, 1185 Fridrichův bratr Přemysl plení Konrádovu Moravu, 1185 bitva u Loděnice na Znojemsku, proti Přemyslovi se tentokrát Konrád Ota postavil, krvavá bitva, Češi zvítězili, ale po obrovských ztrátách neplenili, odešli domů.

Smír. 1186 se Fridrich s Konrádem Otou smířili ve Starém Kníně, moravskému markraběti asi slíbeno nástupnictví (které by jinak chtěl Přemysl), šlechta to stvrdila přísahou.

Nezávislost pražského biskupa na českém knížeti. Napětí mezi knížetem a biskupem, Jindřich Břetislav se neúčastní politiky, je nespokojen s postavením církve, stěžuje si na údělného knížete Děpolta II. Jindřich žaluje u císaře, 1187 sněm v Řezně, kníže ho označil jen za svého kaplana, Jindřich Břetislav získal od císaře zlatou bulu (nedochovaná) potvrzující příslušnost pražského biskupa k říšským knížatům (biskupům) a jeho nezávislost na českém knížeti - další oslabení českého knížete (mohl ztratit kontrolu nad duchovenstvem), posílení vlivu říše. Děpolt prchá do ciziny.

Příprava třetí křížové výpravy. 1187 padl po Hattínu i Jeruzalém, Saladin se zmocnil i většiny ostatních křižáckých měst a hradů. Papež Urban III. z toho zemřel, jeho nástupce Řehoř VIII. vyzývá encyklikou Audita tremendi k nové křížové výpravě. Kříž přijal princ Richard Lví srdce, cisterciáci přesvědčili i anglického a francouzského krále, císaře Barbarossu (76 let!) a jeho syna Fridricha (švábský vévoda), Fridricha Českého a snad i Konráda Otu. Účast odmítl jen Jindřich Lev. Říšská armáda prý měla přes 100.000 mužů.

Smrt knížete Fridricha. Nástup Konráda Oty

1189 zemřel český kníže Fridrich, nastoupil Konrád Ota - vynikající státník a politik; zažehnáno nebezpečí ztráty Moravy. Konrád Ota dostal od císaře zemi v léno, omluvil se z křížové výpravy, poslal vojsko. Barbarossa zatím urovnal spory mezi Wettiny, Jindřicha Lva donutil načas emigrovat. Konrád Ota povolal z vyhnanství své příbuzné, vrací se kníže Děpolt i Václav. Synové Oty III. Vladimír a Břetislav dostali do správy Olomoucko. Děpolt vede Čechy na křížovou výpravu, tvoří sbor společně s Uhry.

Třetí křížová výprava

Barbarossa netrpělivý, po úspěších chtěl přeplavat řeku Salefu v Anatolii a 10. 6. 1190 utonul (měkké části jeho těla pohřbeny v Antiochii, kostra v Týru). Výprava se zhroutila, jeho syn Fridrich Švábský vojsko neudržel, zbytek vojska zužován epidemií, umírá i český kníže Děpolt II. U Akkonu založeno německé špitální bratrstvo (později řád německých rytířů), umírá i Fridrich Švábský. Anglický král Richard Lví srdce a francouzský Filip II. August dobyli 1191 Akkon, příměří se Saladinem, možnost svobodně navštěvovat Jeruzalém.

Vláda Konráda Oty (1182, 1189-1191)

Konrád Ota řeší v říši spor míšeňského markrabího Oty a jeho syna Albrechta Pyšného.

Statuta Konráda Oty. Shromáždění v Sadské, 1189, první česky psaný zákoník, Konrád Ota uznal práva, kterých dosáhla šlechta, potvrdil jí dědičnou držbu pozemkového majetku (dříve odúmrť), který si přivlastnila ve 12. století (šlechta stavem). Statuta posilují panovníka v oblasti správní a soudní - návody na zemské soudnictví: 1. zemské (zvykové) právo; 2. městské právo až ve 13. století, působí na něj německá zemská práva (Sachsenspiegel); 3. kanonické právo - na to působí římské právo.

Italská jízda Jindřicha VI. Smrt Konráda Oty. Jindřich Lev dobyl s podporou anglického a dánského krále Sasko, Jindřich VI. (1169/1190 - 1197) uzavřel nevýhodný mír a spěchal do Itálie (papež Celestin III. nahrává Tankredovi z Lecce), Konrád Ota svěřil zemi Václavovi a účastnil se římské jízdy, české vojsko dobré u Neapole. 9. 9. 1191 umírá Konrád Ota na mor, tělo pohřbeno na Monte Cassinu, vyvařené kosti převezeny do Prahy. Smrt císařovy české opory zaznamenala většina soudobých historiků.

Boj o trůn po smrti Konráda Oty

Na trůn nastoupil nejstarší Přemyslovec Václav II. (1191-92), nejmladší syn Soběslava I. a bratr Soběslava II. 1192 je Pražský hrad dobyt Přemyslem (1192-93), synem Vladislava II. a Judity Durynské, biskup Jindřich Břetislav mu zajistil Čechy u císaře (za peníze - dluh), mladší bratr Vladislav markrabím moravským. Václav uvězněn míšeňským Albrechtem, Přemyslovec Spytihněv (asi syn Vratislava Brněnského) uprchnul. Jindřich Břetislav mimo biskupství (dluh). Přemysl (manžel Adléty Míšeňské) s Welfy proti císaři, Jindřich VI. zbavil Přemysla trůnu, Jindřichu Břetislavovi odpustil dluh a dal mu trůn. Biskup se Spytihněvem dobyli Prahu, Přemysl utekl do Míšně.

Vláda Jindřicha Břetislava (1193-1197)

Jindřich VI. do Itálie, kníže-biskup Jindřich Břetislav mu poskytl vojsko, úspěch. 1194 si Jindřich Břetislav podrobil Moravu, nyní tedy už kníže-markrabě-biskup zajal Vladislava a odvedl ho do Prahy. Brněnsko dostali Vratislavovi synové Spytihněv a Svatopluk (knížata, moravští údělníci), Spytihněv oslepen 1197. Děpoltici, Děpolt III. a Soběslav, zbaveni údělu a drženi u dvora. Pouze Vladimír a Břetislav nadále zůstali v Olomouci. V Olomouci zemřel biskup Kaim a nastoupil Engelbert.

Příprava křížové výpravy. Jindřich VI. získal v Itálii normanský poklad, 1194 se stal sicilským králem, narodil se mu syn, chtěl prosadit dědičnost císařství; aby získal papeže, 1195 vyhlašuje křížovou výpravu na sněmu ve Wormsu, cílem dobýt Svatou zemi a Byzanc, k výpravě se přihlásil i Jindřich Břetislav (+ Hroznata, blahoslaven). 1197 však císař umírá.

Církevní poměry v Čechách. 1197 po 50ti letech u nás papežský legát, Petr z Capuy. U nás stále manželství kněží, opět sesazování opatů, oba biskupové nekvalitní.

Smrt Jindřicha Břetislava. Jindřich Břetislav nemocný, Přemysl získal císařovu přízeň i příslib knížectví, 1197 se pokusil dobýt Prahu, šlechta ale stála za neškodným Jindřichem Břetislavem, Přemysl do ciziny. Kníže-biskup vězní Přemyslova bratra Vladislava Jindřicha, bojí se, jede do štaufského Chebu, tam ale umírá, je pohřben vedle své matky v Doksanech.

Kulturní poměry v českých zemích v poslední čtvrtině 12. století

Politická nejistota kultuře moc nepomohla, panovníci po sobě nic nezanechali, iniciativu přebírá šlechta - dvory, kláštery, kostely. Moravský Přemyslovec Konrád Ota zakládá 1190 s matkou Marií premonstrátskou kanonii v Louce u Znojma. Moravský markrabí Vladislav Jindřich založil na poč. 13. stol. Velehrad, první cisterciácký klášter na Moravě. Hrabišici Kojata a Všebor před 1188 přivedli do Čech nový řád, Strážce Božího hrobu (křížovníci s červeným křížem) - klášter na Zderaze u Prahy. Premonstráti v Milevsku (Jiří z Milevska), v Teplé (Hroznata), premonstrátky v Dolních Kounicích u Brna (Vilém z Pulině). Kláštery měly knihovny.

Neuspořádané politické poměry byly snad i příčinou jistého nezájmu o literární, hlavně historickou tvorbu. Jediným spisem, který informuje o událostech této doby, je Letopis opata premonstrátského kláštera v Milevsku Jarlocha (ca 1165-1230/34), který však vznikl až ve dvacátých letech 13. století. Jarloch jím navázal na nedokončený Letopis Vincenciův a zaznamenal konec vlády Vladislava II. a následující události až do královské korunovace Přemysla Otakara I. Značně tendenční spis podává české dějiny z hlediska vysokého církevního činitele, příslušníka mezinárodně organizovaného řádu a přívržence církevní reformy. Podobně jako spis Vincenciův, není Jarlochův Letopis dokončen. Do výkladu českých dějin vložil autor vyprávění účastníka Barbarossova tažení do Svaté země Ansberta o této křížové výpravě.

Český stát za posledních Přemyslovců (1197 - 1306)

Přemysl Otakar I. českým knížetem a králem (1192-3, 1197-1230)

Evropský profil politiky českého státu a trend jeho monarchické identity (1197-1212)

Od 13. století se Český stát vyvíjel ve středověkou velmoc, rok 1197 je mezníkem mezi raným a vrcholným středověkem (umírá i Jindřich VI. Štaufský, boje o trůn v Říši).

Nastolení "dvojvládí" Vladislava Jindřicha a Přemysla v roce 1197. Po smrti Jindřicha Břetislava 1197 útočí z Míšně Přemysl, "kněžic" Spytihněv ho poráží, je vrchním velitelem vojska a jakýmsi místodržícím. Předáci nechtěli na trůně slabého Spytihněva ani silného Přemysla, proto na trůn přímo z vězení povýšili Vladislava Jindřicha (1197), ten dosadil svého kaplana Milíka Daniela na biskupský stolec jako Daniela II. (porušení císařské investitury!). Nečekaně umírá mladý císař a sicilský král Jindřich VI. (Mesina, 28. 9. 1197), Fridrich-Roger malý, štaufská Říše oslabena. Přemysl (syn Vladislava II. a Judity) táhne do Čech, z mocných velmožů na jeho straně pouze Černín (později nejvyšší komorník), Ronovci a Hrabišici. Vladislav Jindřich jde s početnějším vojskem Přemyslovi vstříc, k překvapení všech ustoupil. Vladislav navrhl staršímu bratrovi spoluvládu s uznáním jeho přednosti, ale žádal vládu na Moravě. Přemysl nabídku přijal, znamenala i šanci na zlepšení vztahů s vysokou šlechtou. Zánik nastolovacího rituálu (kamenný stolec na Pražském hradě), souhlas předáků a bojovníků s volbou stále nutný pro legitimitu, nevytlačen ani korunovací.

Obnova království v roce 1198. Taktickým vyjednáváním Přemysl získal ve sporu o římskoněmecký trůn dědičnou královskou hodnost privilegiem (předloha pro Zlatou bulu sicilskou) od štaufského Filipa Švábského (Barbarossův syn), na jehož straně stál (ghibellin); stalo se tak při Filipově korunovaci v Mohuči (šlechta stála při Přemyslovi), vztahy mezi Filipem a Přemyslem dobré (Přemysl uměl německy), společné vojenské akce, Přemysl v říjnu v Boppardu korunován. Po Přemyslově "zradě" ho uznal i Filipův protivník Ota IV. z rodu Welfů (1203) i papež Inocenc III. (1204), který přiměl Přemysla Otakara I., aby pomohl na trůn jeho chráněnci Fridrichu II. (mladý syn Jindřicha VI.).

Počátek Přemyslovy manželské aféry: Adléta a Konstancie. Přemyslova žena Adléta byla dcerou Oty Bohatého z rodu míšeňský Wettinů, její bratr Dětřich zajal Přemyslova soupeře knížete Václava, jimi posílen mohl Přemysl 1197 do Prahy. Přemysl ale po získání koruny požádal uherského krále Imricha o ruku jeho sestry Konstancie (1199) - chtěl založit královskou rodinu, biskup Daniel rozvázal jeho sňatek (pro příbuzenství), Adléta odchází do Míšně, žádá papeže Inocence III. o ochranu manželství a práv pro syna Vratislava.

Zásah papeže Inocence III. do bojů o říšský trůn a uznání české koruny (1203-1204). Inocenc III. (1198-1216) se cítil být nadřazen světským panovníkům, chtěl, aby Přemysl přešel na stranu Oty IV. Přemysl posiluje doma, po smrti Vladimíra a Břetislava se 1201 sám ujal Olomoucka (dux - vévoda), legitimní nástupce Sifrýd nakonec jen kanovníkem olomouckým; zabrány i děpoltické východní Čechy. Přemysl opatrně vyhověl papeži, jeho zájmen je konsolidovat "národní" stát (1204 žádá papeže o arcibiskupství pro "národ český"; kanonizace Prokopa). Přemysl se poprvé v historii odvrací od geopoliticky blízké procísařské politiky, z ghibellina se stává guelf. Moravský markrabě Vladislav Jindřich formálně vyjednával na říšském sjezdu v Bamberku vztahy s Filipem, ten ale protiprávně v Chebu uděluje Čechy v léno Děpoltovi III. Přemysl si udržel bratrovu podporu za cenu rozšíření jeho markraběcí pravomoci i na olomoucké vévodství, markrabě zakládá klášter Velehrad (1204/5). 1203 vydal Ota druhé (také nedochované) říšské privilegium, potvrzena dědičná královská hodnost, papežský biskup Guido Přemysla pomazal a korunoval na krále (opět za války bez sakrální pompy, před Merseburkem, rytířství); korunovace překračuje Říši, udělilo ji papežství, kardinál Guido hostem v Čechách, jedná s šlechtou. Heraldika: říká se, že jednoocasá lvice je od Milána - Barbarossa, dvouocasá od Oty (Přemysl na něm díky papeži téměř nezávislý), orlice však pokračuje, není to tak jednoznačné, dlouhý vývoj. 1204 žádá Přemysl papeže o arcibiskupství, papež uznal a potvrdil královskou hodnost Přemysla I., toho ale ani nenapadlo vyměnit vazalství k Říši za vazalství k papeži. Zřízení arcibiskupství odsunuto, ale byl kanonizován sázavský opat Prokop (4. 7. 1204).

Údobí Přemyslovy defenzivní politiky a její překonání, Zlatá bula sicilská (1212). 1204 IV. křížová výprava, dobyta Konstantinopol (latinské císařství), v Říši Filip vytlačil Otu (porazil lantkraběte Durynského a zahnal česká vojska), Přemysl oznámil papeži, že Filipovi nemůže sám vzdorovat a je nucen ho uznat za římského vládce. Štaufské vítězství neohrozilo královu autoritu. Část šlechty Štaufy respektovala, Přemysl ale izoloval vliv Děpolticů, smířil se s Filipem, Děpoltici získali východočeský úděl (vévodové Děpolt III. a Soběslav). Filip donutil Přemysla k přijetí Adléty zpět na pražský dvůr. Dánský král Valdemar II. žádá o ruku Přemyslovy dcery Markéty, v Dánsku přijala jméno Dagmar a získala si skvělou pověst (syn Valdemar ale zemřel předčasně a nestal se dědicem trůnu). Konstancii se ale narodil syn Václav a Adléta odchází 1205 ze země, 1206 Přemysl krátce v papežské klatbě. Filip si chce definitivně získat Přemysla, 1207 zasnubuje dceru Kunhutu s Václavem, tím padly požadavky na české válečné reparace Štaufům. Přemysl opět vládna Olomoucku.

Ota IV. téměř opuštěn, 1208 Filip s Přemyslem plánují tažení proti Wettinům, Filip je však v Bamberku zavražděn bavorským falckrabětem Otou (ten zabit a dlouho nepohřben), Ota IV. všeobecně uznán (je mu zasnoubena Filipova dcera Beatrix). Bez Přemyslova vojska Ota za papežem pro korunu (prý nebyl moc chápavý), Ota chtěl světovládu, papež ho 1210 exkomunikoval (podpora fr. krále Filipa II. Augusta). Svého synovce Otu IV. podporovali angl. králové Richard Lví srdce i Jan Bezzemek. 1210 sází papež na mladého sicilského krále Fridricha-Rogera z rodu Štaufů, myslel si, že v něm bude mít oporu pro papežskou politiku. Papež se obrací na Přemysla o podporu, Adléta umírá, Konstancie a děti z obou manželství legitimní (tedy i Adlétin Vratislav). Uherský král Ondřej II. provdal dceru (sv.) Alžbětu do durynské ludvíkovské lantkraběcí rodiny za Heřmanova syna Ludvíka (hrad Wartburg). 1211 v Norimberku pod vedením Přemysla knížata zvolila Fridricha II. - "volený císař". Ota uděluje Otakarovu synovi Vratislavovi české království (1212), na jeho straně Černín. Markrabě Vladislav Jindřich posiluje svou pozici.

Odměnou za aktivní podporu Přemysla Otakara I. bylo ze strany Fridricha II. vydání slavné Zlaté buly sicilské v Basileji (26. 8. 1212). Tato listina měla spíše symbolický než konstitutivní význam pro právní poměr mezi Čechami a Říší, oba králové se osobně setkali až v následujícím roce. Neodráží nové skutečnosti, ale navazuje na starší privilegia (1198, 1203). Přesto zachycuje "svobody", které nemají obdobu pro postavení žádného z říšských knížat. Listina uznává, že německý král nemá právo zasahovat do volby českého panovníka, ten má právo na dědičný titul královský a právo investitury, tj. právo jmenovat domácí biskupy. Závazky českého krále vůči Svaté říši římské: nemusel se zúčastňovat říšských sněmů na místech, která byla více vzdálena od českého království, nemusel se zúčastňovat císařské korunovační jízdy do Říma, ale musel na ni poslat 300 oděnců (nebo zaplatit 300 hřiven stříbra). Dále získal český král právo volit římského krále. Moravské markrabství a pražské biskupství se staly nedílnou součástí českého království. Císař v ten stejný den vydal další dvě listiny: v první dává Přemyslovi hrady Floss, Schwarzenberg, Lichtenstein a Donín, ve druhé dává moravskému markraběti "Mocran et Mocran" - asi Mockern v Sasku (formální říšský dar, Fridrich tím nedisponoval). /viz Wihoda: Mocran et Mocran/

Česká monarchie na cestě k hegemonismu (1213-1230)

Počátky velmocenské klientely českého státu, "asymetrický" poměr Čech k Říši. 1213 v Řezně přijal Fridrich od Přemysla (a dalších) přísahu věrnosti. Na sněm jel Přemysl s moravským biskupem Robertem, velmožem Jarošem, Vítkovci Vítkem a Jindřichem z Hradce a Jaroslavovým synem Heřmanem (Markvartici), přítomen byl i moravský markrabě Vladislav Jindřich.

Nová válka mezi Štaufy a Welfy se přenesla opět na durynské a saské bojiště. 1212 Jan Bezzemek napadl Francii, 27. 7. 1214 poražen v obrovské bitvě u Bouvines Ota IV. (při belgické hranici) jako spojenec Angličanů ve válce proti Filipovi II. Augustovi (Ota umírá 1218 v ústraní); Jan Bezzemek musel vydat Magnu Chartu. Francie hegemonem Evropy, Říše na Západě velmi oslabila. Fridrich přenesl těžiště Říše z Německa do Itálie, papežství uklidnil Zlatou bulou z Chebu (1213). Svému synovi, sicilskému králi Jindřichovi, udělil království Německo, zasnoubil ho s Přemyslovou dcerou Anežkou a nechal ho korunovat za římského krále. 1220 Fridrich korunován novým papežem Honoriem III. v Římě na císaře.

České království bylo i nebylo součástí říše, proti- nebo mimoříšská politika (formální podřízení papeži) nikdy nebyla prakticky realizována. Říše slabší, Přemysl z toho těží. 1213 si Přemyslova dcera Jitka bere korutanského vévodu Bernharda, 1216 zasnoubena její sestra dolnoslezskému vévodovi Jindřichu II. Pobožnému.

Knížecí úděly a řešení otázek nástupnictví v Čechách a na Moravě (1213, 1215, 1224, 1228). Poslední moravský Přemyslovec Sifrýd (zemř. 1227), syn knížete Břetislava, se (ke své nevelké radosti) stal olomouckým kanovníkem. Markrabě a spoluvládce Vladislav Jindřich ve stínu svého bratra, přesto si ho Přemysl musel zavazovat: Vladislav obdržel severní Moravu (1203, definitivně 1213), zemřel bezdětný 1222, pohřben na Velehradě, Přemysl přímo vládne celému státu. Děpolt III. má jen "apanážní" knížectví, v letech 1216-17 však nepodpořil volbu Václava za mladšího krále. 1218 se Děpolt účastní křížové expedice vratislavského biskupa Vavřince do Prus, rozpad správní moci Děpolticů, jediných konkurentů o trůn, 1215 Děpoltici vyhnáni, nevrací se do vlasti, brzy vymírají v Polsku.

Přemysl chtěl zajistit nástupnictví pro syna Václava (potomek sv. Štěpána a manželka měla krev císařů římskoněmeckého i byzantského),1216 prosadil zásadu primogenitury (prvorozenství, na trůn nastupuje nejstarší panovníkův syn, konec seniorátu /stařešinského řádu/ 1055), ale nejstarším a legitimovaným Přemyslovým synem byl Vratislav. 1216 Václav zvolen na obecném shromáždění Čechů "mladším králem Čech" (zvolili ho markrabě, Hrabišic, Markvartic, Ronovec, Vítkovci ad.), volbu potvrdil Fridrich II., Václav vévodou plzeňským a budyšínským, 1228 opásán mečem na rytíře, korunován mohučským arcibiskupem Sigfriedem (po neshodách s biskupem Ondřejem je mohučský arcibiskup "metropolitou českým").

Královská korunovace: Čeští králové byli korunováni na Pražském hradě v kostele svatého Víta. Byli korunováni mohučským arcibiskupem a jejich korunovace byla součástí náboženského obřadu. Před korunovací přijal arcibiskup od nového krále slib, že bude vládnout spravedlivě a vyzval lid k věrnosti svému budoucímu vladaři. Pak následovalo pomazání svěcenými oleji po vzoru izraelských králů a na závěr obřadu vložil arcibiskup králi na hlavu korunu a do jeho rukou žezlo a jablko.

Závěr Přemyslovy vlády. Přemysl spíš na okraji říšské politiky, rivalita s babenberským rakouským vévodstvím - Leopold VI., Jindřich oženěn s jeho dcerou Markétou namísto s Anežkou, šarvátky s Rakouskem, po zavraždění arcibiskupa Engelberta Leopold říšským regentem; Anežka si nevzala ani anglického krále Jindřicha III. Přemysl nechává vládnout Václava I. v Čechách a markraběte Vladislava v Olomouci, jižní Morava pod přímou správou Prahy. Přemysl umírá v prosinci 1230, krátce po smrti Leopolda VI.

Základy vrcholného středověku (společnost, ekonomika a kultura)

Emancipační proměny církve

Specifická úloha církve ve středověku. Do přelomu 12./13. století typická klerogamie (kněžská manželství, Kosmas). Česko-moravská církev spravována panovníkem se souhlasem předáků, kněžstvo řízeno pražským a olomouckým biskupem (konsekrováni v Mohuči); pražský biskup vedle českého knížete "druhou" hlavou země, olomoucký biskup roven moravskému markraběti (či knížatům). I když byli čeští biskupové sufragány mohučského metropolity, byli na říšské církvi nezávislí. Hlavním problémem bylo obsazování kněžských úřadů knížetem podle družinických tradic a nerespektování integrity církevního majetku - šlechta a panovník zde hledali zdroj příjmů. Desátky z kostelů také využíval spíš světský majitel kostela. Instituce fojtství - z "advokátů" Říše, kteří měli chránit církevní území, se stali jeho lenní páni. V Říši dosaženo kanonické nezávislosti a svrchovanosti biskupských panství, u nás spíš vyrovnání se světskou mocí na imunitním a později stavovském principu v rámci jednotné monarchie (a ojedinělý vzestup olomouckého biskupství na úroveň knížectví).

Struktura a majetky církevních institucí v českých zemích. Biskupství (olomoucké získalo 1146 velké imunitní privilegium), protiváhou regionální knížecí moci je arcijáhenství (na Moravě 6), děkanství (nezávislé na ústředí), plebánie (farnosti, kostely pro prostý lid, závislé na lenním pánu) - prosazují se až po konkordátu mezi Přemyslem I. a církví (1221).

Boj o emancipaci české církve. Obhájci knížecích ambicí pražského biskupství byli Jaromír a Jindřich Břetislav. Na Moravě částečné řešení po vydání imunitního privilegia 1146 (Zdík), odpor moravské knížecí a šlechtické elity. 1201 nástupcem olomouckého biskupa Jana Bavora určil Přemysl svého kaplana a notáře Roberta (1202-1240), jenž stál v čele kláštera v Nepomuku (asi Angličan). Tím si zajistil politickou podporu moravské církve. 1207 privilegium olomoucké kapitule: právo kanonické volby biskupa, výnosy ze soudních pokut (ale ne soudnictví).

Pražské biskupství měla asi podobné výsady, listinu mohl napsat sám Ondřej ještě jako králův kancléř. 1204 Praha aspiruje na arcibiskupství, ale Přemysl se příliš nesnažil, jelikož by měl v arcibiskupovi velkého konkurenta. Po smrti Daniela II. 1214 se biskupem stává kancléř Ondřej.

Přelomem pro vývoj vztahů církve a státu v Čechách byl IV. lateránský koncil, který se konal 1215 v Římě, nejvýznačnější koncil středověku, racionálně korigoval prudký náboženský vývoj Západu, prohlubování a systematizace víry (ustoupilo se od přijímání laiků pod obojí, to vyhrazeno pro kněze či panovníky); důraz na každodenní víru (celibát, zpověď, mše). Ondřej tedy chtěl změnit domácí realitu podle evropských vzorů (a la Inocenc III.), narazil však na prudký nesouhlas mocného krále (tvrdý spor 1215-1222). Robert na Přemyslově straně, papež biskupa obvinil z obcování s jeptiškami (možná pravda). Ondřej ale neměl stoupence, reformní úsilí zahájil sporem o odvod desátku. Za Přemysla se u papeže přimluvila šlechta. Ondřej odchází ze země, papež ho zmocňuje k prosazení správného výběru desátku, Ondřej 1216 uvalil na svou diecézi interdikt (nedodržoval se, mohučský arcibiskup ho 1217 zrušil). Jenže nový papež Honorius III. uvěřil Ondřejovi a Přemysl navíc ještě zrušil výsady pražských biskupů. Papež uvalil nový interdikt, Robert vyšetřován. Jádrem sporu závislost církevních hodnostářů a farářů na světské moci, od této doby kněží přijímají úřad jen s potvrzením biskupa. 1219 kladrubská dohoda: desátek placen podle dosavadního zvyku, dohoda alibistická, Ondřej zpět do země, ale byl nucen opět odejít, druhý interdikt. Kurie tedy vyjednává s Přemyslem i Ondřejem, 1221 římská dohoda mezi kurií a Přemyslem + šlechtou, revize kladrubských dohod: Honorius změnil české zvyklosti v placení desátku, u patronátních kostelů zakázáno libovolně dosazovat faráře majiteli patronátních práv, biskup schvaluje a vizituje, král musel obnovit privilegia biskupství atd., 3 královi probošti však zůstanou v úřadech, podlomení Ondřejovy pozice. Římská smlouva jádrem konkordátu, setkání v Rakousku na Šacké hoře, 1221 imunitní privilegium pro pražské biskupství, svoboda pro biskupství, legát Řehoř de Crescentio přes Ondřejův nesouhlas zrušil interdikt, Ondřej do zahraničí; legát měl zjistit, zda může být Praha metropolí, Přemysl to překazil, šance promarněna (světská moc nezralá). 1222 vydal Přemysl Velké privilegium pro všechny kostely a kláštery v české diecézi - odstranění největších nespravedlností ("vyjídání"). Konkordát byl tedy kompromisem: česká církev získala půdu i s poddanými, kněží přestali podléhat světským soudům; něco jako statuta Konráda Oty pro šlechtu, církev se stává stavem. Uplatnění v praxi postupné (nejdříve královské statky, poté šlechta - patronátní právo 14. stol.: šlechtic navrhne faráře, biskup ho potvrdí). Přemysl ale plně neuznal to hlavní - desátek (výnosy jen z majetku). Církev spíš královskou moc podporuje, narozdíl od panského stavu se nestala samostatnou politickou silou (šlechta má vlastní politický program) /3. stav - města/. 1223 Ondřej umírá, je zvolen (z Přemyslovy vůle) biskup Pelhřim. Mluvčí pražské kapituly povoláni do Říma, jmenován biskup Budislav, po jeho brzké smrti Jan (Pelhřim odstoupil, ale podržel si osobní biskupský titul).

Šlechta

Podstata šlechty jako tradiční elity. Světská aristokracie se opírá převážně o vedoucí roli v politice, správě, vojenství a kultu. Inklinuje ke společnosti hierarchizované, řízené charismaticky "seshora" na principech věrnosti a služby.

Počátky české světské elity. Pozdní termín "šlechta" (ze staroněmeckého Geschlecht - rod), princip dědičnosti, erby, uvádění "dědů". V němčině Adel (z allod či odal) - svoboda a majetek (tj. čes. "dědina", heriditas, svobodný majetek). Šlechtici = dědici, svobodní sedláci, "dědi" (Alexandreida, Dalimil). Pozdní termín "šlechta" kvůli nové společenské roli - rytířství (nobilis - elita). Už raně státní kořeny, tituly pán, vladyka, vojvoda, zeman.

Beneficium (dobrodiní úřadu) - vazalita, do veřejných úřadů povolán člověk na základě rodových tradic a prokazované služby, autoritativně zabezpečuje výkon svrchovanosti "nad zemí a lidmi". Beneficiář dostával v zásadě třetinu příjmů z "úřadu", dvě třetiny přijímal vládce. Systém "rotace úřadů".

Špičku české elity tvořily stovky předáckých a několik tisíc válečnických rodin. Oslovení "pán"; oddělilo se "župan" - pán župy, úřadu; comes - hrabě, kmet, držitel svobodného statku a soudce; castellaneus - správce hradu, kastelán. Vladyka - nejchudší šlechtic (v srbské Černé Hoře je to ale kníže-biskup).

Od vlády krále Vratislava I. bojovníci 1. a 2. řádu. Se založením měst se města stávají jádrem krajů, šlechta však tvoří krajovou elitu (drží úřady). Od Přemysla Otakara I. urození mužové vyšší a nižší.

Teritorializace šlechty a Statuta Konráda Oty, dědičné a svobodné vlastnictví. Od 12. století kolonizace, vytváření nových šlechtických domovů, elita se stěhuje z center (Drslavicové). V blízkosti šlechtických dvorců a vlastnických kostelů se soustřeďuje vesnické obyvatelstvo, vznikají nová, zatím skromná, lokální střediska. (Rodoví) velmožové vládnou a chrání poddané a služebníky, jejich moc nad pozemky a lidmi je značně nezávislá na státní struktuře - zemští předáci (primates terrae), formují zemské právo, konec krutostí.

Statuta Konráda Oty - svod vystaven Konrádem Otou a dalšími vládci včetně Přemysla Otakara I. se souhlasem české i moravské šlechty a k potřebám správného výkonu spravedlnosti. Původní statuta vyhlášena patrně 1189 v Sadské, zřejmě starší svod z domovského Konrádova knížectví. Statuta měla reformní ráz (stejně jako Přemyslovo Velké privilegium pro církev 1222), nejstarší známá verze statut taky z r. 1222. Nejde primárně o zavedení dědičného pozemkového vlastnictví, ale o větší míru spravedlnosti. Když nejsou synové, dědí dcery a potom nejbližší příbuzní (to se kříží s panovníkovým právem na odúmrť). Za vlády Přemysla Otakara I. je tedy šlechta právně zajištěna, typický západní ráz vývoje.

Nástin rozmachu vyšší šlechty v Čechách a na Moravě. Před pol. 12. stol. ovlivňovaly politické události v Čechách rody Hrabišiců, Blehovců či Načeratců (později páni z Náchoda), na Moravě Švábeničtí. Za Vladislava II. rozšíření šlechty (nobiles, domines) - heraldika, kostely (stř. Čechy). Ve 2. pol. 12. stol. zakladatelská generace česko-moravské šlechty pozdějších dob. Hroznatovci: blahoslavený Hroznata - premonstrátský klášter Teplá (1193). Hrabišicové (v erbu hrábě): Hrabiš - asi založil klášter řádu Ochánců Božího hrobu v Praze na Zderaze; Kojata z Mostu. Později dědictvími rozklad majetku vyšší šlechty. Cimburkové: velmož Miroslav - asi založil cisterciácký klášter v Sedlci. Benešovci. Páni z Dražic: biskupové Jan III. a Jan IV. z Dražic. Markvartici (z Německa), Ronovci, Vítkovci (Vítek z Prčice, 2. pol. 12. stol.; páni z Hradce, páni z Rožmberka), Bludovci (později páni ze Žerotína), Kunštáti (Boček z Obřan, Jiří z Poděbrad), Tasovci, Páni z Boskovic, Páni z Pernštejna, Kounicové, Lichtenštejnové (Rakousko, Štýrsko).

Rolnictvo

Vesnické skupiny - "lid", venkované, sedláci. Oráči - rustici; dědici, svobodníci, dušníci; otroci.

Nové formy poddanství. Posílení moci šlechtických vlastníků a církve na úkor přímé svrchovanosti panovníka. Produkce i pro trh, žádné zbídačování (žádné živelné projevy sociální nespokojenosti).

Stát a vládce

Charakter tradičního státu a podstata panovnické moci. Přemyslovský vládce. Panovník charismaticky reprezentoval celé společenství, přerozděloval majetek. Nad vládcem je "Nebeský Jeruzalém", spravedlnost a přísaha předákům. Chránil svatováclavský "mír", řád společnosti a teritorium. Měl blíže k světské než k duchovní elitě.

Nové trendy státní správy. Přemysl nevládl despoticky, jeho královský dvůr byl tvořen 20-30ti rody (z dob krále Vladislava), které řídily nejvyšší úřady v zemi. Přemyslův centralismus nebyl zaměřen proti šlechtě, ale proti vedlejším Přemyslovcům (kromě moravského vládce Vladislava Jindřicha). Přemysl vládnul ze sedla. Král musel jednat v konsensu s elitou (biskupové, "baroni"). Kolokvia (sněmy), setkání panovníka s českou a moravskou elitou (mj. zárodek zemského soudu).

Měnící se složení vlastníků a poddaných vede k reformě hradské státní správy, podle německé předlohy vznikají purkrabství - nová regionální správa (na kastelánova místa nastupují královští purkrabí, ale kromě titulu purkrabí někde stále existují i tituly kastelán, comes). Venkovští vladaři, (karlovští) vilici, mají stále silnou pozici. Komorník - soudní pokuty, správce dvora (Černín z rodu Drslaviců, Hrabišici), podkomorník jako zástupce (později úřad královského podkomořího - králova komora, finance, města). Sudí - rozvětvená organizace (král, kancléř, provinční soudci). Lovčí - přední šlechtici (Ronovci). Prokurátor - Morava, zajištění majetků země. Typičtí dvorští úředníci: kancléř, maršálek (jezdectvo - Vítkovci), číšník, stolník. Členové nejmocnějších rodů v těchto úřadech cestovali s králem.

Čechy mají jen pražské centrum, na Moravě však čtyři zemská střediska: provincie olomoucká, brněnská, opavská a znojemská (dvory údělných knížat). Ve 13. století také prolomeny přírodní překážky oddělující Moravu od Čech, integrace.

Státní symbolika. Sv. Václav - ochránce státu, píseň Svatý Václave; nese černou plaménkovou orlici na stříbrném poli. Klér uctívá sv. Vojtěcha, píseň Hospodine, pomiluj ny (hymna). Vládce - tituly, pečetě, erby. Lvice od 1212 rodovým erbem Přemyslovců, orlice reprezentuje stát; dvouocasý lev od 1248 na základě práv Přemysla Otakara II. ke dvěma dynastickým zemím: Čechám a Moravě. Po 1260 oddělení šachované markraběcí orlice.

Sídelní, sociální a ekonomické proměny

/německá velká kolonizace, města/

Strukturální trendy. Vláda Přemysla Otakara I. mostem mezi dvěma epochami hmotné kultury: na přelomu 11./12. století začíná v českých zemích proces kolonizace, osídlení se šířilo do výše položených a odlehlejších míst; ve 12. století vrcholí tzv. "vnitřní kolonizace" (slovanská, česká, domácí), končí "doba hradištní", éra "Čech knížecích"; Ius Bohemicale.

Na domácí kolonizaci na počátku 13. století navazuje tzv. "vnější kolonizace" (německá, velká), která je prováděna především německými osadníky; německé (emfyteutické, purkrechtní, zákupní) právo (vznik ve 12. století, poddaným zajistilo trvalou dědičnou držbu jejich hospodářství, pevně stanoveny poddanské dávky). Šlo o modernizaci českých zemí v návaznosti na evropské trendy. Ani německá kolonizace nebyla masovou akcí, spíše šlo o postupné dosidlování regionů. Nacionalismus až od poč. 14. století. Schopní němci u nás společensky rostli.

Nové formy na vesnici. Archeologické výzkumy zachycují na venkově překvapivé sociální rozdíly. Vladimír Nekuda (Mstěnice, Brno 1985) při srovnání lokalit na Moravě shrnuje, že na sídlištích jsou doloženy zemnice, polozemnice i stavby na úrovni terénu. Některé usedlosti v Mstěnicích mají charakter dvorů, které však nelze srovnávat se šlechtickými (trojdílný zemědělský dům + dvůr). V okrajových lokalitách (původní asi slovanská osada, která byla předchůdcem Pfaffenschlagu) stagnovaly osady staršího typu, aby byly razantně nahrazeny v průběhu 13. století novými formami.

Sídla vládců a šlechty. Rezidence (panovník, biskup), hradiště (provinční soud, fortifikace), hrady (královské, purkrabské, lovecké; první šlechtické), hrádky (typově přechodné, šlechta), dvorce (spojené s kostely či ekonomické).

Pražský hrad - výjimečný, šlechta zde volí panovníka, soudy, "Nebeský Jeruzalém" Čechů, uvnitř rezidence panovníka ("falc", vstupní třetí brána s věží, vnitřní hradba), areál biskupství, klášter sv. Jiří (sídlo neprovdaných Přemysloven).

Asi v 90tých letech 12. stol. zbudována kamenná falc ve Znojmě, před hradem založen dvojklášter (minorité - klarisky), původní Hradiště sv. Hypolita připadlo řádu červených křížovníků. Růst rezidenční královské a církevní oblasti nad městem.

Přemysl Otakar I. koncentroval úřady v Olomouci; hradby, věž apod.; další rozvoj za markraběte Vladislava Jindřicha.

Brno - složitější situace, netypické knížecí centrum. Knížecí sídlo se mohlo modernizovat v prostoru pozdějšího kláštera dominikánek u sv. Anny nad Starým Brnem a pod Petrovem. Zde je písemně doložena počátkem 14. století věž při zeměpanském dvorci. Areál hradu v oblasti kostela P. Marie se však stával střediskem osídlení městského typu (podobně jako v Žatci či Hradci Králové).

Raně středověký "hradištní systém" (hradská ústava) založený na kořistní nadvládě nad velkým regionem a na vynucování zemských robot k stavbě a údržbě hradišť ztratil význam v důsledku kultivace a rozvoje právních vztahů k půdě, zejména šlechty a církve. Zůstávala jen beneficia obdařená vesnicemi či důchody.

Hrady - vlivy z celé Evropy (Itálie, Francie, Uhry...); Morava - hranolová obytná či obranná věž. Veveří, Křivoklát, Loket, Kladsko. Opevnění hranice proti Rakušanům (hrad Velešín). Jindřichův Hradec - královský Nový Hrad, kde působil Vítkovec Jindřich z Hradce; sídlo aristokracie.

Města jako specifická složka středověké evropské společnosti. V první polovině 13. století vznikají v českých zemích první města, podle "německého práva", germanizace (Šusta), ale české etnikum není ohroženo. Právní instituce města je nejvýraznějším symbolem středověké modernizace. Urbanizace - soustřeďování ekonomického i kulturního života do měst (na úkor venkova). Přináší masivní proměnu životního stylu. Vývoj u nás v kontextu s Evropou, ani v Německu ještě města neemancipována.

Středisky raného středověku byla opevněná správní centra (falce) a jejich tržní suburbia (státní správa je chránila, regulovala obchod, razila mince, vybírala mýta a cla).

Sepětí obchodníků a "státních ekonomů", kteří realizují pro vládce např. ražbu a stahování mincí (v Polsku první mince s hebrejskými nápisy). 1222 - Zlatá bula Ondřeje II., zákaz předávat cizincům a Židům do správy komorní, mincovní, solní a berní úřady. Ve švábsku se v raném středověku formuje jazyk "jidiš", ale postavení Židů paradoxní: zajišťovali obchod, židovské ulice a ghetta (separované čtvrtě) byly až do pozdního středověku zlatými doly pro římskoněmecké vládce, bez konverze se však v křesťanském systému nemohli Židé legitimně prosadit.

Středověké městské komuny vznikají v Itálii, antická tradice, ale kvalitativní změna, obrana před universalismem byzantské a římskoněmecké říše, od poč. 12. stol. instituce konsulátu a městské rady (šlechta a obchodníci). Prosazují se i zájmy dalších profesně založených skupin, vznikají cechy (aby se řemeslníci nepoškozovali, určují jakost, ceny surovin i výrobků, mzdy tovaryšů, atd.). Město (oblast, kde platí městské právo, tržiště) je místem zvláštního míru, panovník mu uděluje výsady, jeho zájmy hájí správce a soudce v jedné osobě - advocatus, iudex (fojt, rychtář, šultéz) - vybírán z řad měšťanů. Městské právo platí i v poddanských městech, městečkách, trzích. Panovník má vrchní právo regálního typu.

Právní řády měst vznikaly teprve průběžně v několika vlnách. Teprve ve 13. století se koncentruje velkolepá odvolací soustava magdeburského městského práva. Městská síť se odvíjela bez ohledů na hranice států podobně jako kláštery jednotlivých řádů.

Sídelní aglomerace, "meliorát" a počátky měst. Od prvních desetiletí 13. stol. paralelní vývoj městské civilizace v českých zemích a v Z Evropě. Město je společenstvím kupců, podnikatelů, nižších úředníků a řemeslníků, kteří měli zájem zaujmout výsadní postavení při tržních místech.

Udělení městských práv se konalo smluvním způsobem, když vládce pověřil "vyměřením" města lokátora, zpravidla také svého budoucího rychtáře či fojta. Město obdrželo prostor, který byl vyňat ze zemského práva. Rychtář a přísežní měšťané se měli řídit v soudní praxi určeným městským právem, případně obdrželi vlastní právní vzor. Městské právo nezralé, "vrchnost" stanovovala platy z městišť. Aglomerace:

Praha: nové tržiště na Staroměstském náměstí; Židé (synagoga už před 1142), Němci (kolonie si vyžádala v 11. stol. práva od Vratislava), Románi (Valoni, Italové). Kamenné domy, Praha západním velkoměstem.

Brno: zvláštní situace, knížecí sídlo nebylo na Petrově, ale pod Špilberkem na Starém Brně. Kaple sv. Prokopa byla spojena ve 13. stol. se správou mince a berně. Původně panovnický kostel sv. Marie (i s vesnicemi) v rukou komorníka Lva z Klobouk, tento šlechtic založil po 1200 premonstrátský klášter v Zábrdovicích a kostel mu předal. Při řece suburbium, zahraniční kupci. Burgus na křižovatce cest (Čechy, Znojmo /přes Rajhrad/, Břeclav, Olomouc), trh. Ještě 1238 zde založil patricij Rudger špitál bratrstva sv. Ducha. Existence židovské osady. Kolem 1200 zakládá markrabě Vladislav kostelík s kryptou na Petrově (Zdislav). Od poč. 13. stol. "nové" Brno pod Petrovem, mimo záplavy, národní pestrost, už před 1222 kostel sv. Jakuba (u něj nový burgus, kupci z Porýní). Přemysl I. daroval chrám sv. Jakuba klášteru v Oslavanech, pro Němce a Galy; Románi ale nerozuměli jazyku Němců a Moravanů, proto jim biskup Robert přidělil biskupa při kapli sv. Mikuláše (Nám. Svobody), filiální k sv. Jakubu.

Olomouc: na Hradě kanovníci a velmožové, jednání na soudní cúdě v češtině. Obchod - Židé, Němci, Románi. Burgus při chrámu sv. Blažeje, který souvisel s trhem. Spolu s Prahou napojení na dálkový obchod.

Znojmo: jako první z rezidenčních sídel Přemyslovců se stalo městem, Uhři (Marie Srbská). 1224 nechal Přemysl vyměřit město. Klášter v Louce.

Opava: horní podnikání. V českém Slezsku vzniká namísto Holasicla země opavská, kumulace hradů, hlubčické právo.

Cheb (1197 civitas, ale tehdy nám nepatřil); Bruntál (kol. 1210), Uničov (1213) - král Přemysl, markrabě Vladislav. Stará Plzeň, Kouřim (Děpoltici), Čáslav, Chrudim, Hradec Králové, Žatec, Litoměřice.

Města vznikala: a) při centrálních aglomeracích (Praha, Brno, Olomouc)

b) z obchodních aglomerací (Opava, Hradec Králové, Znojmo, Litoměřice)

c) ojediněle "na zeleném drnu" (Bruntál, částečně Uničov)

Ekonomický prostor a mincovní politika státu. Území stále značně zalesněno, ale osídlení už proniká do podhůří. Stát ovlivňuje ekonomiku od raného středověku mincovnictvím, ve 12. stol. mince nekvalitní (do stříbra se dávala měď), neudržitelné, proto kol. 1210 mincovní reforma, brakteát, ražen jen z jedné strany (západní Čechy imitují bavorské feniky, na Moravě kvůli obchodu s Rakouskem zkvalitněn denár).

Duchovní a umělecký vývoj, trend rozvoje řádů a řeholí od 80. let. 12. století

Česká kultura a světci pozdně románské doby. Kult sv. Václava a Vojtěcha, spása národa. Svatý biskup na mincích, ostatky jeho bratrů přeneseny 1216 z Libice do Prahy. Díky nevlastní sestře Přemysla I., abatyši Anežce, populární i sv. Ludmila. Svatováclavské legendy. Kanonizace sv. Prokopa 1204 (problémy).

Nové řeholní domy. Reformované řády, 80. léta 12. století premonstráti v Milevsku, zakladatelem velmož Jiří, první opatem kronikář Jarloch (německého původu). Ve stejné době z rozhodnutí Viléma z Pulína povolány premonstrátky z Louňovic (sesterského kláštera Želiva) do dolních Kounic. Louka - zal. Konrád Ota a jeho matka Marie Srbská, 1290, premonstráti. Zábrdovice, Nová Říše. Augustiniáni - ženské ústavy v Olomouci u sv. Petra a v Doubravníku. Cisterciáci - Osek (Hrabišici), Velehrad - 1204/5, nová sláva dynastie, zl. moravský markrabě Vladislav Jindřich a olomoucký biskup Robert, hrobka; VM tradice. Cisterciáci i v Oslavanech. Podpora kláštera v Plasech, grangie s konvrši (12 dvorů na místech zrušených vsí). Nezávislost na biskupech, vazba na papeže, exempce pro Velehrad.

Šlechtě a dynastii ale více než církevní vyhovovaly řády rytířské, řízeny z Palestiny, u nás dostávaly fary ("hotely") - org. jednotka komenda (řádový dům). U nás hlavně johanité a řád německých rytířů (+ další řády a křížovníci). Řád německých rytířů podporován již Konrádem Otou (ještě před oficiálním potvrzením řádu od papeže), hlavní komenda vznikla za Přemysla I. v Praze (před 1204), 1222 vydal král Zlatou bulu pro velmistra řádu Heřmana ze Salzy, v níž potvrdil řádové zisky řádu v českých zemích (državy na Opavsku, stř. a J Moravě), imunity, vynětí z moci úředníků; za Václava I. načas majetkové ztráty (X čeští křížovníci). Johanité měli tradiční podporu dynastie, državy od pol. 12. stol., sídlo v Praze, državy v Kladsku a Opavsku, oba řády zdědily některé šlechtické majetky (Bavorovici). Převzali špitál sv. Ducha na Starém Brně. Řád Ochránců Božího hrobu - Hrabišici, kostel sv. Petra na Zderaze. Templáři - pol. 13. stol., Praha, Morava, podpora za Václava I.

Roste význam kapituly při sv. Petru v Brně.

Hlavní tendence v malířství a stavitelství. Styky s Německem (Sasko-Durynsko), i s Itálií, byzantské podněty (1204 dobytí Konstantinopole křižáky), antické vzory, gotika z Francie. Žaltáře, Mater verborum, latinské slovníkové dílo s českými a německými vpisky. Skriptorium u sv. Jiří v Praze (abatyše Anežka), nástěnné malby (podobné v Sasku). Architektura: pozdně románský sloh (Teplá), již žebrová gotická klenba.

Vliv urbánní společnosti (příchod dominikánů a škola ve Znojmě). Styky s Itálií, nová zbožnost ve městech, 1226 dominikáni při kostelu sv. Klimenta v oblasti Poříčí, přesun do Klementina. Dominikáni také v Olomouci a v Brně; polsko-česká dominikánská provincie. Školství - město Znojmo (výjimečné, Podunají, zbožná Helvida), "pražské učení" při kapitule, snad i v jiných městech a klášterech.

Éra středověké modernizace za Václava I. (1230 - 1253)

Politický vývoj a mezinárodní vztahy

Vzestup prestiže českého státu v období 1230-1241

Politické trendy v Evropě na přelomu 20. a 30. let. Rozložily se velké říše - sálsko-štaufská a angevinsko-anglická. Vznikl kontinentální mezinárodní systém, sňatky propojená úzká politická elita. Integritu Evropy zajišťují rytířské a duchovní řády. Mezinárodní politický "systém" zajištěn v důsledku bitvy u Bouvines 1214 (fr. Filip II. August porazil Jana Bezzemka a Otu IV.), Francie se stává nejvýznamnějším státem. Štaufská říše se za Fridricha II. stahuje na Sicílii. Dějinný rytmus střední Evropy odlišný od Fridrichova císařství, zformovala se zde oligarchie kurfiřtů (electores, 1220, reprezentace "nové" říše) - autonomní knížectví, sílící města; součástí elity Přemyslovci. Nejmocnější bylo ve stř. Evropě papežství. Dynamický rozmach německého obyvatelstva nebyl chráněn říšskou státností, ale byl zajišťován ekonomickou a právní silou na dostačujícím svéprávném nižším organizačním stupni (zásada subsidiarity), především při postupu na východ ("německá svoboda" - ministeriálové, městská práva). Národnostně se tito lidé identifikovali spíš s tradicí kmenovosti (Švábové), s novou zemskostí (Braniborci), rozhodující však bylo zapojení do místních právně politických struktur.

Modernizační "image" českého monarchismu, výjimečná role královen a princezen a první odboj markraběte Přemysla Moravského. Václav I., 25 let, král český, syn Přemysla Otakara I., spoluvládcem na severní Moravě jeho 21-letý bratr Přemysl (jižní Moravu spravuje přímo král přes provinčního prokurátora), jejich mladší sestrou byla významná osobnost Anežka Česká, s mladými Přemyslovci nový životní styl; ve Slezsku Přemyslovna Anna Vratislavská. Mecenáš Václav manželem Barbarossovy vnučky, jak první slovanský vládce se stává vzorem minnesängu (Reinmar von Zweter, Friedrich von Sunburg) - minnesängři na Václavově dvoře z propagačních důvodů (rivalita s Babenberky). Spolu s matkou Konstancií načas oslabili pozice řádu německých rytířů, místo nich Anežčin domácí křížovnický řád. S družinou královny Kunhuty Švábské (Štaufovna) přicházejí cizinci (nejen němečtí Švábové, ale i Francouzi; Dalimilův nacionalismus). Nedochází k poněmčení, oslava "kmenových dějin" (sv. Václav). Modernizace společnosti, městská civilizace kultivuje, citlivé vztahy ve velké dynastické rodině, problémy mezi bratry řešeny bez nenávisti.

Morava. Vdova Konstancie dostala část jihomoravského údělu (potvrzeno papežem), majetky i v Uhrách (tak získali čeští vládci uherský Bánov), podléhala však Václavovi. Mladý Přemysl spravuje markrabství (v součinnosti s olomouckým biskupem Robertem), chce vládnout svrchovaně (pečeť orlice), dostal Brněnsko, chce i území na jih od vdovského údělu Konstancie (Břeclav, Hodonín), které spravoval prokurátor Dětřich (Znojemsko, Bítovsko). Mocná Konstancie zakládá klášter cisterciaček v Tišnově.

Anežka se měla oženit s králem Jindřichem, ten chtěl zrušit manželství s Markétou Babenberskou (po nástupu vévody Fridricha Bojovného Rakousko nevěrohodné), i císař Fridrich se prý zajímal o Anežku; na sňatkové neúspěchy reagovali Přemyslovci tak, že šokovali Evropu: princezna odmítla krále pozemské a zvolila se krále nebeského - stala se klariskou (františkánky, kontakt s Klárou z Assisi, souhlas papeže i císaře, dobová zbožnost).

Český dvůr získává před Evropou a Říší špičkovou moderní tvář, babenberské Rakousko je na tom právě naopak. Fridrich Bojovný přepadl 1233 jižní Moravu (asi spolu s Přemyslem dobyl Bítov), Ondřej II. vpadl do Rakouska, Václav energicky obsadil Brno. Konstancie bratry zřejmě urovnala.

Král Jindřich slabý, bojuje s bavorským vévodou Otou (syn Přemyslovny Ludmily); král Václav sílí.

Václav I. v novém kontextu říšské politiky, charakter českého kurfiřství a druhý odboj králova bratra Přemysla. Václav jedním z rozhodčí císařova sporu s Welfovci. 1234 roztržka císaře se synem Jindřichem, který navázal kontakty s lombardskou ligou, 1235 si Fridrich syna vojensky podrobil. 1236 uvaluje císař na Babenberka klatbu (jeho matka emigruje do Čech), odchází do Itálie a válkou proti Fridrichovi pověřuje Václava, vévodu bavorského Otu a jeho jmenovce, markraběte braniborského + biskupové bamberský a pasovský, jejich vítězství využil císař, přesídlil do Vídně, Rakousko podřídil Říši (sobě skrze biskupa Ekberta Meránského)., 1237 Václav volí císařova syna Konráda králem, ale odcizení se Štaufy (žádné územní zisky).

Na Moravě další odboj, Václav se zmocnil Brna a Olomouce, markrabí prchá do Uher. Část držeb vdovy Konstancie předal Václav synovci Oldřichovi z rodu Sponheimů (Břeclavsko, královy strategické zájmy v Podunají, "most" do Uher, rakouská hranice, spojenectví s Korutany). Václav pro toto území potvrdil Statuta Konráda Oty, Oldřich (vévoda Korutan a břeclavský) se ml řídit brněnskými zvyklostmi. Markrabě Přemysl vzat na milost, obdržel severní Moravu, poté i Brněnsko, donace Tišnovu, 16. října 1239 však markrabě Přemysl umírá bez potomků (pohřben v Tišnově). Václav poučen, nechce žádné moravské markraběcí sekundogenitury (vedlejší rodové vlády) - spojení přes Vysočinu, zájmy šlechty, patriciátu i státních financí (společné projekty - kláštery, Žďár). Narozdíl od otce Václav nedal synům žádné tituly či země. Když měl následník trůnu Vladislav nastoupit v Rakousku, obdržel od otce moravské markrabství jako zázemí on, nikoli jeho mladší bratr Přemysl (čímž by vznikla sekundogenitura). Morava se posunuje do významu země určené pro svou základní důležitost jen pro dědice českého trůnu.

Počátek nového antagonismu guelfů a ghibellinů zasahuje i českou politiku. Papež chce Rakousko vymanit z moci Štaufů a vrátit ho Fridrichovi Bojovnému, vyslal Alberta Behaima (český původ) k nedoceněnému vévodovi Otovi a Václavovi, 1239 dohodnuto zasnoubení Václavova syna Vladislava s dcerou bratra Fridricha Bojovného. Václav okupuje část Rakouska. Nová papežská klatba na císaře, který svolává sjezd do Chebu, kde má král Konrád získat Václava. Na Lokti ale Václav, vévoda Ota Falcký a lantkrabě durynský Jindřich Raspe připravují volbu protikrále - dánský Erik; míšeňský markrabě a durynský lantkrabě jedou do Chebu, bratr lantkraběte Konrád novým velmistrem řádu něm. rytířů, chce zprostředkovat nový mír mezi papežem a císařem; Václav přísahá papeži, ghibellinští Vítkovci mizí ze dvora. Fridrich Bojovný opět ve Vídni, smíření s císařem, rozpad koalice, volba protikrále odvolána, Václav jedná nezávisle s císařstvím, Vítkovci zpět, vypuzen Albert Behaim; Václav přechází od guelfů ke ghibellinům.

Ve stínu mongolské hrozby. Vzestup království, patricijové těží stříbro a razí mince v Jihlavě, raná gotika (projekty Konstancie a Anežky), nadnárodní česká státnost. 1240 padl veliký strach na Čechy před Tatary, vnímáni jako antilidé (Druhé pokračování Kosmovo). Václav přijal 1241 kříž, rozhodně formoval silné vojsko proti Tatarům (Václavovi němečtí spojenci), vydal se k Lehnici, kde vládl Jindřich II. (manžel jeho sestry Anny), byl na den cesty od Lehnice, když začala bitva (9. 4.), křesťané zmasakrováni, Václav nalezl už jen těla zabitých. Mongolové střetnutí s čerstvými vojenskými silami vyhnuli,prošli Moravskou branou na Hanou, mongolští princové pustoší Moravu (podle Dalimila oblehli Olomouc) a v Uhrách se spojují s vojskem chána Batú, Uhry cílem, Béla IV. stěží zachránil život. Václav dále zbrojí, spolupráce s Jindřichem Raspem, Fridrich Bojovný územně těží v Uhrách. Císař spíše bojuje s papežem, Mongolové sami odchází.

Boj o dědictví babenberské a odboj kralevice Přemysla (1242-1250)

Sňatkové a politické proměny ve střední Evropě v 1. polovině 40. let. Boj císařství s papežstvím. Papežský koncil 1245 sesadil olomouckého biskupa Konráda a nový papež Inocenc IV. nastolil vynikající osobnost Bruna ze Schauenburka. Papež i císař chtějí Václava na své straně, sňatková politika, začátek české územní expanze. 1246 králevic Vladislav získal s Gertrudou (dcera posledního Babenberka Fridricha Bojovného, který padl 1246), dědičkou vymřelých Babenberků, země rakouské; je i markrabětem moravským, ale zemřel již 1247 (Gertrudu chtěl císař, kvůli klatbě ho nechtěla, papež ji přál Přemyslovcům). Český panovník byl prestižní, pro sousedy přijatelný (jistota proti útokům, císařství zlomeno papežstvím).

Odboj kralevice Přemysla (1247-1249) a nastolení systému diarchie. Po Vladislavově smrti vnitropolitická krize. Snad 14tiletý Václavův syn Přemysl se stává markrabětem moravským (dvouocasý lev). Václav (guelf) se stahuje na Křivoklátsko, energický a ctižádostivý Přemysl byl 1247 zvolen odbojnou šlechtou za mladšího krále, válka, Václavovi zůstal věrný jen Boreš z Rýzmburka a Havel z Lemberka (Ronovci, Hrabišici). 1248 umírá královna Kunhuta, Václav přešel do protiútoku (cizí žoldáci), Boreš poráží Přemysla u Mostu, 1249 mír, spoluvláda. Přemysl ghibellin, i pražský biskup Mikuláš, papež jim vyhrožuje. 1249 Václav dobyl Prahu, Přemysl uznal otce, zůstala mu Morava, prosil za odpuštění pro své pány (Vítkovci). Proti slibům Přemysl a jeho páni zajati, ale jen krátké věznění a amnestie, protože králevic Přemysl byl jediným legitimním dědicem trůnu (popraven jen Ctibor se synem), Přemysl opět vládne Moravě.

1250-1253 obnovena diarchie (dvojvládí) v českém státě. Přemysl si vzal o mnoho let starší babenberskou dědičku Markétu, 1251 se stal vévodou rakouským a štýrským, i když zpočátku ovládal jenom obojí Rakousy (podpora tamní šlechty), šlechta štýrská se rozhodla pro uherského krále Bélu IV., Přemysl se skutečným vládcem Štýrska stal po odchodu uherských posádek na konci 50. let.

Společnost a kultura

Duchovní a umělecký vývoj

Nové řády, kláštery a špitály, aktivita Anežky České a šlechtického okruhu Sibyly. Dynastie se věnovala duchovním a rytířským řádům. Konstancie s podporou syna Přemysla nechala 1233 vystavět v Tišnově cisterciácký klášter Porta coeli (1240 je tam i pohřbena). 1232 minorité do Čech (klášter sv. Jakuba). Anežka založila "moderní" mendikantský klášter františkánských klarisek (korespondence se sv. Klárou), první na sever od Alp (Anežka přitom vyrůstala v benediktinském pražském či doksanském luxusu); peníze od celé dynastie, dvojklášter minoritů sv. Františka (1233) a klarisek + špitální bratrstvo (nemovitosti, dary), 1234 papež Řehoř IX. potvrdil založení pražské fundace u sv. Františka a Anežku označil za první abatyši. 1235 schváleno špitální bratrstvo "hvězdářů" (kříž s červenou hvězdou), získalo chrám sv. Hypolita (VM hradiště) naproti znojemskému hradu.

Patricij Rudger založil za podpory kastelána Přibyslava z Křižanova a krále Václava špitál na Starém Brně - bratrstvo sv. Ducha (fr.), 1243 odevzdáno johanitům. Podobný vývoj jako u dynastie i u šlechty, Kunhutina dvorní dáma Sibyla (cizinka), vdova po Přibyslavovi z Křižanova (prvním manželem jakýsi Bohuš). Fundátorem i velmož z Vysočiny Jan z Polné, velmož Boček z Obřan - podkomoří brněnský a purkrabí znojemský, manžel Sibyliny dcery Eufemie (její další dcerou sv. Zdislava z Lemberka). Sibylin 3. muž pan Jindřich z Lichtenburka, s jeho podporou založil 1252 pan Boček žďárský klášter.

V pražském dominikánském klášteře při sv. Klimentovi vzdělán slavný Martin Opavský-Polonus, autor Světové kroniky. Dominikánské kláštery založeny i v jiných městech, Václav to podporoval, ženský klášter Panny Marie v Brně (patricij Oldřich Černý a jeho sestra Herburga).

Rovněž rytířské řády získávají další državy (johanité). Václav vystoupil i ve prospěch uskutečňování církevní reformy X ol. biskup Robert, nevěřil v zázraky sv. Fr. z Assisi, mohučský arcibiskup mu suspendoval 6 kanovníků, franiškánství Robertovi osvětlil sám papež Řehoř IX.

Umění a vzdělanost doby Václava I. Unikátně se vedle sebe rozvíjejí formy pozdně románského a raně gotického umění. Kodexy s knižní malbou - Sedlecký antifonář (italský vliv). Při pražské katedrále působí děkan Vít - knižní produkce. Nástěnné malby, tympanony, madona s dítětem. Přestavba kláštera sv. Prokopa v Třebíči, gotika, vlivy z Říše. Tišnov - gotická architektura a plastika, fr. vzory, první ve stř. Evropě. Anežčin dvojklášter byl zpočátku stavěn románskou pražskou technikou kvádříkového zdiva, chrám sv. Františka již gotický. Děkan Vít založil chlapecký pěvecký sbor "boni pueri", varhany, noty. Rozšiřuje se vzdělanost a školství (Praha, při sv. Petru v Brně).

Příchod kurtoazní rytířské kultury. Tradice opásání, poutě do Svaté země a účast na křížových výpravách, turnaje, galantnost k dámám, aristokratický luxus, rytíř je "božím bojovníkem", minnesäng (hornoněmčina) na dvoře krále Václava, Reinmar von Zweter, Mistr Sigeher, Friedrich von Sunburg, Ojíř z Friedberka.

Václav byl citlivý (nesnášel hluk zvonů), jeho vášní byl lov (Jednooký), z Prahy často na Křivoklátsko (lovecké hrady).

Transformace království, vyústění trendu proměn sídel a regionů

Sociální a národnostní vývoj. Modernizační trendy posilují, konsolidace monarchie dle západních vzorů. Šlechta drží majetky velmi nezávisle, ale ohromná rozloha státní moci nedotčena. Teprve za Václava I. krystalizace městského vývoje v ekonomických centrech (Praha, Brno) + nová lokální střediska šlechty (hrady). Část šlechty už nejezdí s panovníkem (ale stále mu podléhá), preferuje své poddané před kastelány, komorníky či soudci - rozpad kastelánské správy. Šlechta většinou česká, města spíše německá - vlastní německé právo a správní aparát. Čeština pevná, němčina univerzální. Němečtí kolonizátoři se ve 12. stol. počešťovali (jedinci), kolonizátoři 13. století (masy) si zachovali německý jazyk.

Města éry polozemnic a věžových domů, počátky patriciátu a městského práva. Václav umožňuje nastolit právní řád měst (+ obehnání hradbami, královský hrad, jím fundovaný řádový dům a špitál, majetky šlechty, tržiště na náměstí). Některá hradiště zanikla, jiná se transformovala.

Praha - na pravém břehu Vltavy vzniká Havelské Město (30tá léta 13. stol., kamenná patricijská čtvrť, jihoněmecké vzory, měšťan Eberhard), staveniště Havelského Města zapojeno do nové velké hradby Starého (Velkého) Města pražského (3,5 km, 140 ha). Václav vydává nová privilegia pro pražské Němce (ale vlastně platí pro všechny měšťany), trvalé vlastnictví, vyjmutí ze správy úředníků. Eberhard těžil stříbro na Vysočině (kde kolonizoval), mincmistr, vedl konsorcium podnikatelů, kteří vybudovali luxusní Havelské Město (náměstí, dlažba).

Prudký vzestup Brna, dvě aglomerace spojené cestou (ul. Pekařská), dominikánský klášter (v něm provinční soud, šlechtické sjezdy - stejně tak v Olomouci i jinde v Evropě), mincmistr Bruno na Dominikánském náměstí, probošt Zdislav na Petrově (královský kaplan). Šlechta (Brno - Žďár): Oldřich Černý (patricij s obrovskými majetky na Moravě, markraběcí opora), Přibyslav (kastelán na Veveří), Boček (brněnský podkomoří, znojemský kastelán), Rubin (prokurátor). Nový mincmistr Alram (u něj bydlel král Václav II.). Zelné náměstí, zemnice. 1243 vydal Václav I. v Praze dvě privilegia pro město Brno mimořádného významu - zákoník, brněnské právo (nejstarší soubor městského práva u nás, kombinace Vídně, Enže a domácí zkušenosti): šlechtic nemá ve městě pravomoci, rychtář omezen radou 24 přísežných měšťanů (trhové záležitosti), mílové právo na krčmy, svobodné nakládání s majetkem (dědění) atd.

Olomouc - církev, zemské úřady, šlechta, patriciát méně významný než v Brně, právo dle Uničova (a Vratislavi). Krátká zlatá horečka v Uničově, hornictví na Vysočině, stříbro - Jihlava, právo dle Brna.

Shrnutí: Velkoměstské aglomerace se mění na města, z kupců vznikají patricijské dynastie, často nájemci mincí, v Praze královský dvůr, v Brně mocná městská elita propojená se šlechtou (brněnské právo evropského významu), translace na výhodnější místo.

Krize hradišť, recepce hradní kultury a sídla "přechodného typu". Hrady se objevují od 30tých let 13. století, technická náročnost, vojenská posádka (manové z okolí, návaznost na beneficiární služebníky). Stará stagnující hradiště panovník daroval (Podivín, Stará Plzeň), někde byl vystavěn purkrabský hrad (Bítov, Litoměřice, Přerov), jinde založeno město (Hradec Králové, Chrudim, Žatec), hradiště transformována na hrady šlechtou (původně v beneficiární, pak spíše manské funkci) - Bílina, Děčín, Mladá Boleslav. Nezájem šlechty i vládce tedy vede k zániku hradské soustavy (soudy mohly být ve městě...). V Německu zhroucení císařské moci, česká monarchie nositelem vzorových trendů v hradní architektuře. Hradní regál - fundace, donace; kolísání moci panovníka ve prospěch šlechty. Hrad byl pevností i obydlím, více hradních typů (přechodné hrady z hradišť; válcová věž...). Posílení obrany Moravy po mongolském vpádu - hrady (obnova Hradce nad Moravicí, Buchlov), problematický Špilberk (dostavěn Přemyslem Otakarem II.).

Komplexní ráz modernizačních přeměn, kvalitativní trend od 40. let 13. století. Za Václava se na modernizaci podílí duchovenstvo, měšťané i šlechta. Města právně zakotvena, kontrasty (zemnice X věže). Český stát téměř velmocí. Panovník není výrazný, důležitější spíše šlechtické rody (německé predikáty) a biskupové (Bruno).

Zdislava z Lemberka (asi 1220 – 1252)

Život paní Zdislavy spadá do počínajícího vrcholného středověku. Kdy se paní Zdislava z Lemberka narodila, není přesně známo. Při lékařsko-antropologickém průzkumu Zdislaviných tělesných pozůstatků bylo zjištěno, že se dožila přibližně třiatřiceti let. Datum jejího narození se tedy pohybuje blízko roku 1220.

Jejím otcem asi první manžel Sibyly Bohuš nebo druhý manžel její matky Přibyslav z Křižanova (†1251) - ten vlastnil území v Českomoravské hraniční oblasti a byl královským purkrabím na hradě Veveří a v Brně. Matka paní Sibyla (†1262) přišla do Čech v průvodu štaufské choti Václava I. Kunhuty jako její dvorní dáma. Snad pocházela ze Sicílie (či z J Německa nebo Francie). Tento manželský pár podporuje špitály a řády johanitů, cisterciáků, dominikánů a minoritů. Přibyslav zakládá minoritský klášter v Brně, proto je tam i pohřben, oba manželé cisterciácký klášter ve Žďáře, kde je pochována paní Sibyla. Pan Přibyslav a Sibyla měli pět dětí, z nichž dospělého věku se dožily pouze tři, a to dcery Zdislava, Eufémie a Eliška.

Kolem roku 1240 se Zdislava provdala za Havla z Jablonného, mocného pána a kolonizátora v severních Čechách na území hraničícím s Lužicí. Pan Havel zde vystavěl nový hrad Lewenberch-Löwenberg, nyní Lemberk. Ve štítě nosil znak Markvarticů - lva. Jeho rodiče, Markvart z Března a paní Hostilka, se podobali náboženskou horlivostí a kulturou rodičům Zdislaviným. Mladý šlechtic Havel, který dosáhl význačného postavení u dvora Václava I. a Přemysla Otakara II. a reprezentoval typ západoevropského rytíře, měl úzký vztah k řeholním řádům, především k cisterciákům. Do styku s kazatelským řádem dominikánů ho přivedla až paní Zdislava. Společně s manželem pak uvádí paní Zdislava dominikány do Jablonného a Turnova, kde zakládají kláštery a kostel sv. Vavřince. Paní Zdislava ještě po vzoru královské dcery sv. Anežky Přemyslovny zakládá v Čechách další špitál, ležící na důležité cestě z Čech do Slezska.

Tato mladá manželka a matka čtyř dětí, Havla, Markéty, Jaroslava a Zdislava, umírá vyčerpáním v roce 1252 na hradě Lemberku. Byla pohřbena v hrobě, který byl zřízen ještě za jejího života v klášterním kostele v Jablonném.

Paní Zdislava se do historie zapsala jako vzor matky a manželky, ale také opatrovnice chudých a nemocných. Mimo jiné proslula svými zázračnými činy, které jsou vypočteny v Dalimilově kronice a některé z nich jsou vyobrazeny v cyklu čtyřiadvaceti olejomaleb ze17.století, které jsou nejspolehlivějším, ale ne zcela úplným svědectvím o zázracích Zdislavy z Lemberka. Autor Dalimilovy kroniky rozděluje Zdislaviny zázraky do pěti skupin a uvádí je v pořadí podle jejich velikosti a vzácnosti. Na prvním místě je to vzkříšení pěti mrtvých, na druhém uzdravení slepých, na třetím uzdravení chromých, na čtvrtém uzdravení malomocných a na pátém uzdravení jiných nemocných.

Zvěsti o jejím milosrdenství, dobročinnosti a jejích léčebných úspěších se šířily celou zemí. Postupem doby vyrostly v úctu. Kult paní Zdislavy byl oficiálně uznán v roce 1907, kdy došlo k její beatifikaci (papež Pius X.). Úcta k paní Zdislavě z Lemberka vyvrcholila dne 21. května 1995 v Olomouci, kdy byla papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou.

Historické prameny:

O životě paní Zdislavy z Lemberka nevíme mnoho a prameny, které máme k dispozici, spíše vypovídají o životních osudech jejích příbuzných.

Z narativních pramenů, které alespoň částečně zachycují životní osudy Zdislavy z Lemberka, je nepochybně nejdůležitější latinsky psaná veršovaná Kronika kláštera žďárského (Cronica domus Sarensis) z roku 1300, za jejíhož autora je považován Jindřich z Heimburka (známý též jako mnich Jindřich Řezbář), narozený roku 1242 v Heimburce. Žďárská kronika se více zmiňuje o Zdislaviných rodičích, zakladatelích žďárského kláštera, a o jiných příslušnících rodiny. Druhá kronika, která se zmiňuje o blahoslavené Zdislavě z Lemberka, je první česky psaná Kronika tzv. Dalimila z roku 1314. Konkrétně se jedná o osmdesátou sedmou kapitolu této kroniky, která je výčtem jejích zázračných skutků. Autor zde paní Zdislavu nazývá "ženou svatého života". Původní legenda o paní Zdislavě, ze které oba autoři pravděpodobně čerpali, byla zřejmě ztracena za husitských válek.

Otázkou je, proč kronikáři dalších století ve svých kronikách postavu paní Zdislavy nezmiňují. Příčinu ztráty zájmu o paní Zdislavu v kronikách 2. poloviny 14. století lze zdůvodňovat různě. Neinformovaností, orientací na jiné zájmy aj. Patnácté století bylo obdobím příliš neklidným, než aby přálo šíření Zdislaviny úcty. Prameny, svědčící o obnově zdislavské úcty, můžeme zachytit až ke konci 16. století. Sedmnácté století je stoletím výrazné obnovy úcty k této paní. Rozvíjející se barokní kultura projevuje velký zájem o postavu paní Zdislavy. Pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé usiluje na začátku 17. století o blahořečení paní Zdislavy. Jeho snahy však nebyly úspěšně dokončeny.

Z konce 17. století pocházejí nejstarší dochované ikonografické prameny, zobrazující postavu a skutky paní Zdislavy. Za nejstarší dochovaný, prokazatelně zdislavský ikonografický pramen, považujeme cyklus dvaceti čtyř olejomaleb z krypty hrobu Zdislavy v Jablonném. Tento cyklus vznikl kolem roku 1660 z popudu jablonského hejtmana Jindřich Henckela. Jednotlivé obrazy cyklu byly údajně malovány podle starších předloh, které se nám již nedochovaly.

Na rozhraní mezi zápisy kronikářského rázu a zápisy listinnými stojí pamětní kniha minoritského kláštera brněnského z 15. století, v níž se setkáváme se Zdislaviným otcem panem Přibyslavem z Křižanova.

Listinné materiály, týkající se blahoslavené Zdislavy, rodiny, z níž pocházela, a jejího příbuzenstva i rodiny, kterou sama založila s Havlem z Lemberka, se nacházejí především v regestovém souboru Regesta diplomatica nec non epistlaria Bohemiae et Moraviae, jehož první díl vydal roku 1854 K. J. Erben, druhý pak roku 1882 J. Emler. Plné texty listin se nacházejí v souboru Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae G. Friedricha. Texty moravských listin, které osvětlují život Přibyslava z Křižanova, jeho rodu, jeho příbuzných a přátel, přináší Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae A. Bočka.

Pokud se tyto prameny přímo a výslovně dotýkaly Zdislavy z Lemberka, byly shrnuty v oficiální publikaci, vydané roku 1907 posvátnou kongregací ritů v souvislosti s její beatifikací. Tato publikace se ovšem neomezuje jen na prameny týkající se osobnosti paní Zdislavy, nýbrž shrnuje i prameny, které svědčí o kultu této blahoslavené až do její beatifikace. Jejich řada je velmi dlouhá.

Začíná hymnem, který Zdislavě věnoval Jiří Pontanus z Breitenberka ve své hagiografické sbírce Hymnorum sacrorum de Beatissima Virgine Maria et S. Patronis S. R. Bohemiae libri tres (známé jako Pontanova píseň) z roku 1602, a jejím životopisem od téhož autora v jeho Bohemia pia zroku 1608. Pak pokračuje v sedmnáctém století Bohuslavem Balbínem, který napsal její stručný životopis Beata Zdislava Berkiana ordinis Praedicatorum, dále pak jeho rukopisnou legendou o blahoslavené paní Zdislavě. Drobnější zmínky nalezneme i v anonymním spisku Dvanáctero řádů rytířův božích obojího pohlaví vrozličných stavích zroku 1630, ve Fama posthuma s. Joannis Nepomuceni zroku 1634 avespisech Albrechta Chanovského z Dlouhé vsi, ve spisech Marchesiho, R. Delamince, F.Steila, F. Ser. Tomáše Miguela a v jiných méně významných spisech sedmnáctého a osmnáctého století.

Literatura o paní Zdislavě:

Vlastní literaturu, zpracovávající životní osudy Zdislavy z Lemberka, můžeme rozdělit na literaturu odbornou a krásnou, neboť životní příběh paní Zdislavy oslovil i některé beletristy.

Odborná a populární literatura

Prvním pokusem o sepsání životopisu této blahoslavené paní bylo dílo Reginalda Brauna, vydaném anonymně v Kolíně nad Rýnem roku 1725. Následovaly práce Viktora Pinkavy (kapitola věnovaná Zdislavě v jeho Geschichte der Stadt Gabel und des Schlosses Lämberg in Böhmen zroku 1897 a článek Blahoslavená paní Zdislava zLemberka v Časopisu katolického duchovenstva z roku 1908), popularizační knížky Josefa Tschörcha Die selige Zdislava in ihrer Leben und Wirken (1902) a Bartoloměje Vrátného Život blahoslavené Zdislavy (1908). Další je spis olomouckého dominikána W. Schlösingera Leben und Verehrung der sel. Zdislava… vom dritten Orden des hl. Dominicus (1908) a o rok mladší knížka italského příslušníka řádu kazatelů P. Taurisana La beata Zdislava dei Berka, matrona del terz' ordine di San Domenico, vydanou ve Florencii. V těchto dílech převážila náboženská tendence nad kriticky pojatou historií.

Teprve v roce 1926 se do sepsání života paní Zdislavy pustil skutečný historik, a to profesor českých dějin na německé univerzitě v Praze Wilhelm Wostry. Svoje poznatky shrnul do pojednání Die selige Zdislava von Gabel. V roce 1941 vyšla odborná práce i od českého autora, a to Blahoslavená Zdislava od Zdeňka Kalisty (druhé, přepracované vydání r. 1969 pod názvem Blahoslavená Zdislava z Lemberga) Roku 1948 pak následovala práce Ambrože Svatoše se stejným názvem. Svatoš se spolu s Rynešem zabývali i vývojem kultu blahoslavené paní Zdislavy, a své výsledky zveřejnili roku 1969 v práci K počátkům náboženské úcty blahoslavené Zdislavy. O rok později vychází další práce Zdeňka Kalisty, a to Zdislava, žena svatého života. I Ambrož Svatoš se ke Zdislavě vrací, a to v knize Paní Zdislava, která vyšla v roce 1970. Roku 1988 vydal svoji práci o Zdislavě i Jaroslav Němec. Tato práce vyšla pod názvem Blahoslavená Zdislava, úcta a svatořečení.

V roce 1907 byla u příležitosti blahoslavení paní Zdislavy z Lemberka vydána Beatifikační akta (Sacra Rituum Congregatio) a roku 1995 u příležitosti jejího svatořečení byl v Praze vydán Sborník ke svatořečení paní Zdislavy z Lemberka. V Olomouci byla v roce 1997 vytištěna novéna (devítidenní pobožnost) ke svaté Zdislavě pod názvem Cestou paní Zdislavy. O paní Zdislavě vyšel sborník odborných pracovníků Okresního archívu v České Lípě, Okresního vlastivědného muzea v České Lípě a Národního muzea v Praze, a to pod názvem Paní Zdislava z Jablonného.

Krásná literatura

V letech potlačování domácí produkce náboženské vzdělávací literatury pronikala znalost o blahoslavené Zdislavě do širší veřejnosti prostřednictvím románové kroniky Aleny Vrbové V erbu lvice, která byla nedávno zfilmována (režie L. Ráža). Až skoro třicet let po smrti Jaroslava Durycha vyšla v Římě jeho kniha o paní Zdislavě Světlo ve tmách. K literárním hodnotám nesporně patří i báseň Jakuba Demla Píseň pro blahoslavenou Zdislavu.

Gotika

Gotika je středověký umělecký sloh z období mezi románským slohem a renesancí (od pol. 12. stol. ve Francii a pak v Anglii, jinde od 13. stol. /u nás od pol. 13. stol./ do konce 15. stol., mimo Itálii - tam vládla již renesance). Název vznikl z přezdívky pro "barbarské" umění středověku (považované milně za dílo germánských Gótů; pojmenoval ji italský renesanční sochař Lorenco Giberti na počátku 15. století).

Hlavní znaky gotiky v architektuře:

• lomený oblouk ( ???)

• žebrová klenba

• opěrný systém

• vysoké věže

• gotická vysoká okna s barevnými skly

• vertikálnost (určena vírou v Boha)

Kromě církevních staveb (kostely, kláštery) se budují i světské stavby (hrady, paláce, domy, opevnění); v malířství se gotika prosazuje deskovými obrazy s církevní tematikou, malbou na skle, výzdobou knih apod. Nejvýznamnější stavby: katedrála Notre Dame, dóm v Kolíně, katedrála v Canterbury, chrám sv. Víta v Praze. U nás se nejvíce rozvíjí gotika až v období vlády Karla IV.

Přemysl Otakar II. (1253 - 1278) - král český; "železný a zlatý"

Jím vrcholí královská moc Přemyslovců. Vzniká zemský soud (šlechtická instituce, nejvyšší soudní instance v Čechách), obnovuje se význam dvorských sjezdů šlechty, rozšiřuje se síť měst a hradů, přichází nová vlna válečnické a územní expanze, nová kulturní a vzdělanecká činnost. 1255 podnikl na přání papeže Inocence IV. prestižní křížovou výpravu do pohanských Prus, kde založil pozdější hl. město Východního Pruska Königsberg (čes. Královec, dnes ruský Kaliningrad). Když se ze Štýrska vypuzený uherský král Béla IV. pokusil 1260 Přemysla vojensky pokořit, byl u Kressenbrunnu na hlavu poražen (Přemysl získal Štýrsko). 1265 Přemysl jmenován "ochráncem říšských práv" na pravém břehu Rýna, 1266 získal Chebsko jako věno své matky (a poprvé jej připojil k českému státu). 1267-8 jde na svou druhou křížovou výpravu k Baltu, pak expanduje na jih: 1269 získal smlouvou Korutany a Kraňsko a 1270 část Furlanska (S Itálie, kraj Pordenone) - rozšířil moc až k Jaderskému moři, stal se jedním z nejmocnějších říšských knížat.

I když byl Přemysl nejprve spojencem šlechty, postupem času k ní byl ještě nekompromisnější než jeho otec. Přemysl Otakar II. se snažil omezit moc šlechty v Čechách i dalších zemích, první vážné střetnutí v pol 60. let (dva vůdčí představitelé popraveni). Na poč. 70. let se Přemysl pokusil o kodifikaci zemského práva, šlechta to odmítla. Ještě otevřenější střetnutí v 70. letech: tehdy se do jeho čela postavili mocní jihočeští Vítkovci vedení Závišem z Falkenštejna, k nimž se připojila i část domácí vysoké šlechty a prakticky všichni čelní nespokojení aristokrati z Přemyslem ovládaných zemí, jež nebyly přímou součástí českého státu. Tato opoziční skupina, jež se cítila ohrožena vzrůstající královskou mocí, proti králi vystoupila v době, kdy se ucházel o císařský titul.

Císařem zvolen švábský hrabě Rudolf Habsburský, 1273 Přemysl proti volbě protestuje (jako kurfiřt nebyl pozván), 1276 s Rudolfem bojuje, po porážce se vzdal alpských zemí a české země přijal od Rudolfa v léno. 26. 8. 1278 byl poražen (za pomoci šlechty) a zabit na Moravském poli u Dürnkrut (Suchých Krut), rozpad jeho říše. Čechy má ve správě Ota Braniborský, Moravu drží pět let Rudolf Habsburský (válečné reparace).

Přemyslovská Morava v dějinách českého státu

(Martin Wihoda)

Snad někdy na sklonku léta roku 1267, uprostřed příprav k druhé křížové výpravě do Prus, vystoupil některý z blízkých rádců Přemysla Otakara II. s návrhem, že by bylo vhodné využít chystanou kampaň k posílení mocenských aspirací pražského dvora. Věhlas českého krále v budoucnu neměly šířit toliko meče jeho železné jízdy, ale také obnovené arcibiskupství se sídlem v Olomouci, a to proto, že právě na Moravě již kdysi arcibiskupství bylo. Nezůstalo však jen u formálních úvah. Ještě před svým odjezdem do Prus vyslal Přemysl k římské kurii legaci, kterou kromě nezbytných průvodních glejtů vybavil i patřičnými argumenty, k nimž mimo jiné mohla náležet legenda "Quemadmodum ex historiis". Tento poměrně krátký spisek, inspirovaný snad tehdejším olomouckým biskupem Brunem ze Schaumburka, vypráví o pokřtění moravského krále Svatopluka v jeho sídle na Velehradě, kde posléze vzniklo arcibiskupství, jehož správy se ujal nejprve Cyril a později Metoděj. Ti měli sedm sufragánů v Polsku a Uhrách, pokřtili rovněž Bořivoje, jehož potomci se jako Svatoplukovi dědicové stali nejmocnějšími ze slovanských knížat a králů.

Přemyslův ambiciózní plán nakonec ztroskotal na zatvrzelosti papeže Klimenta IV., nicméně zdálo by se, že přinejmenším v Olomouci uprostřed 13. věku přežívaly vzpomínky na někdejší mojmírovskou říši. Bohužel, není tomu tak, či spíše, není tomu tak úplně, neboť ve skutečnosti si olomoučtí biskupové s velkomoravskou tradicí nevěděli rady. Vznikla zde sice legenda o blahoslaveném Cyrilovi, avšak tato obsahově nevychází z místní tradice, nýbrž z Kristiána a nadto zamlčuje to nejpodstatnější, slovanskou liturgii a Metodějovo arcibiskupství. Konečně Metoděj zprvu ani nebyl počítán mezi předchůdce olomouckých biskupů a mýlil se i Bruno, když v politickém zájmu svého panovníka vymyslel velehradskou tradici, která se vzápětí stala jedním z nejúspěšnějších mýtů moravských dějin.

Představa, že moravští učenci nalezli stopy velkomoravského dědictví v českých pramenech působí možná poněkud bizarně, ale protože tomu tak s největší pravděpodobností bylo, nezbývá než si položit trochu kacířskou otázku, jaké místo vlastně Morava v dějinách přemyslovského státu zaujímá. A nejen to. Mnohé nástrahy v sobě obsahuje i samotný příběh. Přemyslovská Morava se totiž vnitřně rozpadá do třech disparátních, přesto se vzájemně proplétajících celků. Počínaje "temným stoletím" (906-1019), o jehož temnotě je dnes možno s úspěchem pochybovat, přes Moravu v epoše údělné (1055-1201), až po markrabství v proměnách 13. věku (1197-1305), vždy se nepochybně a bezvýhradně jedná o přemyslovskou Moravu, která je demonstrativně vnímána jako součást českých dějin, přiznejme však, že se tradiční obraz naší minulosti bez těchto kapitol docela dobře obejde. Dokazují to (věřme, že bezděky) mnohé ze syntéz, jejichž název téměř vždy odkazuje na dějiny českých zemí, ve skutečnosti ale nabízí více, či méně zdařilé dějiny Vltavské kotliny a krajů k ní přilehlých, přičemž samotná Morava je v tomto kontextu zpravidla degradována na jednu z mnoha provincií. Pak se ovšem nelze divit, že se přemyslovská Morava v dobrém i špatném stala kořistí moravské vlastivědy, že se mnohým zahalila do mystického oparu nesrozumitelných zkazek a příběhů bez pointy, že se proměnila v jakousi trpěnou výplň mezi zlatem zářící Velkou Moravou a politicky emancipovanou společností v době stavovské.

Nebylo tomu tak vždy. V samotném závěru 10. století první český "kronikář" Kristián elegantně sklenul český a moravský příběh v jeden vyvážený celek, když na velkomoravský základ narouboval kořeny českého křesťanství. Vytvořil tak vlastně ideový manifest přemyslovského státu, jehož pomyslnou korunou a svorníkem se mělo stát Metodějovo dědictví, pražská arcidiecéze se sedmi sufragány. Myšlenka nikterak nová a již vůbec ne originální. Obdobně postupoval již pasovský biskup Pilgrim, který se však musel uchýlit k mrzkým smyšlenkám, čehož nyní nebylo zapotřebí. Přesto se dílo nezdařilo. Vojtěchovo arcibiskupství nevzniklo v Praze, ale v Hnězdně a neujal se ani Kristiánův koncept českých dějin. Jeho místo totiž dokonale vyplnil děkan svatovítské kapituly Kosmas.

Nemá asi valný smysl zdůrazňovat zde Kosmovu stranickost, bezmála čítankově demonstrovanou na příkladu sázavského kláštera a vyšehradské kapituly, tedy na příkladu, který je sám o sobě exemplární ukázkou nevhodně zvolené argumentace, již jen proto, že náš zpravodaj kromě existence těchto dvou dozajista významných ústavů, nezmínil ani jiné, byť kupříkladu proti Břevnovu či Rajhradu nemohl mít sebemenší výhrady. V tomto bodě proto nezbude, než Kosmu plně rehabilitovat a uvědomit si, že nepsal církevní historii, ale příběh Čechů a v takto chápaném příběhu prostě vyšehradskou kapitulu a tím spíše sázavský klášter nepotřeboval. Hledáme-li však temnější místa v Kosmově vztahu k minulosti, potom se tu přímo nabízí jeho poměr k velkomoravskému dědictví a především pak k slovanské liturgii. Naznačuje to alespoň Kosmou přepracovaný, odjinud ale neznámý a tedy nadmíru podezřelý list, jímž papež Jan XIII. povolil zřízení biskupství v Praze s podmínkou, že se tak nestane ".podle obřadů nebo sekty bulharského a ruského národa, anebo slovanského jazyka."

Kosmův příběh, jehož osou a těžištěm jsou osudy vládnoucích Přemyslovců od mýtického Oráče-zakladatele, je vymezen jasně definovaným prostorem. Odehrává se tam, kde se v severních končinách Germánie ".daleko široko rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo." Strohým, a přece naprosto srozumitelným popisem Kosmas vyloučil ze svého vyprávění vše nepodstatné, tedy i Moravu, v níž sice spatřoval nezpochybnitelnou část přemyslovských držav, současně však jasně odmítl jakoukoliv státoprávní vazbu mezi českým státem a někdejší Svatoplukovou říší. Jen se zjevnou nechutí začlenil do své kroniky dvě nepřesné glosy o pokřtění knížete Bořivoje, přičemž z druhé poznámky vůbec nevyplývá, že se tak stalo na Moravě, a v dalším komentáři si vypomohl jemnou rétorickou falší, když si dovolil pomlčet o šíření křesťanské víry v zemi ".než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již četli sepsáno od jiných: něco v privileji církve moravské, něco v epilogu téže země, něco v životě a umučení přesvatého našeho dědice a mučedníka Václava. Neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají."

V tajemném privilegiu církve moravské byla rozpoznána bula "Industriae tuae", kterou papež Jan VIII. roku 880 schválil užívání slovanské liturgie, naopak záhadný epilog stále vzdoruje důmyslu kritického dějepisectví. Snad se jednalo o nějakou dnes ztracenou svatováclavskou legendu. Konečně na tento typ pramene Kosmas upozornil v závěrečné části svého komentáře, aniž by ovšem nějak upřesnil, zda a jakým způsobem tyto informační zdroje využil. Dodejme proto za našeho kronikáře, že se všemi bez rozdílu nakládal dosti libovolně, mnohé zamlčel, mnohé si upravil v duchu vlastního hodnotového systému, v němž, připomeňme, Morava nehrála buď žádnou, nebo jednou zástupnou roli. A tak mluví-li Kosmas kupříkladu o válce ".více než občanské.", vzplanuvší mezi Čechami a Moravou, míní tím přirozeně vnitrodynastický spor krále Vratislava a jeho syna Břetislava II. roku 1091.

".Léta od narození páně 1126 řečený Soběslav přijel na Moravu." Právě takto uvedl své letopisy jeden z kanovníků vyšehradské kapituly, právě takto se někdy ve druhé třetině 12. století úmyslně a bezprostředně přihlásil ke Kosmovu pojetí českých dějin, aby na následujících stránkách v duchu tolik obdivované předlohy zachytil vládu knížete Soběslava I. Neznámý autor, jehož zrak čas od času zabloudil od písařského pultíku k nebeské klenbě a s mírnou nadsázkou by tedy mohl být označen za našeho prvního astronoma, po sobě zanechal dílo, které v jistém smyslu symbolizuje mentální úroveň českého dějepisectví ve 12. a 13. věku, neboť po následující bezmála dvě staletí se Kosmovy úvahy proměnily v obecně respektovaný kánon, v měřítko společenského vkusu a kvality.

Mocné inspirační centrum již tradičně představovala svatovítská kapitula. Ke konci šedesátých, nejpozději na počátku sedmdesátých let 12. století pojednal vládu a činy druhého českého krále Vladislava a jeho choti Judity kaplan biskupa Daniela pražský kanovník Vincencius. Kromě těchto excelentně zpracovaných

vzpomínek se zde vedly průběžné záznamy, jež v bouřlivých proměnách 13. věku nezřídka opouštěly střízlivou formu analistických poznámek, z nichž anonymní kanovník někdy ke konci přemyslovské éry zkompiloval vnitřně nesourodé "Druhé pokračování Kosmovo". Mimo zdi svatovítského skriptoria kronika zdobila

řadu klášterních knihoven. Někde se však četla s mírnými výhradami, jež se občas promítly v drobnějších úpravách. Tak tomu bylo i na Sázavě, kde v sedmdesátých letech 12. století některý ze zdejších benediktinů včlenil do Kosmova vyprávění kompaktní pasáže, v nichž oslavil vznik a historii ústavu, včetně údajné konfirmační listiny knížete Břetislava I. Zprostředkovaně přes Vincencia navázal na Kosmu i opat milevského kláštera Jarloch, byť v popředí zájmu učeného premonstráta nestály ani tak české země, jako spíše dějiny vlastního řádu a zajímavé události v zahraničí.

Konvenčně užívaný termín "Pokračovatelé Kosmovi" se nepoučenému čtenáři může jevit jako poněkud zavádějící a dlužno podotknout, že dějepisná produkce 12. a 13. věku většinou nedosahovala myšlenkové a literární vytříbenosti Kosmova spisu. Jednotlivé práce však přesto spojuje o mnoho více, než jen společný obdiv k odkazu pražského děkana. Společným je zejména pohled na české dějiny, tu a tam doplněný nějakou marginálií, společné je rovněž vnímání Moravy coby jedné z přemyslovských provincií. Moravané se tak v průběhu 12. století proměnili ve všeobecně srozumitelné synonymum pro moravské Přemyslovce, kteří čas od času s podporou svých družiníků, tedy Moravanů, zasáhli do bojů o vévodský stolec. Tehdy a právě jen tehdy pronikla Morava na stránky soudobých kronik, aby s postupným úpadkem moci přemyslovských údělníků nenápadně opustila historický obzor tehdejších letopisců, a to tak dokonale, že dnes není jisté, zda v závěru druhé třetiny 12. věku vůbec ještě existoval brněnský úděl. Hlubší zájem o příběh Moravy a Moravanů by se dal předpokládat u sázavského benediktina, jenž svými přípisky mimo jiné obhajoval slovanskou liturgii a v tomto smyslu mohl snadno obohatit Kosmův bohemocentrismus. Kupodivu neučinil tak, když celou někdejší misi soluňských bratří odbyl (nechtěně) cynickou poznámkou, že Prokop ovládal slovanská písmena, která kdysi vynalezl nejsvatější biskup Cyril. Valná část Kosmových epigonů působila v Čechách a mohlo by se tedy zdát, že recepce jeho díla končí na moravsko-českém pomezí. Samozřejmě tomu tak nebylo a býti nemohlo, protože celé generace přemyslovských údělníků na Moravě nikoliv žily, ale jen přežívaly ve stínu seniorátu, který všem plnoprávným členům rodu formálně zaručoval nástupnická práva. Lákavá vidina vévodského stolce ".jakéhosi to kusu kamene.pro nějž nejen nyní, ale již v dávných dobách tisíce a tisíce bojovníků ztratilo své životy.", degradovala Moravu na přechodné refugium mladších příslušníků vládnoucí dynastie, jejichž nároky připomínal toliko spis pražského děkana Kosmy. Také proto znojemský kníže Konrád snad na počátku druhé třetiny 12. století nechal vyzdobit rotundu sv. Kateřiny přemyslovským cyklem v duchu Kosmova vyprávění, také proto možná ještě před koncem 12. věku vznikla v třebíčském skriptoriu moravská redakce Kosmovy Kroniky Čechů.

Třebíčští benediktini se však nespoléhali jen na Kosmovy vzpomínky. Sami si vedli nějaké průběžné, na Kosmovi nezávislé analistické záznamy, které se však někdy na sklonku 17. nebo v 18. století ztratily a jen několik nepřesných citací v díle barokního historiografa Tomáše Pešiny z Čechorodu naznačuje, že se jejich autoři zajímali především o vlastní ústav. Třebíčským kompilátorům ale nebyly lhostejné ani příběhy znojemských a brněnských údělníků, právě tak jako osudy jiných benediktinských fundací, přičemž malý soubor odkazů prozrazuje, že tyto letopisy čerpaly z pramene pro Moravu nad jiné významného, totiž z análů původně benediktinského kláštera na Hradisku u Olomouce.

Vznik této památky lze položit někam k roku 1146, kdy neznámý benediktin s pomocí několika předloh chronologicky uspořádal nějaké starší poznámky. O několik málo let později však zdejší komunitu nahradili premonstráti a rukopis (nebo snad jeden z rukopisů?) se ocitl v opatovickém klášteře, kde byla dopsána druhá část svodu, přičemž současně došlo k určitým zásahům do staršího textu. Četné úpravy postupně setřely nejstarší podobu tohoto spisu, nicméně přesto se v této kompilaci uchovaly stopy nekosmovského pojetí českých dějin. Základním pilířem výkladu se opět stala přemyslovská dynastie, nicméně tato se v podání anonymního letopisce plně identifikovala s Moravou. Dozajista nikoliv náhodou zde údělníci vystupují jako "moravští vévodové" a v této souvislosti je rovnou na třech místech výslovně zmíněna jejich intronizace. Mimořádné přízni benediktinů se samozřejmě těšili olomoučtí Přemyslovci, z nichž Otovi I. se jako zakladateli kláštera dostalo pocty přímo jedinečné. V relaci k roku 1077 byl nazván otcem vlasti, o deset let později byl ověnčen honosnými vavříny otce Moravy. Na svou dobu nezvykle silné zemské cítění se ozývá i v komentáři k roku 1140: ".téhož roku z vůle boží povolal (kníže Vladislav II.) z Ruska příbuzného svého, syna moravského knížete Oty, jménem Dětleba a uvedl jej do jeho vlasti, čili na Moravu."

Kosmovi nebo jeho pokračovatelům by se asi nezamlouval omluvný tón, jímž se benediktini vyrovnali s odbojem knížete Svatopluka roku 1107. S tehdejší politickou linií se dokonale míjela i poznámka k roku 1142, kdy Jindřich Zdík ".dal všechny své farníky do klatby a ten, kdo nedlouho předtím neznající boha hodlal vytrhnout z modlářství, nyní z vnuknutí původce vší nepravosti a vraždy neváhal stádo své pohanství zanechati." Bezmála exotickým dojmem působí rovněž úvodní řádky těchto análů, v nichž se objevila Velká Morava, byť v podobě zmatené koruptely a bez podstatnějšího vlivu na dílo samotné. To se již ubíralo jinými stezkami, o jejichž směru snad nejlépe vypovídá krátká glosa k roku 1116: ".byla válka mezi Čechy a Uhry, ale když se Češi obrátili na útěk, způsobili Moravané velkou porážku Uhrům."

Benediktinské anály ve své první redakci hájily myšlenku politicky emancipovaných moravských údělů. Ne vždy si udržely potřebný odstup, ale právě tak v nich nescházely kritičtější tóny. Nadějný počin ovšem rázně ukončil svým způsobem neomalený zásah olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Nová premonstrátská kanonie sice po nějakém čase navázala na dědictví vypuzených předchůdců, nicméně tyto nové zápisky zjevně neměly nějaké vyšší ambice a spíše se jednalo o pestrou směsici údajů nejrůznějšího obsahu, kvality a charakteru. K mírnému oživení došlo až na sklonku 13. věku, kdy se na Moravě objevila dvě zajímavá díla. První z nich vzniklo opět na klášterní půdě, tentokrát v prostředí žďárských cisterciáků. Člen zdejší komunity Jindřich Řezbář excelentním způsobem a nadto ve verších zachytil osudy ústavu od jeho založení roku 1252 až do konce 13. století. Neopomenul však ani blízké okolí, jakož i příběh zakladatelů, Přibyslava z Křižanova, Zdislavy z Lemberka a Bočka z Obřan. Do posledních let vlády Václava II. se hlásí obsahově skromná kompilace, kterou někdy kolem roku 1296 sestavil Jindřich z Heimburku. Suchý, místy až strohý, nezřídka i povrchní komentář sice nemůže soupeřit s osobitostí a rétorickým uměním Jindřicha Řezbáře, avšak nikoliv žďárská kronika, ale paradoxně právě tato práce zachytila proměnu Moravy v sebevědomý zemský útvar v rámci přemyslovského státu. Nepřipisujme však rodákovi z rakouského Podunají nějaké tvůrčí záměry. Morava v té době prostě byla emancipovanou zemí, a protože Jindřich pojal svůj spisek neobyčejně velkoryse, nemohl takovou změnu (bezděky) nezaznamenat.

Naprosto zanedbatelnou se s odstupem mnoha staletí jeví historiografická aktivita olomoucké kapituly, jíž z letargie nevytrhli ani takoví učenci, jakými byli Jindřich Zdík, Robert nebo Bruno ze Schamburka, ačkoliv podivuhodná pasivita zdejšího skriptoria by mohla naznačovat, že olomoučtí biskupové přinejmenším až do šedesátých let 13. věku necítili zvláštní potřebu hledat jiné než přemyslovské (nebo snad české?) kořeny svěřeného úřadu. Kulturní rozkvět za Zdíkova episkopátu ve druhé čtvrtině 12. století i literární aktivitu světáckého biskupa Roberta si však nelze představit bez dobře vybavené knihovny. V ní se bezpochyby nacházely některé ze soudobých kronik, včetně benediktinských análů z blízkého Hradiska, jež někdy před koncem 12. věku inspirovaly neznámého kanovníka k sepsání kompilace, známé dnes pod názvem

"Moravská kronika". Nejspíš do stejné doby, tedy do 12. století sahají kořeny dvou významných nekrologií a snad nepochybíme, když do téhož věku posuneme první záznamy o posloupnosti olomouckých biskupů, přepracované na sklonku středověku ve spis, jenž vstoupil do dějin českého dějepisectví pod názvem "Granum catalogi praesulum Moraviae".

Mlhavé kontury moravských dějin v epoše přemyslovské je možno zpřesnit s pomocí materiálu úřední povahy. Znamenitý projekt českého diplomatáře sice uvízl v chaosu interregna. Ani tato politováníhodná skutečnost však nic nemění na velevýznamném faktu, že historická obec již po řadu let disponuje kriticky zpracovaným listinářem až do konce vlády Přemysla Otakara II. a dosud (!) se s touto vpravdě exkluzivní příležitostí nedokázala vypořádat. Za (bez nadsázky) ostudný by se dal označit vztah domácí medievistiky k formulářovým sbírkám. Vyjma několika dílčích edic a přípravných studií stále chybí ucelenější pohled na košaté dílo Jindřicha Vlacha z Isernie. Jako vzor a příklad "pars pro toto" by mohly posloužit bezvadné edice listářů mistra Bohuslava a Tobiáše z Bechyně, k nimž připojme jedovaté slovo do vlastních řad: mýlil by se ten, kdo by předpokládal, že po zpřístupnění diplomatického materiálu 13. věku prudce vzroste zájem o století posledních Přemyslovců.

Na samotném konci druhého tisíciletí asi již nikdo nedoufá, že by pramenná základna k časnému (a patrně i vrcholnému) středověku mohla doznat nějakých podstatnějších změn. Drobné úlovky by snad mohlo přinést paběrkování v sousedních i vzdálenějších zemích, a přestože ani zde nelze očekávat nějaké převratné objevy, jméno olomouckého biskupa Jana v nekrologiu languedockého kláštera Saint-Gilles dozajista nepostrádá špetku tajuplnosti. Kromě zpráv samotných si důkladnější pozornost zaslouží především vztah cizozemců k českému státu, jejich pohled na vnitřní upořádání přemyslovských držav a zvláště pak způsob, jímž chápali obsah pojmů český a moravský. V tomto smyslu nadějnou žeň slibuje například kronika Galla Anonyma, z pozdějších let pak rozvětvená slezská analistika. Břitkými komentáři na adresu přemyslovského domu je přímo proslulá bohatá produkce podunajských skriptorií, k nepřehlédnutelným náleží rovněž úctyhodné dílo štýrského veršotepce Otakara, nebo anonymní epos o křížové výpravě Ludvíka Durynského. Závěrem, nikoliv ovšem na posledním místě je nutno zmínit zajímavé glosy uherských letopisců a z nich obzvláště spis mistra P., řečeného Anonym.

Moravský příběh v dějinách českého státu již tradičně nemá dobrý zvuk a za tuto nelichotivou pověst pohříchu vděčí historiografii, která se honosí přívlastkem kritická. Na počátku stojí skepse Václava Novotného, jenž ve svých úvahách nejednou otevřeně zapochyboval, zda je vůbec možné proniknout do složitého labyrintu moravského středověku, najmě pak v době knížecí. Obdivuhodná hloubka a především nevšední kvalita výkladu však Novotného opus záhy povýšily na spolehlivý zdroj informací a občas, bohužel, i nad autentickou výpověď písemných pramenů. Od počátku století, či spíše od chvíle, kdy se na knihkupeckých pultech objevily první svazky monumentálního projektu Českých dějin, právě od této chvíle pohlíželi historikové na přemyslovskou éru podvědomě očima Václava Novotného, později Josefa Šusty. Jen málokdo si ale uvědomil, jak jsou příslušné pasáže závislé na Kosmovi, jen málokdo si uchoval tvůrčí nezávislost a nezpronevěřil se zdánlivě banální zásadě "ad fontes".

Zásluhou, ne ovšem vinou velkých postav českého dějepisectví četli medievisté nikoliv to, co prameny skutečně vyprávějí, ale to, co v nich kdysi objevil učený rajhradský benediktin Beda Dudík, Bertold Bretholz nebo Gollův seminář. Někdejší příběhy tak náhle zmatněly, mnohé dokonce ztratily původní smysl a byly

nahrazeny moderní mytologií, která postupně zatemnila řadu událostí, o nichž je možno bez uzardění prohlásit, že náleží k rozhodujícím okamžikům v historii přemyslovské Moravy. Čítankovým příkladem budiž hojné spekulace o přežívání velkomoravských státních a církevních struktur hluboko do 11. věku, nebo proměnu moravských údělníků v obhájce zemských práv. Přímo neuvěřitelný prostor zabírají práce, jež (s konečnou platností) odhalily říšské kořeny moravského markrabství. Věčným pomníkem novodobé moravské hagiografie asi zůstane obraz Moravy pustošené krvežíznivými mongolskými hordami.

Přemyslovská Morava nemá stabilní místo v dějinách českého státu, ovšem není tomu tak díky Kosmovi a jeho pokračovatelům, nýbrž pro neschopnost moderní české medievistiky vážit si odkazu Gollovy školy jinak, než jen přepisováním vybraných kapitol. A že by tomu vskutku mohlo být i jinak, dokázal svým dílem Josef Válka. Možná, že také my po nějakém čase a s trochou štěstí staneme na ramenou mocných, možná pak dohlédneme dál. Třeba od transkripce k poznání a od poznání k porozumění. Především to dnes Moravě schází.

Václav II. (1278 - 1305) - král český a polský

Syn Přemysla Otakara II. 1278-1283 v Čechách na přání Přemyslovy druhé manželky královny Kunhuty poručnická vláda Václavova strýce Oty Braniborského (Přemysl ho ustavil poručníkem). Braniboři zemi nespravovali, ale drancovali, Václav držen nejdřív na Bezděze a pak odvezen do Branibor. Šlechta si 1281 uvědomila cenu domácí královské moci a pod vedením pražského biskupa Tobiáše z Bechyně vymáhala králevicovo vydání a obnovení jednoty českého státu - chtěli na Rudolfovi vrátit Moravu, ten se z politických důvodů postavil na stranu šlechty a 1283 Václav zpátky v zemi. Jeho matka Kunhuta se tajně provdala za Záviše z Falkenštejna. 1283-1288 Záviš z Falkenštejna poručníkem 12tiletého Václava II., po smrti Kunhuty si bere uherskou princeznu Alžbětu, skutečný pán země, obnovil moc koruny. Václav se po habsburské radě vymanil z Falkenštejnova vlivu, ten byl 1288 zajat. Václav a Tobiáš z Bechyně začali obsazovat hrady Vítkovců, Záviš sloužil jako rukojmí, Hluboká se nevzdala, a tak byl u ní 1290 sťat (asi zaostřeným prknem).

Václav nyní vládne sám, prozíravě s respektem k šlechtě - reforma státní správy, dělba moci mezi krále a šlechtu, 20 let klid a prosperita. Objevena ložiska stříbra v Kutné Hoře, mincovní reforma 1300, pražské či české groše - platidlo v celé střední Evropě. Rozmach těžby drahých kovů - stříbrné rudy (Jihlava, Kutná Hora); zlato (Kremnice), měděné rudy (Banská Bystrica). Václav II. vydal roku 1300 "Horní zákon" - upravoval jednotně poměry v hornictví. České horní právo jihlavsko-kutnohorské se stalo jedním z pilířů všeho báňského zákonodárství ve střední Evropě. Mincovní reformy krále Václava II. - razí se nová mince pražský groš od roku 1300 a razí se téměř z ryzího stříbra. V Uhrách byly založeny uherské groše a zlaté florény - dukáty - patřily k nejhodnotnější minci v celé Evropě (peněžní forma feudální renty u nás převážila až na sklonku 14. století).

1291 se Václavovi poddala část Slezska, Krakovsko a Sandoměřsko (v čele šlechty arcibiskup Jakub Świńka). 1298 získal Václav jako říšskou zástavu Chebsko a Míšeň. 1300 po vymření větve Piastovců byl Václav II. korunován v Hnězdně na krále polského (chotí Eliška Rejčka, dcera Přemysla Velkopolského). 1301po vymření Arpádovců přijal Václav II. pro svého 12letého syna Václava (jako Ladislava V.) korunu uherskou. (V čele jeho přívrženců Matouš Čák Trenčianský). Václav se Polsko pokusil sjednotit a zorganizovat podle českého vzoru. Papež Bonifác VIII. určil v Uhrách jako krále Karla Roberta z Anjou a v Polsku stranil Vladislavu Lokietkovi (z pobočné piastovské větve). Papež získal i císaře Albrechta Habsburského k boji s Václavem II. 1304 Václav II. odvezl syna z Uher a odrazil Albrechtův útok ke Kutné Hoře (otrávená voda). Václav ale náhle zemřel.

Václavovi právníci začali rozlišovat mezi sférou přímého králova panování - dominium speciale, nepřímý vliv - dominium generale - šlechta, zemský soud, zemské desky (1278) - prodeje a koupě nemovitostí, soudní pře. Václav chtěl i univerzitu v Praze, neprošlo to přes šlechtu.

pozn. Václavův notář Jindřich Vlach - zkoumání listin (pravost, právní vztahy).

Městské právo: Morava - brněnské právo (1243), odvolací autorita pro většinu moravských měst. Čechy - 1285 "magna charta"českých měst; většinou jihoněmecké norimberské právo - Schwabenspiegel (Švábské zrcadlo) - Staré Město pražské, jižní polovina Čech a Moravy; severoněmecké magdeburské městské právo - Sachsenspiegel (Saské zrcadlo, 20tá léta 13. stol., E. von Repgow) - severní Čechy (Litoměřické právo, Chomutov, Louny, Slaný), severní Morava a Slezsko (Olomouc). Samostatné městské právo české od přelomu 15./16. století.

Václav III. (1305 - 1306) - král český, polský a uherský

Sjednal s Albrechtem mír - byl nucen mu vrátit Chebsko a Míšeň a vzdát se uherské koruny (1305). Polskou korunu chtěl uhájit, ale 4. 8. 1306 byl úkladně zavražděn v Olomouci na výpravě proti Vladislavu Lokýtkovi a jeho odbojné šlechtě. Tím vymřel po meči přemyslovský rod, který u nás vládnul přes 400 let.

Postavení Židů v období vlády Přemyslovců

Židé se odlišovali od ostatního křesťanského obyvatelstva po stránce náboženské. Židovské a křesťanské náboženství mají společnou první část Bible Starý zákon, který pojednává o osudu starověkého židovského národa, vyznávajícího víru v jednoho boha. Židé byli nespravedlivě obviňováni, že zavinili smrt Ježíše Krista. To zavinilo, že Židé byli vyháněni ze své domoviny, pronásledováni, docházelo k násilným útokům na ně, tzv. pogromům. Ve středověku nebylo Židům dovoleno vlastnit půdu ani provozovat řemeslo. Zbýval jim jedině obchod a lichva. Někteří čeští panovníci vydávali privilegia, která měla Židy chránit: např. Přemysl Otakar II. vydal tuto listinu roku 1254 - Statuta Judaeorum: Židé sice mimo křesťanskou společnost, ale záruky pro hospodářskou prosperitu. Přemyslovo řešení udělením rozsáhlých privilegií výhodné, vzor pro Uhry, Polsko, Litvu ("magna charta židovských svobod"). Jenže už 1298 tyto právní záruky porušuje Václav II. (vzepjatá religiozita).

Situace po vymření Přemyslovců (1306 - 1310)

1306-1307 Rudolf Habsburský, syn císaře Albrechta (který české země prohlásil za říšské léno, ale Zlatá bula sicilská vyžadovala volbu domácími velmoži), Rudolf se oženil s Alžbětou (Eliškou) Rejčkou, vdovou po Václavu II. Zemřel při obléhání Horažďovic (na výpravě proti českým pánům, kteří mu odepřeli přísahu). Byla to první vláda Habsburků na českém trůně.

1307-1310 Jindřich Korutanský, manžel Anny, dcery Václava II., zvolen protihabsburskou šlechtou. Ve skutečnosti vládla šlechta, která dospěla za rozbrojů s bohatým německým patriciátem k prvnímu uvědomění si pocitu svého "češství" (Dalimilova kronika). Jindřich povolal oddíly z Korutan a Míšeňska, ještě víc si popudil opozici složenou ze všech tří stavů.

Nespokojenci se obrátili na diplomaty, vzdělané cisterciácké opaty ze Zbraslavi a Sedlce (u Kutné Hory), ti se jejich jménem obrátili na někdejšího kancléře a vyšehradského probošta Petra z Aspeltu - mohučský arcibiskup a kancléř císaře Jindřicha VII. Lucemburského. Petr (taky Lucemburčan) tlumočil císaři rozhodnutí českých šlechticů a měšťanů zvolit králem císařova syna Jana. 1310 zbraslavský opat Konrád domluvil sňatek 14letého Jana s 18letou Eliškou Přemyslovnou, dcerou Václava II. Janovo vojsko dobylo Prahu, Jindřich Korutanský uprchnul.

Český stát za vlády Lucemburků (1310 - 1437)

Jan Lucemburský (1310 - 1346) - král český

Domácí politika: Česká šlechta nechtěla silného krále ve vnitřní politice, ale v zahraniční. Císař Jindřich si toho byl vědom, proto poslal s Janem i zkušené rádce v čele s Petrem z Aspeltu, kteří měli zkrotit Jindřicha z Lipé a Viléma Zajíce z Valdeka. Jan se musel inauguračním diplomem zavázat k mnoha omezením, volební kapitulace 1310-11(ve prospěch české a moravské vyšší šlechty - panstva) se týkaly branné povinnosti, placení berní, odúmrtního práva na šlechtické statky a obsazování zemských úřadů, jež král slíbil neudílet cizincům, kdežto v úřadech dvorských zůstali němečtí rádci, stálé spory. I královna Eliška měla vyhraněné politické názory. Jan nejdřív energický a sebevědomý, Eliška po jeho boku. Jan se ale opíral víc o své cizí rádce než o domácí šlechtu, ti ale nakonec vypuzeni i z dvorských úřadů (1315) a zemi po Petrovi z Aspeltu spravuje samotný Jindřich z Lipé - chtěl co největší moc, proti němu skupina v čele s Vilémem Zajícem z Valdeka, nešťastně zasahuje i královna, král se se šlechtou dělí o moc, neustálé spory a boje. 1318 - domažlické úmluvy: Jindřich z Lipé mocensky vítězí (ovládá zemský soud a nejvyšší úřady), královští manželé se rozcházejí a Jan rezignuje na urovnání vnitřních poměrů. To vše se odráží v tzv. Dalimilově kronice (proti německým hostům, cizincům). Jan 1318 přísahá, že rádce i úředníky bude volit jen z řad Čechů. 1319 Jan odchází ze země, vrací se jen zřídka. Panovnická moc hluboce poklesla (Pražský hrad lehl popelem).

Zahraniční politika: Jan v cizině prosazoval rodovou politiku, musel se starat i o říšskou politiku a lucemburské državy (současníci mu to vytýkali, prý chtěl jen válečnou slávu). Domácí poměry ho znechucovaly, vracel se jen pro peníze, "král cizinec", ve skutečnosti spíš král-diplomat připravující vzestup rodu za jeho syna Karla IV. 1319 byla k české koruně připojena budyšínská část Horní Lužice (ekonomicky silná), 1322 pomáhal Ludvíku Bavorovi u Mühldorfu a obdržel za to trvale Chebsko jako říšské léno. 1323 neshoda s Eliškou, sedmiletý Václav odvezen do Francie, kde Janova sestra Marie byla chotí Karla IV. Václav byl biřmován na jméno Karel. 1327-29 se Janovi podřídila hornoslezská knížata. 139 získal Zhořelecko (obchodní cesty). 1330 domluvil u Jindřicha Korutanského sňatek syna Jana Jindřicha s jeho dcerou Markétou Maultasch (1341 ho zapudila, on se stal moravským markrabětem). 1331 získal Jan panství v západní Lombardii; tím se znepřátelil s císařem Ludvíkem, k němuž se připojili Lokýtek a Karel Robert Uherský. K válce nedošlo, ale italské panství už 1333 ztraceno. 1333 Karel markrabětem moravským, obnovil autoritu královské moci, byl skutečným vládcem Čech. 1335 smlouva s Kazimírem Polským na uherském Vyšehradě; Jan se vzdal nároků na Polsko a Kazimír uznal právo české koruny na Slezsko (ekonomicky silné Vratislavsko). 1337 Jan při výpravě do Litvy oslepl na jedno oko (1340 na druhé).

1344 Karlovým přičiněním bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství (prvním arcibiskupem byl Arnošt z Pardubic) a zbaveno ta německé závislosti; jemu bylo podřízeno biskupství olomoucké a nově založené biskupství v Litomyšli (to zaniklo za husitských válek). 1346 Karel zvolen v Německu římským králem, protikrálem Ludvíka Bavora.

Král Jan padl 1346 v bitvě u Kresčaku (Crécy, v rámci stoleté války, spojenectví s Francií /+ Avignon/). Pozn. Jan dal razit zlaté florény.

Karel IV. (1346 - 1378) - král český a římský, císař římský

Narodil se 14. 5. 1316 v Praze a jako princ dostal jméno Václav. Pro neshody Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou ho Jan odvezl k francouzskému dvoru, kde byl vychováván, v Paříži byl rovněž roku 1323 biřmován a při biřmování dostal jméno Karel. Roku 1333 se vrátil do Čech a stal se markrabětem moravským. Rovněž zahájil výstavbu chrámu svatého Víta (Matyáš z Arrasu a Petr Parléř, katedrála byla dokončena roku 1929).

1313 nečekaně umírá Jindřich VII., nároky si dělá bavorský vévoda Ludvík z rodu Wittelsbachů i rakouský vévoda Habsburk Fridrich Krásný. Jan na straně úspěšného Ludvíka, ten ale ve sporu s papežem, i s Lucemburky (Tyrolsko), Jan přechází k císařovým protivníkům. Po smrti Jana Lucemburského roku 1346 se stal králem českým, byl zvolen králem římským (Ludvík sesazen, 1347 při lovu umírá) a téhož roku byl římským králem korunován. Českým králem byl korunován až roku 1347. Jako první český panovník získal římskou královskou a císařskou korunu a jeho korunovace v Římě se uskutečnila roku 1355.

Karel IV. byl člověk neobyčejně vzdělaný, aktivně ovládal latinu, němčinu, francouzštinu, češtinu a italštinu. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli pražští arcibiskupové - Arnošt z Pardubic (1. pražský arcibiskup), Jan Očko z Vlašimě (pražský arcibiskup), Jan ze Středy (kancléř a olomoucký biskup). Z českého království učinil pilíř římské říše, od počátku své vlády ho považoval za centrum své moci. Říká se o něm, že Čechům byl otcem, Němcům otčímem a nepřátelé (Wittelsbachové, Habsburci) ho nazývali "popským králem", protože se přátelil s církevními hodnostáři a měl zprvu dobré vztahy i s papežskou kurií.

1347 založil klášter na Slovanech pro slovanské mnichy.

1348 byla zřízena nová státní instituce, tzv. Koruna česká (Morava, Slezsko a Horní Lužice byly prohlášeny za léna české koruny).

7. 4. 1348 vydal zakládací listinu pražské university (1. středoevropská univerzita).

1355 předložil Karel šlechtě několik let připravovaný nový psaný zákoník Českého království, později nazývaný Maiestas Carolina, více než sto článků, úprava zemského i trestního práva, vymezení vztahu krále a šlechty. První souhrnný psaný svod práva ve středověkých Čechách. Dotkl se práv šlechty a ta jej jednoznačně odmítla schválit. Karel se chtěl vyhnout střetu a zákoník prozíravě odvolal. Proti politickým požadavkům měšťanů byl rozhodnější.

1356 byla vydána Zlatá bula Karla IV. - potvrdil v ní svobody českého státu vůči říši, platila až do roku 1806; bulou byla stanovena volba německých králů většinou kurfiřtů, první místo mezi nimi zaujímal český král a kurfiřtům bylo doporučeno, aby dali syny učit češtině. Uprázdněný český trůn obsadí volbou český sněm.

Za doby jeho vlády bylo postaveno několik gotických památek: hrad Karlštejn, Karlův most (1357, Parléř); roku 1348 založil Nové Město pražské. Praha měla v době jeho vlády asi 40.000 obyvatel, byla hlavním městem římsko-německé říše.

V Týnu káže Konrád Waldhauser (zemř. 1369), evropská nová zbožnost (devotio moderna), proti mravním pokleskům církve, začátek české reformace (1363). V Praze i Jan Milíč z Kroměříže (1358).

1363 Karel získal smlouvou Dolní Lužici. 1364 dědické smlouvy s rakouskými Habsburky. 1369 získal zbytek Slezska: svidnicko-javorské vévodství; tento rozsah do 17. století. 1374 přikoupena braniborská marka. Česká koruna se stala největším státním útvarem ve střední Evropě.

Sňatková politika: Karel měl čtyři ženy - Blanku z Valois, Annu Falckou (usmíření Wittelsbachů), Annu Svidnickou a Alžbětu Pomořanskou - tj. Eliška, jediná ho přežila, dcera Karlova soupeře polského krále Kazimíra Velikého; když Kazimír 1370 zemřel a na polský trůn nastoupil uherský král Ludvík, dojednal sňatek jeho dcery Marie se svým synem Zikmundem. Karel tím chtěl získat polsko-uherské dědictví, protože Ludvík neměl mužské potomky.

Zemřel 29. 11. 1378 ve svém příbytku na Pražském hradě. 16. 12. 1378 byl pochován v Chrámu svatého Víta. Nad rakví promluvil učenec Vojtěch Raňkův z Ježova a nazval ho Otcem vlasti.

Gotické umění doby Karla IV.

Na Pražském hradě stála původně kaple sv. Václava ? kostel sv. Víta ? Svatovítská katedrála. Stavitelé: Matyáš z Arassu, Petr Parléř; stavěla se v letech 1333 - 1929. Petr Parléř se podílel i na stavbě Karlova mostu, Mostecké věže, kostela Všech svatých a Chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

V období gotiky byl vytvořen i tzv. krásný sloh, jeho počátek je datován od doby, kdy se zdobil Karlův most - socha sv. Václava od Petra Parléře.

Mistři - anonymní autoři obrazů pojmenovaní podle místa uchování jejich díla:

Mistr Vyšebrodský - je autorem devíti desek oltáře kostela ve Vyšším Brodě; jedná se o výjevy ze života Ježíše Krista.

Mistr Teodorik - je autorem 127 desek v kapli sv. Kříže na Karlštejně.

Mistr Třeboňský - je autorem obrazů ze života Ježíše Krista.

Madona roudnická - dílo, které zařazujeme ke krásnému slohu.

Mistr Rajhradského oltáře - vyšel také z krásného slohu; říká se o něm, že celým svým dílem byl rozený vypravěč, dovedl zachytit množství postav v kontrastu.

Knižní malba - Bible boskovická (po roce 1415)

Krize českého soustátí v pozdním středověku

Evropské souvislosti krizového vývoje

Morové epidemie a vyčerpání hospodářské dynamiky

*** dodělat

Karlovi dědicové

synové:

Václav IV. - získal České království, Slezsko (přímo vládne jen někde), část Lužic

Zikmund - Braniborsko s Dolní Lužicí, aspiroval na Polsko, získal ale Uhry a Braniborsko s Lužicí dal Joštovi

Jan - část Dolní a Horní Lužice (Zhořelecko)

synovci (synové Jana Jindřicha):

Markrabství moravské - hlavním markrabě Jošt, mladšími jeho bratři Jan Soběslav (církevní dráha) a Prokop

Lucembursko držel třetí Karlův bratr Václav Lucemburský (zemř. 1382).

Václav IV. (1378 - 1419) - král český a římský

Syn Karla IV., jako dvouletý korunován římským králem, jako sedmnáctiletý nastupuje na trůn, nadaný a vzdělaný, ale nedosahoval panovnických kvalit svého otce, vládnutí jej unavovalo, improvizoval, nedržel se pevné linie, ale krize nebyla jeho vinou, měla hlubší kořeny. Vládl v době, kdy v českém království vyvstávaly obrovské problémy. Zhoršovaly se ekonomické poměry a tím i královské příjmy.

Karel si přál návrat papežů do Říma, stalo se, ale 1378 začalo tzv. velké papežské schizma, proti Urbanovi VI. fr. kardinálové i král, protipapež v Avignonu (od 1409 trojpapežství), do 1415. Sedmnáctiletý Václav IV. se po vzoru svého otce postavil na stranu římského papeže, po čase začal v tomto postoji kolísat a zmeškal vhodnou příležitost k získání císařské koruny v Římě.

V Německu byl považován za neschopného krále a doma se střetl s církví i šlechtou.

V době Václavovy vlády dochází v království ke krizovým jevům. V roce 1380 morová epidemie, davová psychóza, pražské židovské ghetto bylo r. 1389 přepadeno a mnozí obyvatelé povražděni. Pogrom vyvolalo bezdůvodné obvinění, že Židé otrávili studně a způsobili smrt křesťanů.

Král se rozešel s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna (Václav chtěl benediktinské opatství v Kladrubech změnit na biskupství, aby zmenšil moc arcibiskupství). Spory mezi nimi vyvrcholily roku 1393, kdy Václav IV. nechal mučit arcibiskupova generálního vikáře Jana z Pomuku, který to nepřežil (žádné zpovědní tajemství, šlo majetek).

Byla založena Kaple betlémská (1391) a od roku 1402 se stal kazatelem v Kapli betlémské Mistr Jan Hus. Roku 1409 vydal Václav IV. s Mistrem Janem Husem Dekret kutnohorský, který upravoval poměry na Karlově univerzitě: 3 hlasy Češi, 1 hlas ostatní "národy" (Poláci, Bavorové a Sasové) ? němečtí univerzitní mistři a studenti odcházejí do Německa, v Lipsku si zakládají univerzitu. V tomto období poklesla načas úroveň Karlovy univerzity. Univerzita teď mohla vyslat své posly na pisánský koncil, Václav potvrzen za římského krále.

Václavovy boje s panstvem (1394-1403)

Jošt - markrabě moravský, králův bratranec, od 1383 kurfiřt (koupil od Zikmunda Braniborsko), od Václava získal Lucembursko. Nechtěl být Václavovi podřízen, proto se spojil s vysokou šlechtou, vytvořili panskou jednotu a 1394 krále zajali na Králově Dvoře za Berounem (1. zajetí). Chtěli začít vládnout zemi, Jošt ale mířil až na římský trůn. Na Václavově straně ale Pražané a zhořelecký vévoda Jan, říšská knížata se také nevzbouřila, Václav získal svobodu, ale ne respekt.

Revolta v říši: rýnský falckrabě Ruprecht II. + arcibiskupové z Mohuče, Kolína a Trevíru. 1400 Václav zbaven římského trůnu, novým králem Ruprecht III. Falcký z rodu Wittelsbachů.

Zikmund se nestal polským králem, trůn po Ludvíkovi z Anjou nezdědila Zikmundova žena Marie, ale její sestra (žena Vladislava Jagiella). Zikmund vybojoval Uhry, korunován 1387 po ústupcích uherské šlechtě, navíc turecké nebezpečí. Zikmund se pokusil získat českou i říšskou královskou korunu, 1402 zajal Václava a uvěznil ho ve Vídni (2. zajetí). Šlechta, měšťané i Jošt ale tentokrát na Václavově straně, Václav 1403 prchá a uzavírá s panskou skupinou kompromis (1405) - řada ústupků; řeší i církevní problémy.

1409 koncil v Pise, měl odstranit papežské schizma, Václav to podpořil, koncil ho uznal za římského krále. Jenže poté trojpapežství i tři římští králové: Václav, Jošt a Zikmund. Jošt brzy zemřel, Václav si nechal titul a Zikmund měl být skutečný vládce. 1412 rozchod Husova reformního proudu a krále.

1414 Zikmund přinutil papeže Jana XXIII., aby svolal do Kostnice koncil (1414-18), který odstranil schizma (Martin V.) a měl napravit církev. Šlo i o kacířství: Wyclif, Hus, Jeroným Pražský. Hus i Jeroným upáleni, křížové výpravy proti husitským Čechám.

Společenské předpoklady husitství

Jednou z příčin krize v českých zemích byly hospodářské změny (přechod od naturálního hospodářství k peněžnímu, který v Čechách proběhl velmi intenzívně a rychle). Postavení poddaných se napřed zlepšilo, ale na počátku 15. století se začala zvyšovat renta formou mimořádných dávek i renta v úkonech.

V předhusitském období byla nejbohatším vlastníkem církev - vlastnila téměř třetinu půdy v Čechách. Církvi se odevzdávaly poplatky "na zbožné účely" a zádušní platy. Proticírkevní hnutí se stalo hnutím sociálním. Dalším negativem církve této doby bylo papežské schizma.

Husovi předchůdci:

Mistr Jan Hus vycházel při svém působení z myšlenek anglického reformátora, oxfordského profesora Johna Wyclifa - o právu poddaných na odpor proti nespravedlivé vrchnosti, kritizoval církev a její honbu za majetkem. Mistr Jan Hus aplikoval jeho názory na české poměry. Zastánci nové zbožnosti, kazatelé:

Konrád Waldhauser - byl to rakouský augustiniánský mnich, kterého pozval do Prahy Karel IV. Kázal německy a latinsky, okruh královského dvora; proti svatokupectví i mnohoobročnictví (jeden farář - více far, za peníze je pronajímal jiným kněžím); hromadění kostelních důchodů.

Jan Milíč z Kroměříže - byl úředníkem královské kanceláře, zapůsobil na něj Waldhauser, vzdal se funkce, majetek rozdal chudým a vybudoval novou pražskou kapli, při níž žilo společenství obrácených nevěstek a působila škola pro kazatele. Nazval ji biblicky Jeruzalém - vzorné křesťanské společenství. Knížka o Antikristovi. Kázal česky, široký ohlas u pražských měšťanů, popudil si pražské faráře, ti ho obžalovali z kacířství u papeže, Milíč se odjel k papežské kurii osobně hájit, za pobytu v Avignonu však zemřel (1374). Jeho žáci vytvořili nové středisko kazatelství v Betlémské kapli (1391).

Mistr Matěj z Janova (1350-1394) - Milíčův učený přítel a následovník, studoval teologii v Paříží i Praze, mistr svobodných umění v Paříži, kanovník pražského kostela sv. Víta, farář; psal latinsky, jeho hlavním dílem jsou rozsáhlá Pravidla Starého i Nového zákona (Regule Veteris et Novi testamenti) - výklad Bible podle raných husitských názorů, svoboda kázání (hlásání slova Božího), od laiků požadoval, aby přijímali často oltářní svátost, návrat k pravidlům života prvotní církve; vliv na husitství.

Mistr Jan Hus (1370/71 - 6. července 1415)

Pojmy: Hereze - kacířství

Ortodoxie - pravověrné učení

Exkomunikace - vyloučení z církve

Inkvizice - úřad pro boj s kacířstvím

Konkláve - místnost, v níž se konala volba papeže

Utrakvismus - přijímaní svátosti oltářní pod obojí způsobou

Mistr Jan Hus se narodil pravděpodobně roku 1370 nebo 1371 v Husinci u Prachatic v chudé rodině. Studoval na pražské univerzitě a po vysvěcení na kněze se stal univerzitním mistrem. Od roku 1402 se stává oblíbeným kazatelem v Kapli betlémské na Starém Městě pražském - kázalo se zde pouze česky. Hus se velmi brzy přiklonil k učení anglického myslitele Johna Wyclifa, který tvrdil, že se církev dobrovolně nevzdá pozemkového bohatství ani politického vlivu a že k apoštolskému životu ji může donutit pouze stát a jeho představitelé.

Kritika vedená univerzitními mistry brzy dosáhla odezvy i na královském dvoře v řadách šlechty i mezi širokými vrstvami obyvatel. Naopak proti Husovým názorům se postavili církevní hodnostáři a měšťané německé národnosti. Nad Prahou byl vyřčen interdikt (tj. v Praze se nesměly konat žádné církevní obřady - pohřby, svatby, křty, nesměly se sloužit mše, a proto Mistr Jan Hus Prahu 1412 opouští a začíná kázat pod širým nebem na Kozím Hrádku a Krakovci.

Na jaře roku 1414 vyzval císař Zikmund Mistra Jana Husa, aby se očistil od nařčení z kacířství před církevním sněmem v Kostnici. Od Zikmunda dostal zvláštní glejt, že se mu ani jeho doprovodu nic nestane a vrátí se nazpět do Prahy. Zástupci církve žádali, aby Hus odvolal své učení a podřídil se autoritě církve. Protože Hus neodvolal a trval na svých zásadách, byl 6. 7. 1415 na hranici upálen.

Dílo Mistra Jana Husa: De Eclesia (O církvi); Dcerka; Výklad Viery, Desatera a Páteře; Postila; O šesti bludiech; De ortographia Bohemica (O českém pravopisu); Listy (např. Věrným Čechům, Pražanům).

K Husovu odkazu se přihlásila široká fronta kalicha, roku 1415 byl ustaven Svaz husitské šlechty a v létě roku 1419 se začaly konat poutě na hory.

Jeroným Pražský - proslulý evropský učenec, učitel na Sorbonně. Král Václav IV. dal souhlas s prodejem odpustků na podporu válečných podniků papeže Jana XXIII. Jeroným Pražský s tím nesouhlasil, proto zorganizoval roku 1412 maškarní protiodpustkové demonstrace - ty byly potlačeny a tři tovaryši byli při nich zabiti. Jeroným Pražský byl upálen 1416 v Kostnici, kam přijel hájit svého přítele Jana Husa.

Husitská revoluce (1417 - 1437)

Brzy po Husově smrti se vytvořila široká fronta jeho přívrženců, kteří si začali říkat husité. Svůj program shrnuli v tzv. čtyřech artikulech pražských.

Artikuly požadovaly:

• příjímání pod obojí způsobou (tělo i krev Ježíše Krista - chléb a víno)

• trestání smrtelných hříchů již na tomto světě (kritika prodeje odpustků, soudit církev mohou světští vládci)

• svobodné kázání slova božího (úloha kněze - morální + výklad bible, kritika církevní hierarchie)

• církvi nepřísluší světské panování (církev by měla být zbavena politické moci i svého majetku - nejdůležitější, ale neproveditelné).

Symbolem všech husitů se stal kalich jako symbol přijímání podobojí. Zahraniční prameny té doby většinou posměšně připisovaly husitům symbol husy a sám pojem husitství byl původně potupným posměškem.

Husité se dělili na několik skupin. První skupinou byli umírnění a konzervativní husité. K těm patřila většina vyššího kališnického panstva, část nižší šlechty, bohatí pražští měšťané ze Starého města a univerzitní vzdělanci, vesměs z okruhu spolupracovníků a žáků Jana Husa. Snažili se o prosazení církevní reformy v podobě, kterou by katolická církev tolerovala. Jejich cílem bylo také dostat se do zemských úřadů či alespoň omezit moc staré vysoké rodové šlechty a získat tím výhody pro svoji zájmovou skupina bez ohledu na starší tradice. V zásadě se během revoluce soustředili na obranu získaných výsad a netoužili tak po zásadní změně společenských poměrů, jak tomu chtěli radikálové. To je často přibližovalo k pozicím tolerantní části katolické strany (někteří často přecházeli) a později vedlo ke vzniku panské jednoty. Mezi umírněné až konzervativní husity patřili osobnosti jako Kříšťan z Prachatic, Jan Příbrama. Pražský nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka (český zemský "premiér"), moravský hejtman Lacek z Kravař: už na podzim 1415 zorganizovali velkou protestní akci proti Husovu upálení (protestní listy s pečetěmi 452 šlechticů).

Praha a Pražané stáli mezi umírněnými a radikálními proudy husitství. Na počátku revoluce jako hlavní město království sehrála důležitou roli odporem proti Zikmundovi, později ale byli Pražené oslabeni spory mezi Starým Městem (spíše umírnění - Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycana) a Novým Městem (radikálové, chudina - Jan Želivský). Novoměstští také vybudovali polní vojsko, které spolupracovalo s radikály z Tábora a sirotky. Umírnění Pražané se spojili s katolíky a umírněnými husity ve Svatohavelskou koalici (panskou jednotu).

Poslední skupinou byly tři proudy radikálů - Orebité ve východních Čechách s centrem v Hradci Králové (kněz Ambrož, později Hynek Krušina z Lichtenburka); po smrti Jana Žižky se začali nazývat sirotci. Boží zákon chtěli prosadit zejména vojensky. Další radikální směr byli táborité, působící především v jižních a západních Čechách. Jejich centrem se stalo Hradiště hory Tábor, který měl být předsíní do Kristovy říše věčné blaženosti. Nové příchozí obyvatelé tohoto města museli odevzdat cennější předměty a peníze do kádí. Původní idea rovnostářské společnosti vzala za své z důvodu ekonomické nefunkčnosti a Táboři byli nuceni začít od okolních vesnic vybírat dávky. V čele Tábora stáli čtyři hejtmani: Mikuláš z Husi, Jan Žižka z Trocnova, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova. Po vypuzení a vyvraždění (upálení) chiliastických a kacířských sekt (chiliasta/pikart Martin Húska - Kristus není ani ve víně ani v chlebě; adamité, valdenští, pikarti) r. 1421 postupně Táboři vytvořili jakousi svébytnou církevní organizaci v čele se seniorem Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova a knězem Václavem Korandou (udržela se až do r. 1452, kdy se poddala Jiřímu z Poděbrad). Táborité byli sice ochotni částečně vyjednávat (od r. 1426 styky se Zikmundem), ale v otázkách víry byli neústupní. Nakonec jim Zikmund udělil v lednu roku 1437 zvláštní městská privilegia, která si Tábor udržel až do r. 1452. Pak se Tábor stal normálním královským městem. S tábory spolupracovala poslední radikální část husitů - severočeští husité. Jejich centry byly města Žatec a Louny a v jejich čele se pohyboval Jakoubek z Vřesovic. Postupem doby se tyto směry přeměnily ve vojenské svazy a vydržovaly stálá polní vojska.

Husitská revoluce I (1419-1427)

Od roku 1417 probíhaly po celém území Čech poutě na hory, kde prostí lidé pod vedením venkovských kněží a kazatelů dávali najevo odpor vůči zvykům "hříšné katolické církve". Je to výraz lidové zbožnosti, snahy o čistý život, spojení s Kristem díky přijímání podobojí. Objevovaly se chiliastické myšlenky, hlásající, že druhý příchod Krista se blíží a spaseni budou jen čistě žijící lidé scházející se na horách označených biblickými jmény (Oreb, Tábor, Beránek…) a v pěti "vyvolených" městech - Plzeň (později přestoupila ke katolíkům), Klatovy, Žatec, Slaný, Louny. Postupně narůstaly nepokoje a ozbrojené davy chudiny dokonce táhly na Prahu.

V Praze se stal mluvčím radikálních husitů a chudiny Jan Želivský, žák Mistra Jana Husa. 30. 7. 1419 procházelo Prahou procesí vedené Janem Želivským. Před Novoměstskou radnicí žádali na konzervativních radních propuštění vězněných stoupenců husitství. Po odmítnutí požadavků a zneuctění demonstrace novoměstskými konšely vnikli husité na radnici a přítomné hodnostáře vyhodili z oken ("první pražská defenestrace"). Dala bezprostřední podnět k vypuknutí husitské revoluce v Praze. Král Václav IV. sice převrat dodatečně schválil, ale již 16. 8. 1419 umírá v Hrádku u Kunratic (ranila ho mrtvice). Na uprázdněný český trůn (pod regentskou vládou královny Žofie + Čeněk z Vartenberka) začíná uplatňovat nárok jeho bratr, uherský král a římský císař Zikmund Lucemburský. Husitská šlechta však jeho nárok odmítla. Zikmund vyhlásil křížovou výpravu proti Praze. Na pomoc Praze se začali scházet kališníci z celých Čech.

V březnu 1420 se Břeněk ze Švihova a Jan Žižka z Trocnova se 400 pěšáky, 9 jezdci a 12 vozy přesunovali z Plzně do Tábora. Pronásledovali je strakoničtí johanité a cestu jim odřízl další oddíl katolického panstva od Písku. U Sudoměře byli 25. 4. 1420 obklíčeni v terénu, který byl vhodný pro útok jízdy. Jedinou šanci skýtá pozice mezi dvěma rybníky, z nichž jeden byl vypuštěný. Napadení bylo možné pouze po hrázi , kterou husité přehradili vozy. Vyrovnali tak nevýhodu svého malého počtu. První útok těžké jízdy byl odražen, druhý útok vedli rytíři přes bahnité dno vypuštěného rybníka. Tam jejich koně uvázali, takže jezdci museli sesednout a útok byl dále veden pěšky. Mlha a večerní šero rozhodly bitvu ve prospěch husitů, kteří se omezili na odrážení protivníka. Nepřátele nepronásledovali, bez jízdy se o to ani nemohli pokusit. Dosáhli ostatně svého cíle, cestu na Tábor měli otevřenou. Husité v této bitvě využili nejen terénu, ale poprvé použili polní opevnění (vozovou hradbu). Padl Břeněk ze Švihova.

První bitva mezi husity a křížovou výpravou proběhla na vrcholku Vítkově nedaleko Prahy. Pod vedením císaře Zikmunda se shromáždilo asi 30.000 křižáků. Praha měla okolo 9.000 obránců. Útočníci opanovali dvě strategická místa, Pražský hrad a Vyšehrad, a Prahu téměř zcela obklíčili s cílem ji vyhladovět. Zbýval Vítkov, který znemožňoval dokončit obklíčení města. Na něm nechal Jan Žižka vybudovat provizorní srubové opevnění s příkopy a zídkou. Výhodou bylo, že své postavení musel hájit pouze z jednoho směru, jinudy terén útok nedovoloval. Proto nebyl počet obránců nijak velký (26 mužů a 2 ženy). Zde se také Žižkovi lidé 14. 7. 1420 ubránili spojenému útoku míšenské a rakouské jízdy. Na bojišti zůstalo 144 mrtvých křižáků a neznámo kolik husitů, které v kritické chvíli zachránil zásah pěší zálohy. Křižácká vojska se postupně začala rozcházet, nicméně Zikmund se ještě 28. 7. 1420 nechal korunovat králem. Po nespěšném pokusu o osvobození husity obleženého Vyšehradu 1. 11. 1420 (kdy velitel Vyšehradu nepodpořil Zikmundovu snahu, protože měl s husity uzavřenou dohodu, ve které slíbil, že se poslední den v říjnu vzdá) musel odtáhnout, aby se do Prahy vrátil až za šestnáct let.

Husité Zikmundovo korunování neuznali. V červnu 1421 byl svolán zemský sněm do Čáslavi. Zikmund byl sesazen z trůnu a byla zvolena vláda dvaceti správců, ve které zasedlo 5 pánů, 7 zemanů a 8 zástupců měst. Tuto radu podpořil i pražský arcibiskup Konrád z Vechty, když předtím uznal čtyři artikuly pražské a přistoupil ke kalichu. Začalo se také uvažovat, kdo by měl být novým českým králem. Jakoubek ze Stříbra vystoupil s požadavkem, aby se jím stal nějaký umírněný český husita (došlo naplnění až roku 1452 - Jiří z Poděbrad a Kunštátu), některé radikálnější skupiny požadovaly člena polské dynastie Jagellovců či litevského Zikmunda Korybutoviče. Jednání s těmito kandidáty také prakticky probíhala po celou dobu válek. Praha se také vypořádala s radikály, když staroměstští konšelé 9. 3. 1422 zajali a popravili Jana Želivského. Konzervativci pak Prahu ovládali až do roku 1427, kdy byli svrženi převratem vyšlým z Nového města.

V roce 1422 byla proti Čechám vyslána 2. křížová výprava. Již v létě 1421 ji připravili Zikmund s papežem Martinem V. Měla vpadnout do Čech současně ze dvou stran, křižácká vojska od západu Německa a Zikmundovy oddíly Uhrů, Slezanů a Rakušanů přes Moravu. Tyto údery však nebyli koordinovány, a tak se výprava daleko nedostala. Po překročení hranic v Krušných horách se Němci zdrželi obléháním Bíliny a Žatce, kde se doslechli o blížícím se husitském vojsku, a rozutekli se. Zikmund se pokusil o pokračování v boji vlastními silami. Uherské oddíly, páchající po cestě neslýchaná zvěrstva, pronikly až ke Kutné Hoře. Zde se měly spojit se slezskými oddíly. Proti nim vytáhli husité pod vedením Jana Žižky a po prvním neúspěchu je v několika bitvách v prostoru mezi Kutnou Horou a Německým (Havlíčkovým) Brodem porazili. Ke hlavnímu střetu zřejmě došlo 8. 1. 1422 u Habrů. Německý Brod, který pomáhal Zikmundovi, byl zničen. Zikmund se nato stáhl na Moravu a definitivně se vzdal dalších aktivity. 1422 tedy poražena 2. křížová výprava u Německého Brodu.

Na podzim roku 1423 vznikla panská jednota. Bylo to hnutí, ve kterém se sešli většinou představitelé vyšší katolické šlechty a konzervativní představitelé umírněných husitů, obávajících se radikálů. Avšak ani oni (zatím) neuspěli. V roce 1424 se odehrává bitva u Malešova, jedna z nejkrvavějších bitev, které byly za husitských válek svedeny. Střetla se panská jednota s vojsky Jana Žižky. Žižkovy rozpory s Táborem během roku 1423 totiž zapříčinili odchod vojevůdce a jeho polních vojsk na území východních Čech, kde byl vytvořen tzv. "Menší Tábor". Současně však tyto rozpory umožnily obnovení činnosti panské jednoty, jejíž členové se dosud Žižky obávali, ale nyní doufali, že jej, zbaveného podpory táboritů, mohou porazit.

Spojeným panským a pražským vojskům se po několika neúspěšných srážkách povedlo na jaře 1424 vystihnout správný okamžik. Žižka ustupoval ze západní hranice Čech směrem na Žatec, Louny a dále proti toku Labe. U Kostelce n. L. se panské jednotě podařilo Žižkova vojska sevřít. Díky pomoci Hynka z Poděbrad Žižka unikl a opevnil se na kopci u Malešova poblíž Kutné Hory. Dne 7. 6. 1424 zde došlo k mohutné bitvě. Žižkova výhoda spočívala jednak v tom, že si sám zvolil bojiště, jednak ve skutečnosti, že pronásledující nepřítel přicházel po částech a nemohl se v úzkém údolí rozvinout. Tak se podařilo nejprve porazit jízdní předvoj a poté i protivníkův šik. Zda Žižka skutečně spustil z kopce své vozy naložené kamením a rozrazil tak nepřátelské řady, dnes nemůžeme dokázat, pravdou však je, že v soudobých knihách o válečném umění se tento "manévr" objevuje často právě ve spojení s husity.

Vojsko Svatohavelské koalice bylo katastrofálně rozbito. Prameny uvádějí 1.200 až 1.400 padlých, z toho 330 pražských měšťanů. Proto není divu, že se z porážky Praha dlouho nemohla vzpamatovat. Navíc se pod vlivem válečného neúspěchu zcela rozpadl městský svaz, když Žižka hned druhého dne dobyl Kutnou Horu a poté se v rychlém sledu za sebou zmocnil i Nymburka, Českého Brodu a Kouřimi, když táhl na Prahu, aby ji potrestal za zradu. Rokycana jej však přesvědčil, že by tím jen zvýšil napětí, a proto po uzavření dohod ve Zdicích a na Špitálním poli se Žižka vydává na Moravu. Během cesty však Žižka umírá u Přibyslavi (24. 10. 1424).

Velení nad husitskými vojsky se po Žižkově smrti ujal Prokop Holý (zvaný Veliký). Právě on zavedl novou husitskou taktiku. Přenesl válečné operace do vedlejších zemí Koruny české. Začali se podnikat rejsy (označované jako spanilé jízdy), které měly propagovat husitské hnutí i v zahraničí (zejména Polsko, Uhry (Slovensko), Německo). V roce 1426 byla konečně sestavena dlouho oddalovaná třetí křížová výprava, vyhlášená kardinálem Brandou už na říšském sněmu v Norimberku 4. 9. 1422. Tehdy se ale nikdo nepřihlásil. Až roku 1426 Zikmund přiměl saského kurfiřta Friedricha Bojovného k novému tažení. Saské vojsko překročilo Krušné hory obvyklou cestou. Proti husitům pod vedením Prokopa Holého mělo vojsko saských křižáků několikanásobnou převahu. Přesto utrpělo prážku v jediné rozhodující bitvě u Ústí nad Labem 16. 6. 1426., ve které bylo rozhodnuto o osudu celého tažení.

Husité oblehli Ústí n. L., které bylo základnou Sasů ke vpádům do Čech. Akce se zúčastnily všechny husitské vojenské síly - polní vojska táboritů, sirotčího svazu i Pražanů, neboť existovalo podezření, že se nepřítel pokusí o vpád do země. Další vojska se totiž už shromažďovala u Freibergu. Jádro křižáků tvořili Sasové, Míšeňané a bojovníci z Durynska, Lužice a zřejmě i dalších německých území. Dne 14. 6. nepřítel překročil hranice a třemi proudy vkročil do země. Utábořil se u Chabařovic a připravoval se k boji. Husité zrušili obléhání Ústí n. L. a přehradili křižákům cestu. Rozbili tábor na mírném návrší v místě zvaném Na Běhání, asi 5 km severozápadně od Ústí n. L. Jejich síly odhadují něm. prameny na tisíc bojových vozů a asi 20.000-24.000 mužů spolu se silným dělostřelectvem, podle českých údajů mohlo být husitů přes 11.000. Díky přítomnosti šlechty se dá předpokládat i silná jízda. Nepřítel měl silnou početní převahu (minimálně 10.000 bojovníků). Dne 16. 6. 1426 Němci zahájili útok a podařilo se jim navzdory silné střelbě protrhnout první řadu vozů. Druhý řád však nepřítele zastavil. Pěchota podnikla protiútok čelně i z obou stran a nepřítel byl odražen. Zatímco jedna skupina křižáků byla zcela zničena, druhou husitská jízda pronásledovala až k hranicím. Počet padlých se na německé straně odhaduje 4.000, zatímco nepotvrzené údaje na husitské straně hovoří o pouhých 30 zabitých. Toto střetnutí bylo poslední bitvou husitské revoluce, v níž těžká jízda klasicky napadla vozovou hradbu.

Husitská revoluce II. (1427-1437)

Po tomto neúspěchu se i v Německu začaly objevovat pokusy o napodobení husitské taktiky a boje. Ztráty německého vojska byly tak veliké, že se po říši roznesla pověst o neporazitelnosti husitů. To sehrálo značnou roli při pozdějších spanilých jízdách. Čtvrtá křížová výprava byla poražena v roce 1427 u Tachova. Byla vyhlášena na říšském sněmu ve Frankfurtu a vedl ji anglický kardinál Jindřich z Winchesteru ve funkci papežského legáta. Připravovala se velmi pečlivě, byl přijat strategicky plán i kázeňské ustanovení. Křižácká výprava se od předešlých lišila i tím, že napodobila husitskou taktiku s použitím bojových vozů. Snažili si zajistit si palebnou převahu v dělech. 80.000 křižáků překročilo hranice ve třech proudech a soustředilo se v prostoru města Stříbra, které začali obléhat. Husitské oddíly pod vedením Prokopa Holého jim vytáhly vstříc a v noci ze 3. na 4. 8. 1427 se jim podařilo obrátit nepřítele bez boje na útěk přes hranice. Ani sešikované zbytky křižáků husitům neodolaly a zanechaly vítězi celé ležení i se zbraněmi a zásobami. Deset dnů pak husité dobývali tachovský hrad, kde se zavřelo asi 1.000 nepřátel. Dne 14. 8. padl i Tachov a ihned se stal husitskou pevností proti dalším případným vpádům. Po této výpravě husité místo obrany zvolili opačnou taktiku.

Největší ostudou skončila pro křižáky pátá křížová výprava. V létě 1431 se vydala křižácká výprava pod velením Friedricha Braniborského. Postupovala, a to velmi pomalu. Nezamířila ani k Praze, místo toho čekala mezi Tachovem a Domažlicemi na posílení oddíly Albrechta II. Habsburského. Tam také nepřátelská vojska zastihla husity pod velením Prokopa Holého připravená čelit nepřátelskému vpádu na Plzeňsku již v červnu 1431. Jejich čtyřicetitisícové vojsko se však rozešlo po zprávě o pomalém postupu křižáků, kteří se na útok připravovali již od jara. Válečný plán totiž počítal s vytvořením sedmi vojsk, ze kterých měla totiž utvořit pět útočných skupin. Termín mobilizace však nebyl dodržen, a proto museli být původní plány změněny. Na hlavním směru ze západu bylo utvořeno jen jedno útočné uskupení v Bavorsku u Weidenu. To překročilo pozemní hvozdy u Tachova až v srpnu a postupovalo jen velmi pomalu. Křižáci v síle asi 100.000 mužů poplenili krajinu a po 14 dnech postoupili jen k Domažlicím. Pokusili se je dobýt a město bylo již v kritické situaci. Husitská armáda složená z polních vojsk táboritů, sirotků, Pražanů, šlechtických oddílů i vojsk Zikmunda Korybutoviče nastoupilo urychleně k protiútoku. Křižáci nepředpokládali a nečekali tak rychlé spojení nepřátelských sil a vrchní velitelé, Fridrich Braniborský a papežský legát kardinál Julian Cesarini, byli až na drobné vzájemné spory zcela klidní. O to větší bylo překvapení křižáků, když se 14. 8. 1431 náhle přiblížili husité, oznamující svůj příchod zpěvem chorálu "Kdož jsú boží bojovníci". Friedrich Braniborský jako zkušený voják stáhl svoje oddíly trochu vzad, aby nebyly předčasně zpozorovány, a vyslal zvědy. Katastrofu však nešlo odvrátit. Převážná část křižáckých jednotek pochopila tyto pohyby jako ústup a vojko zachvátila panika. Většina se dala okamžitě na ústup a jen druhá část se pokusila o obranu. Soldateska loupila vlastní trén, bránili se jen pěšáci, zanechaní napospas ve vozové hradbě, a Cesariniho osobní stráž. Sám kardinál se zachránil útěkem, aby podle pověsti zanechal na místě svůj plášť a kardinálský klobouk. Zbytky vojsk opustily bojiště tak rychle, že na něm zůstala bohatá kořist. Sjednotit nepřátele kalicha ke křížové výpravě se již znovu nepodařilo. Ohlasem této porážky je báseň Vavřince z Březové Píseň slavné koruny české.

Politickým výsledkem bitvy bylo však pozvání husitů na jednání basilejského koncilu. V roce 1431 se sešel v Basileji koncil, na němž se mělo jednat o situaci v Čechách. Husité na setkání s legáty koncilu v Chebu v létě 1432 dohodli předběžný obsah jednání, pravidla pro jeho vedení (rozhodčí autoritou při sporu bude Bible a zvyky prvotní církve - "Soudce chebský"). Při jednáních v Basileji na počátku roku 1433 se ale začal projevovat vnitřní rozdíl mezi radikálními husity, kteří nechtěli nic slevit ze svých požadavků a umírněnými, kteří byli ochotni vyjednat kompromisní řešení a ukončit tak vleklé války. Navenek však delegace vystupovala jako jednotná. Také se ukázalo, že očekávání a požadavky husitů, týkající se nápravy církve, budou splněna jen stěží (prakticky husité získali jen povolení přijímání z kalicha) a tak celkově jednání končí bez jasného vítěze. Radikálové chtěli, aby se čtyři artikuly vztahovaly na všechny obyvatele země (tj. na kališníky i katolíky), kdežto umírněným byli ochotni katolíky tolerovat.

Rozpory mezi radikály a umírněnými, projevující se na koncilu jen nepatrně, začaly v Čechách nabývat na velikosti. Rozklad a spory v polních vojscích vedl k oslabení pozice Prokopa Holého. Z toho chtěla těžit šlechtická opozice, které se opět podařilo spojit s pražskými městy. Po zlomení odporu radikálů z Nového Města se začalo rýsovat zásadní střetnutí mezi oběma křídly husitů. Umírnění husité vytvořili koalici s českými katolíky, aby vrátili zemi klid a mohli uzavřít mírové dohody s koncilem v Basileji i s císařem Zikmundem Lucemburským. Tato jednání však vojenská aktivita radikálů (obléhání katolické Plzně a drancování jejího okolí) zásadně ohrožovala. Polní obce, ve kterých původní, pro víru bojující sedláky nahradili profesionální vojáci, by také po uzavření míru ztratily zdroj obživy.

K rozhodující bitvě polních vojsk táboritů a sirotků pod vedením Prokopa Holého s oddíly panské jednoty v čele s Divišem Bořkem z Miletníka, která se odehrála 31. 5. 1434 u Lipan. Vojska táborská a sirotčího svazu se zformovala u Sedlčan a vyrazila ku Praze. Když se jim protivníka nepodařilo vylákat k boji, ustoupila ke Kolínu. Tam se u Lipan nedaleko Českého Brodu připravilo jejich 10.000 bojovníků na střetnutí se spojeným vojskem umírněných husitů a katolíků, které čítalo 12.000 mužů. Obě strany se opevnily vozovou hradbou. Ležení byla od sebe vzdálena asi kilometr, tedy více než na dostřel tehdejších palných zbraní. Radikálové měli ve svém vojsku asi jen 700 jezdců oproti dvojnásobku jezdců u nepřítele, který je i v pěších mírně početně převyšoval. Tuto slabinu vyvažovala takřka nedobytná pozice radikálů. Panské jednotě se však předstíraným útokem podařilo vylákat polní vojska z jejich vozové hradby a následně do ní vpadnout. Řež uvnitř vozové hradby, která se pro obránce stala pastí, byla velmi zuřivá. Rozhořčený boj trval od odpoledne až do nočních hodin, příslušníci polních vojsk kladli houževnatých odpor a snažili se zachránit alespoň holý život. Podařilo se to jen nemnohým, např. sirotčímu hejtmanovi Čapkovy ze Sám. Toho zhodnocení situace vedlo k názoru, že bitva je ztracena, a proto opustil bojiště. Pozdější kronikáři však hodnotili jeho útěk za zradu. Další z poražených však neměli takové štěstí (ani koně) - 700 až 1.000 zajatých sirotků bylo upáleno v okolních stodolách.

Bitva u Lipan byla jednou z nejkrvavějších bitev v průběhu celé husitské revoluce. Vítězové ztratili přes 200 mužů, počet zabitých na straně poražených byl mnohem vyšší. Přesto jsou údaje o 10.000 padlých přehnanou propagandou. Věrohodné zprávy hovoří asi o 1.300 mrtvých (i to však bylo dost, počty padlých při typických střetnutí té doby dosahovaly maximálně několika stovek, husitské bitvy tak byly opravdovou "krvavou lázní"). Vyslovená katastrofa postihla sirotčí polní vojsko, jež je prakticky úplně zničeno. Naproti tomu většina táborského polního vojska Lipany přežila. Konec revoluční fáze husitského hnutí.

Osudové střetnutí sice neznamenalo přímé zlomení bojové moci radikálu, zasadilo jí tak těžký úder, že se z něj politicky ani mocensky již nevzpamatovali. K tomu přispěl i fakt, že padli rovněž Prokop Holý, Prokop Malý a další hejtmani. Porážka radikálů znamenala ukončení bojů trvajících téměř 15 let. Snahy o pokračování v boji se omezili na jednotlivce (Jan Roháč z Dubé). Ale i po Lipanech se jednání vlekla ještě dva roky, zejména pro až obstrukční působení legátů koncilu i pro spory mezi husity. Teprve 7. 7. 1436 byla v Jihlavě vyhlášena basilejská kompaktáta, úmluva mezi husity, císařem a koncilem, která povolovala přijímání podobojí. Podmínkou vyhlášení kompaktát bylo přijetí Zikmunda na český trůn, proto byla potvrzena korunovace z roku 1420. Papežský úřad kompaktáta neuznával, což byl zdroj problémů do budoucna.

Ještě více než rok po vyhlášení kompaktát odolával náporům husitský hejtman Jan Roháč z Dubé, jehož hrad Sion byl dobyt až v září roku 1437 po dlouhém obléhání, k němuž Zikmund jen těžko přemlouval své vojevůdce, často bývalé husity (pro zákrok se Zikmund rozhodnul až poté, co mu Roháč ukořistil zásilku uherského vína). Exemplární poprava Roháče a jeho spolubojovníků v Praze vyvolala zděšení, protože přestože byl zemským škůdcem, přece jen byl aristokrat a jiní zemští škůdci vyššího původu (jako třeba Bedřich ze Strážnice) nejenže vyvázli bez trestů, ale i získali od Zikmunda potvrzení na majetky získané v revoluci.

Důsledky husitství

Husitství byl největší protifeudální a proticírkevní odboj v Evropě 15.století. Jeho důsledky však byly rozporuplné. Ke pozitivněji hodnoceným výsledkům patřilo, že v českých městech získal převahu český patriciát nad německým (poněkud jiná situace byla na Moravě, kde právě města zůstala baštou německého katolicismu), silně byla oslabena moc katolické církve a její vliv na politickou situaci (neúčast na sněmech, ztráta majetku), povolením přijímání pod obojí byla legalizována husitská církev. České království se sice stalo prvním státem "dvojího lidu" v Evropě, nicméně pověst kacířů zemi zůstala. Poddaní byli zbaveni většiny zátěží, které ve formě desátků a jiných poplatků platili církvi, došlo také k posílení národního sebevědomí. České země nastoupily cestu ke změně ve stavovskou monarchií. Došlo k rozšíření české literární produkce. Vliv husitů se také projevil ve vývoji zbraní a válečné taktiky (lehké palné zbraně, vozová hradba).

Jako největší negativní důsledek husitství je chápáno přerušení obchodu i dalších důležitých kontaktů se zahraničím. České země se tak dostaly na pokraj hospodářského zhroucení, protože západní kupci většinou odmítali s kacíři spolupracovat. Ekonomika se proto musela obnovovat převážně z domácích zdrojů a jednotliví západní odvážlivci si mohli diktovat monopolní ceny. Navíc byl obchod kritizován husitskými kazateli jako hřích. Celková úroveň inflace na konci revoluce (1437) byla asi desetinásobná (tj. 1.000%) a prakticky znamenala dočasný konec vnitřního trhu. Navíc to bylo podpořeno ražbou drobné měděné mince místo kvalitního stříbrného groše (ten ale stejně za vlády Václava IV. devalvoval). Zemi postihla neúrodná léta a vlna následujících hladomorů, decimujících obyvatelstvo postižené a oslabené následky válek znamenala snížení počtu obyvatel asi o 40%! Pro toto ekonomické a populační oslabení, se kterým se země vyrovnávala velmi dlouho, se Český stát nezařadil mezi národní evropské velmocí, které začaly udávat tón v období "podzimu středověku". Díky snaze husitů o očistu církve a jejich obrazoborectví, bylo zničeno mnoho kostelů a klášterů (např.i Zbraslavský klášter), kde za své vzaly různé vzácné a staré knihy, kroniky, obrazy, stejně jako sochy a budovy /i když toto stanovisko bylo přeháněno katolíky v boji proti kališníkům/. Mnoho let shromažďované klášterní poklady byly ztraceny či rozchváceny. Opuštěná (a tedy neprodukující) klášterní území, přestože byla zabrána šlechtou, přispívala k celkové ekonomické depresi.

Morava a husitství

Na Moravě se HRH výrazně neprojevovalo, pouze drobné epizody. Morava byla výrazně katolická (olomoucký biskup Jan Železný - ortodoxní katolík). Kněžstvo nechtělo žít v celibátu, vládly zde volnější poměry. Neměli jsme univerzitu, více německá města.

Použitá literatura

Bělina, Pavel - Čornej, Petr a kol.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1995

Čornej, Petr a kol: Dějiny zemí Koruny české. Praha 1997

Kavka, František: Poslední Lucemburk na českém trůně. Praha 1998

Šmahel, František: Husitská revoluce III. (Kronika let válečných). Praha 1995

Válka, Josef: Dějiny Moravy I. Brno 1991

Konec vlády lucemburské dynastie

1436-1437 českým králem Zikmund Lucemburský, stranil katolíkům, poslal do Uher zbytky táborů (Jan Jiskra z Brandýsa), v Praze dal popravit Jana Roháče z Dubé (1437, konec HRH); nespokojenost, musel utéct z Prahy, na útěku umírá 9. 12. 1437 ve Znojmě (chtěl do Uher). To je konec vlády Lucemburků u nás.

1437-1439 českým králem Albrecht II. Rakouský (Habsburk), zeť Zikmunda Lucemburského, vládnoucí už v Uhrách i na Moravě. Byl zvolen katolickou panskou jednotou a částí kališnické zemské vlády (strana Oldřicha z Rožmberka a Menharta z Hradce). Východočeský kališnický svaz šlechty a měst podporovaný táborským svazem (strana Hynka Ptáčka z Pirkštejna a pod obojí) byl pro Kazimíra Jagellonského, bratra polského krále Vladislava III. Albrecht zemřel v boji s Turky, země 14 let bez panovníka.

1439-1452 bezvládí. Dědic trůnu Ladislav Pohrobek se nemohl ujmout vlády, protože byl nezletilý a proto českým králem byl od roku 1440 zvolen bavorský vévoda Albrecht, ale ten tuto funkci nepřijal. Dohoda obou stran v Čechách. K moci se dostávají landfrídy (něm. Landfriede - zemský či obecný mír) - 1440, svazy šlechticů a měst v každém politicko-správním kraji. Jižní Čechy - hejtmanem katolík Oldřich z Rožmberka, kališník Hynek Ptáček z Pirkštejna zvolen hejtmanem hned čtyř landfrídů středních a východních Čech (zemř. 1444), jeho nástupcem 24letý Jiří z Poděbrad (nejmocnější východočeský landfríd), se spojenci postupně vytvořil celozemský politický svazek (tzv. jednota poděbradská). Prahu ovládal nejvyšší purkrabí Menhart z Hradce. 1447 sněm marně jednal o správě země s císařem Fridrichem III., poručníkem Ladislava Pohrobka, i s papežem o potvrzení Rokycany za arcibiskupa (legát Karvajal v Praze). 1448 Jiří z Poděbrad vymanil Prahu z moci katolické a zajal Menharta z Hradce. 1449 strana rožmberská vytvořila Strakonickou jednotu (jihočeští katolíci). 1451 jednal sněm v Benešově o správě země (císařským legátem byl Eneáš Sylvius). Téhož roku byl na Slovensku u Lučence Jiskrou z Brandýsa poražen Jan Hunyady. 1452 Jiří zvolen za zemského správce. Přinutil k poslušnosti Rožmberky a dobyl Tábor.

1453-1457 Ladislav Pohrobek, dal popravit v Uhrách Ladislava Hunyada a zajal jeho bratra Matyáše, zemřel v 17ti letech na leukémii. Čeští bratři se usazují u Kunvaldu (vedl je Řehoř). Katolické Moravě vládne zemský hejtman kališník Jan Tovačovský z Cimburka. Jiří udržuje mocenskou rovnováhu a politickou stabilitu.

2. 3. 1458 byl zvolen českým králem Jiří z Poděbrad, volba se odehrávala na Staroměstské radnici v Praze a byl zvolen hlasy zástupců všech stavů.

Vláda Jiřího z Poděbrad /a Kunštátu/ (1458-1471)

Byl zvolen českým králem 2. 3. 1458 a náhle zemřel 22. 3. 1471. Když nastoupil na český trůn, vytkl si za svůj cíl shromáždit kolem sebe a prozíravě vládnout jak katolíkům tak i kališníkům (podobojím), bohatým i chudým, urozeným i neurozeným, Čechům i Němcům, v Českém království i v zemích vedlejších. Říká se o něm, že to byl král dvojího lidu. Nepocházel z dynastického rodu, měl přezdívku "husitský král".

Tažením na Moravu (1458/9) získal poslušnost německých moravských měst i lužických a slezských stavů, opět sjednotil země Koruny české. Přispěním císaři Fridrichu III., obleženému ve Vídni bratrem Albrechtem, získal potvrzení volby od císaře. Byl korunován uherskými biskupy. 1458 se rovněž Eneáš Sylvius stal papežem jako Pius II. 1459 sjezd německých knížat v Chebu, Jiří zprostředkovatelem ve sporu Hohenzollernů a Wittelsbachů. Bylo jednáno o tom, aby byl jmenován pomocníkem císařovým (římským králem). Vratislavští se podrobili. 1461 provdal Jiří dceru za uherského krále Matyáše.

Jiří z Poděbrad a jeho poradce Antoine Marini (z Grenoblu, Savojsko, od Napoleona III. Francie, předtím Piemont - 18. stol., předtím samostatné, propojené se severní Itálií). Projekt 1462-4, mírový plán, mezinárodní právo, na hraně mezi pozdním středověkem a novou dobou, proti posledním pokusům papežského universalismu, ale i moderní rysy, spojenecká smlouva s fr. králem (poselstvo 1464). Marini tam vnesl logiku dokumentů, ne taková užvaněnost (originál latinsky). Pokus přitáhnout třetí velmoc - Benátky. Jádrem měla být Galie a Germánie, iberský poloostrov. Chtěl založit fungující parlament - pravidelně zasedající spolkové shromáždění, ne trvalé sídlo, stěhování po pěti letech; stálá funkce kancléře spolku, instituce spolkového soudu (dávno před Montesquiem); stabilní finance spolku, mechanismus arbitrážního zřízení, společná zahraniční politika spolku, obrana proti Turkům; garance funkčnosti spolku, donucovací mechanismy. Spolkové orgány nejen strážcem míru v Evropě, mechanismy pro řešení veškerých třecích ploch a zájmových střetů. Středověký charakter má hlasovací procedura sněmu - váha země podle zásluh a cti.

Kol. 1460 vzniká jednota bratrská, stoupenci Petra Chelčického, zal. bratr Řehoř, odtržení od kališníků, pronásledováni Jiřím, chudí lidé, ne revoluce.

Jiří se odmítl vzdát kališnictví a podřízení země papeži. 1462 poselstvo do Říma pro potvrzení kompaktát a arcibiskupa Jana Rokycany, Pius II. odmítl (Fantin de Valle), papež rovněž odmítl Jiřího mírový plán a kompaktáta zrušil. 1464 Jiří předvolán do Říma, nový papež Pavel II. 1465 čeští páni vytvořili proti Jiřímu tzv. Zelenohorskou jednotu (v čele Zdeněk ze Šternberka). 1466 vyhlásil papež křížovou výpravu proti Čechám. 1467 se čeští bratři ustavili ve zvláštní církev (světí své kněze). 1468 vypověděl uherský král Matyáš Korvín Jiřímu válku a postavil se do čela křížové výpravy, zmocnil se Moravy, Jiří ale Matyáše obklíčil 1469 u Vilémova a přinutil ho ke smíru /Korvín měl zprostředkovat mír s papežem, Jiří Korvínovi říšský trůn/. S Kazimírem Polským jednal Jiří o spolku a nástupnictví (s pominutím vlastních synů Viktorina a Jindřicha). Korvín propuštěn, dohodu nedodržel, přijal nabídku Zelenohorské jednoty a dal se r. 1469 v Olomouci zvolit českým králem, vládl na Moravě a ve vedlejších zemích Koruny. 1470 Matyáš pronikl znovu do Čech, ale byl odražen. 1471 Matyáš vyjednával, čeští katoličtí páni se obraceli k Jiřímu, ten však v kritické chvíli náhle 22. 3. umírá (krátce po něm i Jan Rokycana).

V době jeho vlády náš stát prosperoval i po stránce hospodářské, šlechta začíná úspěšnou hospodářskou činnost v oblasti rybníkářství, pivovarnictví, ve velkém se těží dřevo a hodně se začínají chovat ovce. Zvyšuje se počet robotných dnů v roce, šlechta si vymohla zákaz stěhování poddaných bez svolení vrchnosti, a proto se poddaní stávají nevolníky.

pozn. Jiří z Poděbrad brzy osiřel, vychováván byl svými příbuznými - kališníky - v Kunštátu. Byli to stoupenci Jana Husa, proto je nazýván "husitským králem" a má přívlastek "z Kunštátu".

Jagellovci (1471-1526)

František Palacký, "zajatec" státoprávního boje 19. století, dobu hodnotil téměř jako anarchii bez silného energického panovníka; obdivoval všemohoucí centrální moc, odsuzoval šlechtu, města a další, kteří na ní dobývali širší práva. Podle Josefa Macka šlo spíše o pokus demokratizovat středověkou státní formu, stavovské hnutí. 2 tendence: a) odkaz HRH, b) snaha o návrat před revoluci. Jagellovci slabí, kališnické i katolické panstvo ovládlo zemi.

Roku 1471 se stal českým králem Vladislav II. Jagellonský (1471-1516), narozdíl od většiny obyvatel katolík, teprve 15letý syn polského krále Kazimíra IV., král český a uherský, zvolen proti vůli římské kurie (uznán až koncem 80. let). 1474 ho uznal císař Fridrich III., kterému vojensky pomohl z Polska proti Korvínovi. Jeho korunovace se tedy sice uskutečnila, ale panská jednota uznávala nadále za českého krále Matyáše Korvína. Korvín ovládl část Čech, polovinu Moravy, Slezsko a obě Lužice. Nechal se v Jihlavě korunovat papežským legátem (vyslancem) ze českého krále a zahájil boj proti Vladislavovi II. Jagellonskému. Roku 1476 došlo mezi nimi k uzavření smlouvy o příměří. 1478 mír s Matyášem, olomoucké smlouvy, oba panovníci měli užívat titul český král, Matyáš doživotním pánem Moravy, Slezska a Lužice, tím uskutečněno rozdvojení české koruny. 1485 náboženský mír v Kutné Hoře, strany katolická a pod obojí si slibují snášenlivost. 1490 Vladislav zvolen po Matyášově smrti králem uherským, země Koruny české opět sjednoceny.

1500 vyhlášeno na zemském sněmu Vladislavské zřízení zemské (pořídil Albrecht Rendl): šlechta dosáhla rozhodující moci (vznikl stavovský stát), města zbavena účasti na sněmu, selský lid znevolněn (bylo mu zakázáno se stěhovat bez svolení pánů a nesměl se dovolávat práva proti vrchnosti). Vnuk Jiřího Bartoloměj Minsterberský na straně měst. Selské bouře (Dalibor z Kozojed). Král v Uhrách, jeho zástupcem nejvyšší pražský purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu. Neustálý boj šlechty s městy o usazování řemeslníků na vesnicích, o privilegia městských trhů.

1515 vídeňské úmluvy - Vladislav II. uzavřel smlouvu o nástupnictví a sňatcích jeho dětí s Habsburky.

Roku 1516 nastupuje na český a uherský trůn syn Vladislava II. Ludvík Jagellonský, vládne do roku 1526. Na trůn nastoupil jako 11letý, proto se jeho regentem stal pán z Rožmitálu. Mladý král si zvolil za své sídlo Budín (= Budapešť) a do vývoje v českých zemích téměř nezasahoval. 1517 svatováclavská smlouva (Vilém z Pernštejna): městům ponechána účast na sněmu, šlechtě přiznáno právo vaření piva. Do Čech proniklo luterství. 1524 kališnická strana Paškova se zmocnila vlády v Praze, luterská strana Hlavsova byla potlačována. 1526 bitva u Moháče, Ludvík, poražený od Turků, zahynul na útěku (utopil v bažině). Jím vymřela větev "českých" Jagellovců.

1518 - tzv. Klaudyánova mapa Čech, poprvé plastický obraz, 268 sídel (skoro polovina z nich hrady). 85% obyvatel tedy na venkově; celkem Čechy milión, Morava asi 1/2 miliónu obyvatel (prům. věk 35 let). Hranice Čech, Moravy, Slezska a obou Lužic navenek nepevné, časté pohraniční půtky. Nejasná i hranice Čech a Moravy - česká léna podléhala markraběti (páni z Hradce) či naopak. Hrabství Kladské netvořilo součást Slezska, ale bylo přímo spjato s Čechami; Chebsko stále říšským lénem.

Vladislavská gotika

- období pozdní gotiky v Čechách a na Moravě za vlády Vladislava Jagellonského a jeho syna Ludvíka (konec 15. a poč. 16. stol.); někdy hovoříme o jagellonském umění. Pro architekturu jsou charakteristické znaky: složité klenby síťové, hvězdové nebo kroužené a bohatá sochařská dekorace průčelí a interiérů. Největšího významu dosáhl stavitel Benedikt Rejt (Vladislavský sál Pražského hradu), Matěj Rejsek; dokončen chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.

V období pozdní gotiky u nás dochází k rozvoji školství, rozšiřuje se síť nižších škol, na univerzitách studují synové z bohatých měšťanských rodin. Po vynalezení knihtisku Janem Gutenbergem je v Čechách do roku 1500 vydáno 39 inkunábulí (prvotisků, z toho 34 česky); nejstarší tištěnou knihou u nás je Kronika trojánská z roku 1468.

Husitská a pohusitská doba je obdobím rozkvětu českého jazyka a kultury. V této době byly přestavovány hrady a novým typem šlechtického sídla se stává zámek nebo palác. V sochařství a malířství se objevují náměty ze všedního života.